Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 11.11.
Martin
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Hádka
Autor: risik (Občasný) - publikováno 18.2.2006 (21:00:00)

„Taky mi polib,“ říkám polohlasně, zatímco se snažím chvatně nacpat všechny ponožky, slipy a kdovíco do jedné z igelitek, jíž právě prasklo ucho a tak se věci rozsypaly po trávníku. Těch pět igelitek, jak se zdá, a taky auto před domem je asi můj jediný majetek. Kašlu na všechno, jen abych se nemusel vracet.
Kolikrát už takhle odcházím v poslední době. Ten dům, na který jsem se tak těšil. Ten proklatý dům, který jsme si oba vysnili, a na který bylo nutno dlouho a tvrdě dřít. Ten dům, ve kterém bydlím pouhý rok od kolaudace a ve kterém bohužel žádný vysněný klid a pohodu nenacházím, opouštím docela rád. Dneska je to jiné. Cítím to, vím to. Dneska je to definitivní. Dneska už jsem tu zahradu viděl naposled. Nevím, kde v sobě mohu brát tu jistotu, ale je to ve mně zasunuto, kdesi hluboko, jako vzácná známka v albu, nevystavujete ji na odiv, máte ji schovanou, ale víte že je tam.
Vždycky se tak do dvou dní Olča ozvala a chtěla se udobřit. Ale teď ať si dělá co chce, už na ní kašlu. Mám jen jedno zdraví a jedny nervy. Klidně ať otočí rotaci Zeměkolule, pro mě za mě, ať třeba od zítřka vychází slunce na západě. Mě si Olino prohrála a zpátky mě prostě nezískáš. Stejně ti už nejde o mě, myslím. Vždycky když odejdu tak si uvědomíš, že ten luxus, na který sis za poslední roky zvykla, všechno to pohodlí, které mě stálo spousty času a i poslední zbytky našeho vztahu, sama neudržíš.

Dvířka auta za mnou zapadly s drobným a neosobním zaklapnutím, jako gilotina která konečně rozsekla celý „pojebaný“ manželství. Motor naskočil a zavrněl jako přítulný psík. To se projevilo lehkou a trvalou vibrací. Vycouval jsem na silnici, zařadil jedničku a odjíždel. Jenže kam vlastně. Kam mám vlastně jet. Zůstala mi sice garsonka, malá jako dlaň, ovšem tak odporná, že v téhle podělané náladě bych tam asi nevydržel. Nenávidím celé sídliště, kde ta garsonka stojí. Nenávidím celé tohle město a možná celý náš vesmír.
Jenže po chvilce uvažování zjišťuji, že jedno místečko z těch nenáviděných mohu přeci jenom vyloučit. Je to malé městečko na jihu Čech, maličké skoro jako garsonka, ale obrovské mými vzpomínkami a vším prožitým. Z řeky Lužnice jsem tam vytáhl svého prvního kapra a taky, ne nepodstatná událost, před patnácti lety jsem se tam seznámil s Olčou. Takže asi lepší provinční, plísní smrdící a nevybavený hotel v Bechyni, než luxusní místo na nějaké z hlavních „avenua“ Jihočeské metropole. Vlastně je rozhodnuto. Hlavně to není daleko a ráno, až odtud pojedu do firmy, si ani nevšimnu, že vstávám dřív. Nemůžu si dovolit vysadit a zůstat doma. Pokaždé, když se tak stalo, tak jsem pravidelně o pár zakázek přišel. Možná, že bych si mohl šetřit energii na daleko prozaičtější a správnější věci, jenže čím víc se mi to doma hroutilo, tím víc jsem se to snažil k dokonalosti přivést alespoň tam. Doba, kdy jsem byl ochoten tolerovat jakýkoliv kompromis byla neodvratně pryč. Jakmile si totiž lidé kolem vás všimnou, že s nimi dokážete zacházet slušně, že jim dokážete něco tolerovat, že vám na nich zkrátka záleží, začnou toho okamžitě zneužívat, zleniví a jsou vám s prominutím k h...
„Hladová kontrolka vozu mě ještě upozornla, že musím někde natankovat. Jako nejvhodnější místo se mi zdá být Hluboká, protože tam bude určitě volněji, než v centru.

„Člověk jako vy by se neměl vydávat na cestu tak osaměle,“ směje se na mě drze až vyzývavě blondýna u kasy. Nevím jestli to má být pokus o humor nebo je jasnovidka a trochu do mě vidí. Vzhledem k tomu, kolik jí je a vzhledem k tomu, že stejně stará děvčata dnes převážně sní o hloupém, škaredém a starém, zato ukrutně bohatém princi, vsázel bych spíš na to první. Přece jenom mé oblečení, ač bylo vybráno ve zmatku, chvatu a náhodně, bylo nákladné. Navíc na monitoru musela vidět to téměř nové auto, jehož cenu zná jejich generace daleko lépe než já.
„Na pracovní cestě si člověk moc pasažérů neužije, tedy pokud to není zrovna taxíkář,“ kontruji a hned plynule navazuji (z jakési chlapské ješitnosti, z jakési zásady, že ženou nahozený háček s návnadou je nutné pozřít).
„Zapíchněte to tu a rád vás přibalím k sobě.“
Směje se a omluvně, jako bych snad takovou blbost mohl myslet vážně, říká.
„To by mě asi šéf přerazil. Ale kdyby jste se vracel kolem sedmé večer, tak to mi končí směna. Možná bych se někam nechala odvézt potom?“
Její mladičká naivita mě přivádí alespoň trochu na jiné myšlenky. Pobavilo mě, jak je jednoduché pomoci si od přetlaku pravěkého rozmnožovacího pudu a přitom si ani nepřivodit tenisový loket.
„Dneska už se nevracím.“
Jenomže ona mi hned skočí do řeči a s přehnaně syntetickým zájmem pokračuje.
„Mám odpolední celý týden, včetně víkendu. Od pondělí ranní, to dělám do tří, no a potom končím noční zase v pět ráno. Jenže po noční, to bych se vám nedoporučovala, bývám protivná a hádavá. To se mnou nic není.
„Mno dobrá, já si to tedy zapamatuji a určitě se pro vás někdy před koncem směny stavím,“ dodávám, než stihne odečíst výši částky z mé karty, abych jí podepsal účet. Vím, že jí jde o peníze a kdyby u stojanu nestálo mé Audi ani by si mě nevšimla, ale lhal bych, kdybych řekl, že mi to zrovna dneska nepolichotilo. Má nálada už byla daleko méně sebeobviňující, a to i díky tobě, ty mladá hloupá husičko ze silně překysličeným a odbarveným peřím, smotaným do drdolu.
Ještě jsem ani neminul ceduli s koncem obce a už se na tachometru skvělo 150km/hod. Silnice je tu široká, hladká a stoupá v přehledné, mírné, pravé zatáčce. Vždycky tu jezdím rychle, pokud to dopravní situace (a couralové přede mnou) dovolují. Ani se nestačím vyřítit na dlouhý a rovný úsek, když na mě zaútočí devátá symfonie špatně zahraná jednoduchým reproduktorem mobilního telefonu. Na displeji se rozzáří jméno Olga. Už v tom zase lítám. Všechen vztek se kumuluje zpět do mozku, do srdce, do dechu. Nenapadne mě v tu chviličku nic jiného, než stáhnout boční okénko a vymrštit telefon ven. Kupodivu mi ta jednoduchá zkratkovitá reakce pomůže. Pomáhá mi všechno, čím se mohu, byť třeba pomyslně od Olgy odříznout. S trucovitým výsměchem sleduji ve zpětném zrcátku, jak mobil opíše ve vzduchu balistický oblouk a dopadá na tvrdý asfalt. Rozletí se na tisíc kousků, jako by explodoval.
„A je od tebe konečně definitivní klid“
Říkám nahlas, navzdory tomu, jak sám se cítím být. Slova ale zanikají v ohlušující ráně, která mi trhá ušní bubínky. Trhnu hlavou a tupě zírám před sebe. Tam kde se skvěla před několika vteřinami moje naleštěná kapota je jenom obří rozbitý světlomet a jakási masivní maska chladiče. Moje přední sklo je taky rozbité. Rozletělo se na tisíce drobných krystalek, stejně jako před chvilkou mobil. Asi, jak jsem sledoval telefon v zrcátku, musel jsem přejet do protisměru a srazit se s tím náklaďákem. Můžu mluvit o štěstí, že jsem zůstal při vědomí. Můžu mluvit o štěstí, že jsem zůstal naživu a že mě nic nebolí. Necítím ani naftu, ani benzín, ani kouř, tak snad nikde nic nehoří. Na rychlost, jakou jsem se řítil, to dopadlo dobře.
O několik dalších sekund stojí nabourané auto stále u krajnice. Dírou po předním skle dovnitř proudí čerstvý a vlhký vzduch. Je mi zima, ale nedokážu se pohnout. Nedokážu nic udělat. Náklaďák zmizel a někam zmizela i silnice. Všechno, co jsem až doposud znal, a jak jsem to znal, zmizelo. Jenom obloha zůstávala plná těžkých, olověných mraků. Podivné je, že mě to v tu chvíli nijak neznervóznilo. Přeměna přímo před mýma očima se mi zdála stejně přirozená, jako výměna kulis při divadelním představení.

x x x

„Do prdele, do prdele, do prdele. Ten chlap musel bejt ožralej, sjetej anebo úplně šílenej, když to do mě na tak přehledný silnici nakouřil“
A rozklepanýma rukama se mu podařilo vyklepat z balíčku jednu cigaretu. Musel si zapálit a alespoň třikrát hluboce šluknout na to, aby se dokázal trošku sebrat. Musel kouř v plicích podržet tak dlouho, až se mu zatočila hlava a až se prudce rozkašlal. Teprve potom se dokázal podívat dovnitř, do zbytku Audiny.
„Hej! Je vám něco?!“
Ptal se celkem zbytečně, když uvnitř uviděl zkrvavenou postavu muže s nepřítomnýma, doširoka otevřenýma očima.
„To víš že mu něco je. Byl by zázrak, kdyby nebyl mrtvej.“
Nadávalo mu okamžitě podvědomí.

Když skončil ten největší mumraj, ptal se policista řidiče, jak se to stalo. Bezvládné tělo právě odvážela houkající sanitka. Ostré sirény sanitního vozu se disharmonicky míchaly se sirénami požárníků, jimž dík za to, že poměrně rychle dokázaly bezvládné tělo z hrozivě vypadajícího vraku osvobodit.
„Musel bejt opilej, blázen, sebevrah, já nevím!“
Křičel policistovi do ucha. Asi mu ze šoku zalehlo v uších.
„Jak jsem vyjel z té zatáčky, viděl jsem, jak něco vyhodil z okýnka. Jel tak strašně rychle, všechno se odehrálo tak strašně. Začal na mě najíždět. Možná štěstí, že jsem tak naloženej. Já nestačil zabrzdit, ale kdybych začal brzdit dřív, možná že by to bylo o moc horší, protože by to do mě narval úplně čelně. Ale kdo ví“
Hlasivky se mu třásly a nepřikládal to křiku, protože on si neuvědomoval, že by křičel.
„Proboha napíchněte mu už někdo konečně tu žílu nebo exne kvůli pitomý infuzi.“
Zněla mu v uších poslední lékařova slova. Podle naléhavosti, s jakou byla pronesena na tom asi nebyl nejlépe.

x x x

Olga se nervózně snažila nastavit vhodnou teplotu vody ve sprše. Zběsile otáčela oběma kohoutky a ne a ne se to povést. Rukou, jíž teplotu vody deroucí se z růžice zkoušela, měla rudou, jako po vydatné masáži. Zpráva o Petrově nehodě ji zastihla absolutně nepřipravenou a tak se potřebovala vysprchovat. Vždycky, když byla nervózní, tak to řešila sprchou.
Po několika minutách vycházela ven z koupelny zabalená ve velké vínově červené froté osušce. Ze zad se jí kouřilo a nemohla říct, že by jí bylo nějak zásadně líp. Přehrávala si v mysli znovu okamžik dnešní hádky. Cítila snad podíl viny? Určitě! A také sama nejlépe věděla, že nehledá nic jiného, než výmluvy, které by jí pomohly ten podíl viny setřít. Měla velké nutkání vzít telefon a zavolat Erikovi. Jak ráda by byla s ním. Jenže někde na pozadí událostí viděla vztyčený prst a slyšela varovný hlas, že se to jaksi nehodí. Přece nemůže strávit dnešní večer a noc, zrovna dnešní večer a noc s milencem! Ale doma by taky nevydržela.
„Ahoj Aničko,“ říkala poněkud tiše do sluchátka a na druhém konci to muselo znít, jako když šeptá.
„Stalo se něco? Proč mluvíš tak potichu? Zase jste se pohádali? Je tam někde? Přišel ti snad na něco?
Proudila na ni překotně jedna otázka za druhou. Ona neodpovídala, jenom vrtěla hlavou, jako by to snad mohla Anička vidět.
„No tak, Olgo! Jsi tam?“
Naléhavost volaného hlasu ji vrátila do reality. Uvědomila si své nelogické chování a snad se mu ve skrytu duše musela i zasmát.
„Dneska se toho dost vyřešilo. Ne, že bych z toho měla radost, ale myslím, že se věci hodně posunuly.
„On je někdy radikální řez to nejlepší, co mohou dva udělat. Teď je to čerstvé, ale věř mi, že to přebolí dřív, než když se to budete pokoušet pořád lepit. Když to má být k ničemu, tak je lepší jít od sebe. Tedy pokud to tak cítíš...“
„Odpoledne jsme se strašně pohádali.“
Skočila jí do řeči, jako by ji snad ani nevnímala. Proboha, přece jí nevolala proto, aby poslouchala rady do života a konejšení.
„Není to jak si myslíš. Petr měl půlhodinu na to škaredou nehodu. Je v nemocnici a nikdo neví, jestli se dožije večera, natož jestli bude dýchat ráno.“
A rozbrečela se, pokolikáté už za poslední odkrojené hodiny.
„Strašně se stydím a moc si vyčítám, že to bylo kvůli mně!“
Nadlouho se odmlčela. Byla zticha tak dlouho, až se konečně Anička odvážila znova promluvit.
„I kdyby to tak bylo, tak obviňování ti moc nepomůže. Mám přijet?“
A jasně že nečekala jinou větu, než tu, co přišla vzápětí.
Trošku si povzdechla, protože měla původně o dnešním večeru úplně jinou představu. Olga jí lezla dost na nervy s tou svojí věčnou nervozitou a takřka neměnným tématem hovoru, jímž se v poslední době stalo nepovedené manželství a problémy kolem něj. Jenže přátelé prostě nemůžeme být jenom když se to hodí.

x x x

„Panebože já jsem na hřbitově. I s autem stojím na hřbitově,“ napadá mě, když za sebou ve zpětném zrcátku vidím řadu vzrostlých stromů, snad to jsou osiky. Při pozornějším pohledu si všímám, že lemují jakousi asi dva metry vysokou šedivou zeď. Je poseta náhrobky. Všude vedle auta jsou kříže a náhrobky. Pěstěné, upravené i takové ty rezavé a zarostlé dlouhou travou a plevelem. Moje auto stojí na místě pro hrob a v hlavě mi zní podivné hlasy.
„Musím se dostat ven. Musím odtud vypadnout!“
To cítím jako první myšlenku. Chce se mi zvracet, ale hlavně vypadnout. Je to k uzoufání. Dveře auta se nedají otevřít a byl by zázrak, kdyby to šlo. Po takové ráně. Nezbývá mi nic jiného než vylézt obrovskou zubatou dírou po předním skle. Nedá to příliš práce. Jenom na předloktí pojednou pocítím ostrou bolest. V první chvíli jsem se lekl že jsem se řízl o nějaký zapomenutý kousek skla. Ale ani když si velmi pečlivě předloktí prohlížím, nenacházím žádnou ranku ani odřeninku. Kdoví, proč mě právě taková malichernost tolik znepokojuje. Proč mě právě takový pocitový detail opravdu hodně znervózňuje.
Jakmile moje nohy dopadnou na měkký a hebký koberec trávníku tak se cítím o moc líp. Jako bych snad cítil jakousi vyšší netečnost, vedoucí až k euforii. Chci se rozběhnout a taky to udělám. Sprintuji dlouhou uličkou, na jejíchž krajích se místo diváků míhají kříže a pomníky. Pocit euforie je vystřídán pocitem absolutního vyčerpání, kdy mě bolí snad i konečky vlasů. Zhroutím se na zem. Tak, z běhu a plné rychlosti. Prohlížím si kolena obleku i lokty sněhobílé košile. Obojí takřka bez poskvrny přežilo havárii, ne však můj pád do trávy. Na košili i kalhotách se skvěly obrovské zelené skvrny, takové, jaké jsem si naposled dokázal přivodit někdy v osmi, deseti letech. Tehdy vlastně všechno bylo důležitější, než oblečení a peníze. Zlatý časy...
Nakonec si říkám, že na hřbitově zůstávat zbytečně nechci, i když mu vévodí malebný a zřejmě čerstvě adaptovaný kostelík. Proč taky, když jednou tu strávím času až až. Zkusil jsem dojít k vstupní bráně. Je zamčená. Co jiného taky můžu čekat, že? Skrze mřížoví brány není vidět nic určitého. Jak to popsat? Barevné rozmazané fleky. Jako by za branou byla obrovská, vše rozmazávající lupa.
Vydám se na průzkum podle zdi. Chci objevit něco, nějaké nižší místo, kde by se dalo snadněji přelézt. Stihnu to ale sotva do poloviny, když se začne šeřit. Stmívá se tak neuvěřitelně rychle, že ke zdi kostelíku, vzdáleného ne víc než několik desítek metrů, docházím už potmě. Zbláznil se snad čas, nebo mě to vyplivlo do světa, kde fyzika neplatí? Dal se do mě chlad. Tuto noc jistě budu muset strávit zde. Budu se jistě cítit lépe pod střechou kostelíku, než tady. Ne, že bych si dělal nějaké iluze o vyšší teplotě uvnitř, to by bylo vzhledem k masivním, kamenným stěnám šílenství, ale jistě se mi tam povede objevit něco, co přes sebe mohu přehodit, čím se přikrýt. Taky bude jistě pohodlnější natáhnout se na kostelní lavici, než se krčit ve vraku auta a dírou po skle přijímat k ránu přívaly rosy.

x x x

Karel Agony odkládal právě knížku do pestrého batohu, který už po léta k němu patřil stejně, jako černá, snad trošku prošedivělá kštice, tmavý knír a vysoká, snad až příliš tenká postava. Jinak za sebou neměl vlastně nic. Gymnázium a potom lékařskou fakultu, no a nějakou praxi.
Když odcházel na medicínu, tušil, že přivírá dveře poklidnému až vesnickému životu Jihočeské metropole. Narodil se tu a snad by měl k tomuto místu cítit i nějaké kořeny, ale nenašel v sobě ani jednu podobně zaměřenou myšlenku. Naopak, těšil se pryč. Nebyl žádným dobrodruhem, který by potřeboval zcestovat svět, aby si teprve daleko od domova uvědomil, jak moc pro něj návrat znamená. Jen asi podvědomě cítil, že mu je krajské město malé.
Ale když dostudoval, tak v jakémsi jiném krajském městě naší malé republiky potřebovali nutně lékaře na záchranné službě. Protože neměl ani tak skvělý prospěch, ani tak silnou protekci, se kterou se mohl těšit na nějaké dobře placené místo v některé z fakultních nemocnic, rozhodl se tuto práci přijmout. Od té doby se protloukal se svým pestrým batohem mezi ubytovnou a nemocnicí s tím, že to přece není navždycky. Poslední dobou tomu ale věřil čím dál tím méně.
Na druhou stranu po změně snad ani netoužil. Zvykl si na svůj cikánský život. Zvykl si už nikam nepatřit. Všechny vazby z rodným městem byly zpřetrhány po tom, co odešli jeho rodiče. Protože nemusel stavět dům pro rodinu či shánět byt nebo protekci, aby děti rozmazlené přepychem a nedostatkem času rodičů vysekal ze všemožných průšvihů dospívání, měl i při velmi vysokém pracovním zatížení čas na další atestace a vůbec vzdělávání. Stal se celkem snadno primářem oddělení, aniž o to místo nějak okázale usiloval.
Právě odkládal knihu do batohu, protože bylo potřebné seběhnout dolů a nasednout do vozu. Sanitka již čekala. Jenom pár minut od nemocnice, snad osm nebo deset minut svižné jízdy, se stala nehezká autonehoda. Nechal se spolknout interiérem auta, jako už tisíckrát. Přelétl přitom pohledem po tvářích zbytku osádky. I pohled z bočního okýnka sanitky byl jaksi rutinní a nic z večerního rozsvíceného města ani nevnímal. Třeba by se choval jinak, kdyby tušil, že to jsou poslední minuty toho tolik jednotvárného a obyčejného životního stylu. Třeba by se snažil zformulovat v sobě nějaké krédo kdyby tušil, že po několika stech metrech se řidič příliš rychle vyřítí ze zatáčky na kulatý, naprasklý, zkřížený a příliš těžký litinový dekl kanalizace. Hmotností automobilu a energií vzniklé rotací levého předního kola dekl doslova vystřelil ze svého místa přímo nad zadní nápravou vozu a svou setrvačností těžkou sanitku doslova katapultuje do zdi protějšího domu.
Krátká a ostrá rána, jako když se vystřelí z pistole do písku, nebo na vodní hladinu. Takové bezbarvé plesknutí a potom už vůbec nic. Ticho a klid. Díky plastovým zbytkům přední masky a rozlámaným kouskům chladiče téměř okamžitě po nárazu zhasnul motor. Díky roztříštěné baterii zase nezůstal žádný zbytek proudu, který by mohl alespoň chviličku napájet světla a sanitní sirénu. Zůstalo jenom několik překvapených chodců, z nichž někteří se svými mobily snažili zavolat pomoc.
O několik ulic dál právě umírali manželé ve vraku starší Škodovky, protože se k nim pomoc nedostala včas.
Řidič sanity byl mrtvý tak desetinu vteřiny nebo dvě po nárazu. Karel byl v bezvědomí a jeho zranění byla natolik rozsáhlá, jak se později ukázalo, že nikdo mu nedával téměř žádnou naději. Prakticky nejlépe dopadl zdravotník, protože seděl vzadu, tudíž získal několik desetin sekundy navíc, kterážto doba stačila, aby se jeho tělesná schránka nepotkala s tvrdou zdí činžáku. Byl sice napěchován do přepážky oddělující prostor řidiče od lůžkové části vozu, ale ta přepážka byla za prvé dobře čalouněná a hlavně se pod jeho hmotností zhroutila, což bylo obrovské štěstí, protože to poskytlo další čas potřebný pro přirozenější zbrždění těla z téměř stokilometrové rychlosti do nuly. Zůstal tedy ležet mezi Karlem a řidičem. Sice s šílenou bolestí v levém rameni, netušil ještě, že ten nápor nevydržela klíční kost a hrozivě vřetenovitě praskla a drobné kostní úlomky se zabodaly do okolního svalu i do kloubního lůžka. Jenže když si to později probíral na nemocniční posteli, čert vem všechnu bolest. Zaplať pámbu za to, že si při výjezdu nechtěl doktor sednou dozadu a neposadil ho na svoje sedalo smrti. I když i doktor měl velké štěstí, že vůz zatáčel právě doleva, neboť i to stačilo aby ten čelní náraz neschytal tak naplno jako řidič. Druhou pravdou ale bylo, že nikdo z jeho kolegů nevěřil, že mu to štěstí bude něco platné.

x x x

Olga ji otevřela s hadicemi k vysavači v podpaždí.
„Snad jsi mě nezvala, abych ti pomohla s úklidem!“ ušklíbla se Anička, zatímco si sundávala lehký plášť. Blahořečila si, že ji napadlo vzít si ho. Než přejela ten kousek nového asfaltu, docela hustě se rozpršelo. Byl to sice jen kousek a účes jí ochránila kabelka, ale i za ten kousíček plášť promokl a z jeho spodního okraje dopadaly těžké kapky na dlažbu předsíně. Olga jej od ní přebírala a věšela na ramínko a i s ním na trubkový věšák v zádveří.
„Před chvilkou jsem jej zapnula, tak to bude suché co by dup,“ konstatovala, jako by schválně ignorovala úvodní otázku.
„Zatím ti můžu nabídnout trošku horkýho čaje.“
Anička nad nabídkou máchla rukou.
„Barák jako hrad, samá vymoženost pro pohodlí a k čemu mi to vlastně je? Není ti líp?" posteskla si a znovu měla oči plné slz. Anička ale byla připravená. Bylo jí jasné, že dnes večer bude lítostivá. Připravila se na to a protože ji opravdu dobře znala, tak už věděla, jak s ní v takové okamžiky nejlépe jednat.
„Pokud se pojmem líp snažíš vyjádřit, že mám v pětatřiceti stejný hovno jako na škole, tak to určitě. Podívej se ně. Jezdím autem, který vypadá, jako bych vykradla vrakoviště Telecomu, protože bývalému majiteli určitě přebývala žlutá a myslel si asi, že ho tím nástřikem zhodnotí. Možná se to i podařilo, no naštěstí jsem na něj stále měla a mohla si ho dovolit. Pracuji v bídně placeném místě na radnici a víc než dvě třetiny toho bídného výdělku dám za podnájem. Zajímá tě ještě vůbec, ve kterým sec-butiku se oblíkám a co jím koncem měsíce? No, nejsme tady přece kvůli mým nářkům.“
Zabralo to, protože Olina se už usmívala.
„Co tak se hodit do gala a vyrazit někam na večeři? Potřebovala by jsi to jako sůl. Můžeme v příjemném prostředí všechno v klidu probrat. Budeš mít důvod se pořádně zkrášlit. Alespoň jednou!“
„Mluvíš jako bych to kdovíjak potřebovala,“ odsekla Olga sice, ale bylo jí nad slunce jasné, že dneska to určitě potřebuje. Víc než kdy jindy.

x x x

Na bosých chodidlech ho příjemně chladila rosa a z úst mu vycházel drobný pramínek páry. Nabíral jej plnými doušky, až z něho byl takřka opilý. Přesně to, po noci strávené na tvrdých kostelních lavicích, kdy plíce plnil pouze velmi vlhkým vzduchem vonícím tak maximálně zatuchlinou, potřeboval. Večer byl sice tak unavený, že usnul téměř okamžitě, a tak si snad žádné nepohodlí ani neuvědomoval. To až někdy k ránu. Ani si nedokázal vzpomenout, zda se mu v noci něco zdálo. Přišlo mu to, jako by jednu vteřinu ulehl a druhou už vstával. Navíc ho mělo co znepokojovat. Bylo to peklo. Všechny nové a nezvyklé události. Svět se pohnul a asi totálně zešílel, když všechny absurdity se zdály být normální a v pořádku. Svět se pohnul a totálně zešílel, když nadále odmítal ctít svá pravidla.

x x x

Mžourala do dna svojí sklenice. Kolik jich už stihla dnes vyprázdnit? Moc. Moc i na malou výpravu, natož na jednu štíhlou a drobnou ženskou. Nad hlavou jí tančila barevná světla a žaludek se otřásal ve výrazném rytmu taneční hudby. Anička si někam na chvilku odběhla. Olga jí vyprávěla všechno, všechno se ze sebe snažila dostat. Svoje pocity, i svou vinu. Těšila se, že až to udělá, tak že ji pochopí! Že přijde rozřešení! Ale nic z toho se nestalo. Naopak. Anička zmizela s jakýmsi hezounem. Nejdřív na drink a potom na taneční parket. Pravda, ani jednou ne na dlouho, ale i tak ji to uráželo. Chtěla si jí na dnešní večer monopolizovat a byla přesvědčená, že má na to právo. Za všechny dnes prožité události na to přece musí mít právo, jenže...
„Do prdele! Zkurvenej život, kdyby alespoň ten barman byl chlap.“
Ale jak jí mohla pomoct tahle výrazná a plná bruneta, s jistě atraktivním obličejem a tělem Věstonické Venuše v krátké sukýnce a perfektníma nohama kmitajícíma drobnými kroky svižně za barem. Krajkovou podprsenkou měla svá velká a těžká prsa vyšponována ve výkladní skříni obrovského výstřihu lehce průsvitné černé halenky. Těsně pod zesíleným lemem výstřihu prosvítaly tmavé koláče dvorců prsních bradavek. Většina z mužských návštěvníků měla jistě při placení příjemnější starosti, než si kontrolovat správnost součtu na účtence.
Olga na sobě sice cítila známky pokročilé opilosti ale přesto z ní vyletělo.
„Nalej mi ještě jednu, prosím.“
Ale ta za barem si překvapivě začala hrát na anděla strážného.
„Jestli potřebuješ slzy aby ses mohla dosyta vybrečet, tak v tomhle je nenajdeš,“ odpověděla totiž namísto aby vyměnila prázdnou sklenici za plnou, jako vždycky předtím.
„Peněz mám dost, podívej! Jestli se bojíš, že se mnou budou při placení problémy!“
A ukazovala naditou peněženku.
„Jenomže s tebou už jsou problémy, moje drahá, to mi věř. Já sice nejsem tvoje máma, abych ti zakazovala pít, ale kromě mattonky, colly, kafe nebo minerálky ode mě nedostaneš ani kapku. Můžeš vyvádět, můžeš se vztekat, můžeš se sebrat a jít kamkoliv jinam. Jenomže to ty neuděláš,“
odsekla aby vzápětí pokračovala:
„Přijď sem, když máš dobrou náladu, tedy myslím pokud je tvoje psýcha v rovnováze s tělem a nemáš zrovna agresívní opici a dost peněz, opij se třeba do bezvědomí. Jenomže ty v pohodě nejsi, a tak se opít nemůžeš. Před něčím utíkáš, tak i když vypiješ hektolitry, maximálně se pozvracíš. Pokud potřebuješ právě tohle, tak ti radši prodám havanskej doutník. Je levnější a udělá stejnou práci. Kapišto děvče?“
V první chvíli chtěla začít oponovat. Chtěla se s ní hádat anebo alespoň měla hroznou chuť nahnout se přes pult a plesknout ji přes ta nestoudně naducaná prsa. Ale nic z toho neudělala. Překvapivě ji respekt z přímočarosti uklidnil.
„Tak alespoň to kafe. Presso, hodně silný a hodně hořký.

x x x

Pošmourná obloha se takřka dotýkala jeho hlavy. Mraky mu běžely nad hlavou tak rychle, že když se je snažil pozorovat, cítil žaludek až v krku. Jako by jel na horské dráze. Kdyby vzpažil ruku, zabořila by se do hebkých mraků. Vnořila by se dovnitř jako do konve se smetanou a okamžitě se obalila všudypřítomnou mrtvolnou vlhkostí, sychravostí a pod nehty zalézajícím chladem. Siluety stromů podél cesty byly samé duby. Velmi staré a všechny suché, bez listí. Už aby byl pryč, z tak ponurého místa.
Lesní pěšina se po několika stech metrech změnila sice ve starou, ale celkem solidní asfaltku. Mohl tedy hodně zrychlit. Silnice klesala stále dost prudce dolů. Tím, jak se vzdaloval od těch suchých stromů i bezprostřední blízkosti olověně šedé oblohy, jako by mu opět stoupalo sebevědomí. Jako by se trošku rozjasnilo. V dáli před ním byla vidět silueta jakéhosi městečka. I když to bylo bláznivé, znovu se stmívalo a městečko se odívalo do oranžové sukně pouličních svítilen.
„Konečně trochu rozptýlení po dvoudenní samotě.“

Zaparkoval na náměstí. Blahoslavené maloměsto, kam do každé činnosti ještě nedorazila komerce a tak ho nikde do očí neuhodila žádná cedule, upozorňující vhodit určitý finanční obnos do parkovacího automatu a vyčkat tisku lístku, který musí být čitelně umístěn za předním sklem a útržek pečlivě uschován k pozdější případné kontrole.

Pomalou chůzí kráčel kolem náměstí, když si všiml restaurace v suterénu jednoho z domů. Vypadala male a útulně. Stačilo sejít pět nebo šest schodů dolů a vejít dovnitř.

Uvnitř nebylo ani tak zakouřeno, ani takový hluk, jak by si asi chodec z ulice představoval. Našel si volný stůl. Po malé chvilce přišel číšník. Někoho mu připomínal. Zdálo by se, že i přes postavu vzrostlého asi 35-ti letého muže si uchoval tvář tak desetiletého chlapce.
„Ta podoba, sakra ta podoba.“
Přemýšlel, ale ten, kdo snad by si mohl nárokovat tu tvář byl jeho spolužák a o jedněch prázdninách se utopil v jedné zapovězené pískovně. Příliš si na něj ani nepamatoval.
„Proč bych si měl právě teď vzpomínat na takové kraviny.“
Vířily, bublaly a kolotaly v něm nesourodé myšlenky jako právě se vařící brambory. Stejně těžké, stejně horké a stejně holou rukou neuchopitelné.
„Musíte si počkat na svého kontaktéra. Do té doby vám můžu uvařit akorát kafe.“
„K čemu kafe, když mám hlad?“
Zeptal se a obrovsky mu kručelo v břiše. Co je zase tohle za blbost?
„Peněz mám dost na to abych tu večeřel přinejmenším celý měsíc!“
„Ale tohle u nás vůbec nic neznamená. S tím si tady tak můžete. Až co řekne kontaktér.“
A protože na každé vyslovené slovo kladl velký důraz, bylo zbytečné o čemkoli dalším polemizovat.
„No tak alespoň to kafe,“ řekl rezignovaně.

x x x

„Jenomžžže on je vee e šppitáálle. Muj mmuž. Jsme s-e pooo-hááddal-li a on ppotom bouur-al v autě.“
Lezlo z ní namáhavě a přes otupělost se jí po tváři rozkoulely slzy.
„A j-ááá kr-ááva e-doo-kááz-ala do ttoh-o špittálu anni z-avolat. Vlastn-ně aani n-evím c-o jje s ním.
Barmanka jí překvapivě objala kolem ramen, naklonila se nad ní a dala jí polibek na čelo. Dlouhý a velmi jemný.
„Dneska si tě beru na starost. Ta tvoje kámoška stejně bude ráda, když nebude muset jít s tebou. Má nějakej docela slušnej úlovek. Až se tu zastaví, tak jí řeknu, že se nemusí na tebe ohlížet a že přespíš u mě. Věř mi, že právě tohle potřebuješ.
Řekla to o dost významněji, než by snad žena ženě říct měla. Jenomže Olze nic nedošlo. Neměla už ten správný sluch pro drobné hlasové niance vyjadřující různé nálady ani dostatečný postřeh. Za střízliva by byla ostražitější. Pro boha, daleko ostražitější. Dnes kdyby to i jasně slyšela, stejně by jí to nedošlo.

Bolest hlavy? To bylo to nejmenší, co ji ráno pronásledovalo. Výčitky? Ani ty ne ještě naplno. Stále se cítila být velmi opilá. Ne zase natolik, aby milování se s prsatou ženskou jí přišlo běžné a normální – tedy alespoň podle všeho nač si vzpomínala...
Rychle vstala a klopýtala na WC. Chtělo se jí najednou tolik zvracet, až se bála, že nedoběhne. Jakmile doklopýtala zpět do ložnice, tak Ester – jestli se jí jméno vybavilo správně - už byla vzhůru. Blížila se pomalu svlečená k ní a mezi svalnatými stehny se bělal trojúhelníček pečlivě vyholeného a neopáleného klína.
„Panebože ona jde ke mně, aby mě objala! Určitě mě bude chtít líbat!“ lekla se a podvědomě před ní couvla dozadu.
„Nemůžu přece připustit, aby mě chtěla znovu objímat a líbat. Proč bych měla znovu cítit v ústech pachuť jejího jazyka.
Jenže to už ji Ester hladila po břiše. Olga ucítila její vlhké rty mezi vlasy a strnula tak, že si ztuhlostí nezadala se stoletým dubem. Ester to vycítila, tak se poněkud stáhla, uvolnila paže a něžně jí zašeptala do ucha.
„Ale no tak, holčičko. Já přeci nechci nic jiného, něž co jsi mi celou noc dávala naprosto dobrovolně a neřekla bych, že ti to působilo nějaké trauma či problémy. Možná to bylo po prvé, ale věř mi, že to bylo moc fajn.“
„Ale to jsem byla opilá, a ty jsi mě prachsprostě zneužila. Znásilnila jsi mě. Já nejsem žádná lesba!“
Ester se tomu musela začít smát. Na tváři jí prolétl stín vzpomínky, snad si vzpomněla na svoje poprvé.

x x x

Ještě jsem ani nestihl v kávě namočit lžičku, když se můj kontaktér objevil. Byl to drobný muž a posadil se na protější židli. Stále mi někoho připomínal, stejně jako zprvu číšník. Nedokázal jsem podobu někam určitě zařadit, ale to mi nebránilo být přesvědčen, že ho musím znát.
„Mám docela hlad. Chtěl jsem se najíst, ale číšník mi řekl...“
„To je v pořádku,“ přerušil mě.
Číšník tu bude hned a objednejte si cokoliv.“
Měl pravdu. Jakmile se objevil po mé pravici, tak hned, abych ho snad nevyplašil, poroučím.
„Cokoliv, co máte na plotně a může to tu být okamžitě.“
Musel jsem vypadat opravdu hodně hladově, protože můj společník se neodvážil mě žádným hovorem u jídla rušit. Nevydal ze sebe ani hlásku a způsobně seděl, dokud nepolknu poslední sousto.
„Asi nebude dobře chtít po vás, by jste hned všemu porozuměl. Začneme nejspíše u drobností.“
Jenomže co asi mohl zahrnovat pojem „drobnosti“ na takovém bláznivém místě, nic přece nemělo svou logiku.
„Snad se vám zdá, že svět se začal podobat skladišti abstraktních obrazů!“
Přitakám. Jako by mi mluvil z duše.
„Možná příliš slabé vyjádření ke kontextu všech změn. Ale budiž.“
„Je to dost složité, ale ten největší zmatek je tady jenom kvůli vašemu mozku. Všechno, co se kolem vás děle, je plně v režii vašeho vlastního podvědomí.“
„Pro boha, kde jsem se to octnul? V pekle anebo v nebi!“
Dere se mi z úst otázka. Jako bych ji snad ani nemusel vyslovit.
„Tak někde mezi, milej zlatej. Ale nepředbíhejme. Nyní jste malé nemluvně a já vás musím naučit těm nejzákladnějším věcem. Časem, až se budete zdokonalovat, jistě najdete spousty odpovědí na věci, jež vás pálí. Když to na vás vybalím hned dneska, tak zblázníte a nebude vám to stejně k ničemu.
Mluvil měkce, příjemně a taky nevypadal, že by měl zapotřebí si ze mě dělat srandu. Nebyl k tomu sice žádný reálný důvod, ale vycítil, že chlápkovi naproti je třeba věřit. Už jenom proto, že nebýt jeho, seděl by tu i nadále hladový.
„No dobrá, dejme tomu. Tak jen dál!“
Pobídl jsem ho, ale jistě zbytečně.
„Jak jsem už říkal. Těžko se srovnáváte s realitou a novými podmínkami, proto všechen ten blázinec. Pamatujete si něco ze dne, kdy jste přišel? Cokoliv, drobnost!“
Poslední výzva zněla dost naléhavě. Jako by její vyslovení mělo nějak změnit osudy celého světa, jako by to mělo být zásadní hlasové heslo „UNICEF-u“ do hlavního trezoru světové banky.
„Jistě že si pamatuji. Byl jsem na hřbitově se svým autem. Pamatuji, že jsem se snažil dostat ven, ale za zdmi nebylo nic vidět. Tedy nic určitého. Pamatuji si tu noc, první noc na tvrdé kostelní lavici.
Jenže podle výrazu ve tváři kontaktéra tohle nebyly ty věci, na které čekal. Sál hospody mezitím zmizel a oni dva seděli v jakémsi bytě. Hezkém, minimalisticky i když luxusně zařízeném.
„Důležité hlavně je, jestli si pamatujete, proč jste se na ten hřbitov dostal.“
A jeho hlas získal ještě naléhavější zabarvení.
„Pro boha musíte si vzpomenout, na cokoliv, na maličkost, útržek, na tom se už dá začít stavět.“
Jenomže já, ať si namáhal hlavu jakkoliv, ne a ne přijít na nic kloudného. Cítím, že někde vzadu je něco hluboko zasunuto, co bych měl dokázat vyhrabat, ale nešlo mi to.
„Potřeboval bych se něčeho napít. Nejspíš asi panáka.“
Pronesl jsem skoro prosebně a on vstal a došel k baru, aby mi posloužil. Hlava se mi roztřeštila.
„Pravda, to by mohlopomoci na uklidnění,“ řekl, když mi do ruky podával sklenku, jejíž dno zbarvil medově zlatý nápoj. Snad až příliš hltavě a snad až příliš brzy po tom, co moje ruka sklenku sevřela, jsem ji vypil. Alespoň se mi to tak zdálo podle jeho pohledu. Snad moje gesto rozhozených rukou znělo dostatečně omluvně, ale ten jediný proklatý panák byla ta nejpříjemnější věc za poslední dny.
Vrátil jsem mu do ruky prázdnou sklenku a on ji znovu beze slova naplnil.
„Říká se přece, že máme dvě nohy, tak snad bych nekulhal,“ trošku omluvně ze sebe vypravím. Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem do sebe dokázal tak rychle nahnat dva panáky. Snad to mohlo být mezi osmnácti až dvaceti pěti lety. Tehdy vůbec se čas počítal na vypitá piva a panáky.
„Když jsem vás poprvé uviděl, zdál jste se mi povědomý. Nevím sice odkud.“
„Jinak to ani nemůže být. Všechno, co kolem sebe vidíte musíte znát. I ty nejmenší detaily, které jsou zasunuty tak hluboko, že by jim ani sám bůh nedokázal dát rozměr. Vy sám vlastně v určitém slova smyslu tvoříte vše kolem sebe. Když se proto rozhodnete, tak se dokážete zlikvidovat stejně, jako v životě který jste žil až doposud.
„Jenže já jsem dost zmatený a nechci tu žít!“ zafňukal jsem nešťastně, jako malé děcko s rozbitým kolenem.
„Já cítím, že tu mohu být jenom jako host. Nerozumím ničemu kolem sebe, jen vím, že donedávna bylo všechno jinak. Prostě cítím, že tam jsem byl víc doma.“
„Každé novorozeně, které vykoukne na svět, se cítí jako host. Teprve postupem času se z hosta stává obyvatel. To už jsem vám přece říkal," poznamenal trošku nervózně. Hergot on přece na nervozitu neměl právo. Já mohl být vzteklý a vyvádět, protože mě se zhroutilo všechno.
„Klid, klid. Přeci tu nejsem od toho, abych vás štval. Prostě vám musím pomoci a vy popravdě mě odmítnout nesmíte. Navíc jsem přesvědčen, že to, co se vám právě teď nelíbí, budete za pár dní vidět jako výhodu."
Začínaly mi pěkně lézt na nervy všechny ty jeho poučovatelské kecy. Jenomže ať se okolí měnilo jakkoliv v souladu či proti mému myšlení, on tu zůstával. Navzdory tomu, jak rád bych ho „vygumoval“, nakonec nezbylo než se s ním smířit. Nemluvili jsme spolu ani dlouho když mu konečně došlo, jak moc mi vadí.
„Možná bude opravdu nejlepší, když vás v tom nechám plácat, když vám dám nějaký čas. Možná jste ten typ, který si neustále a sám musí rozbíjet ústa, aby měl důkaz že jeho bytí někam směřuje a nějak se vyvíjí.“
Trošku se poklonil, jako prvňáček na vánoční besídce chtěje si tím vyloudit klaku za přednesené říkadlo.
A jak to bude dál, myslím hlavně s jídlem. Nezemřu tady sám hlady?“
Moje materialistická otázka ho notně pobavila.
„Nemusíte se bát. Jednak se tady umřít hlady prostě nedá a potom taky už najíst dostanete úplně všude.
Potom ten chlápek zmizel. Nikam neodešel, nerozplynul se, prostě jednu vteřinu seděl v křesle a druhou byl pryč. Nebyl tu ani on, ani křeslo, ani to městečko. Nic. Já zase seděl za volantem auta a uháněl širokou, hladkou silnicí. Svítilo sluníčko, tak prudce, až mě oslepovalo. Byl jsem takřka spokojený, i takřka šťastný, přesto, že jsem ani netušil, kam vlastně jedu.

x x x

„Možná by jsi za ním měla dojít. Podívat se, přeptat se a tak. Dělá se to!“
Mluvila k ní tiše Ester, zatímco si oblékala vínovou halenku. Černou krátkou sukní už přikrývala polovinu stehen.
„Tobě se to řekne. Jenže všechno se to mezi námi tak dlouho hromadilo. Já pořád, i teď, když leží na intenzivce cítím, jak moc na mě poslední dobou kašlal. Asi bych měla místo toho cítit nějakou lítost. Sakra, vždyť alespoň když jsme spolu začínali chodit, tak jsem ho přece musela milovat. Tehdy mi stál i za útěky z domova. A dneska? Ani nedokážu sednout na autobus a odjet za ním do špitálu. Asi fakt za nic nestojím.“
Potom se Olga znovu rozplakala. Už jí ani nepřišlo divné, když ji Ester objala a začala znovu líbat. Její jazyk chutnal slaně a příjemně. Nedostavil se ani šok, ani výčitky.
„Mohla bych jet s tebou. Můžeme se nejdřív projít třeba v parku, nebo si dát kafe, mezi lidmi, abys trochu nabrala sílu.“
Tím kafem nepohrdnu. Jsem městské dítě a tak se mi příroda spíš protiví. Je mi v místech bez lidí zle. Mám ráda hluk aut a přeplněných silnic.
Vzduch venku byl příjemný a svěží. Nádherně usazoval myšlenky v mozku, stále ještě dost poznamenaném včerejší enormní spotřebou alkoholu. Možná nemohla být pravda všechno to, co předtím povídala o nechuti k lesu a méně zalidněným místům. Jako by znovu byla malá holka anebo se jí měla stát, protože jenom tehdy se dokázala radovat z těch absolutně nejsamozřejmějších maličkostí. I když si to nepřála, i když se cítila tak osvobozena, přelétl jí přes tvář stín budovy šedivé a ponuré budovy intenzivní péče. Cítila jak je rozpolcená láskou i nenávistí, cítila se rozpolcená vlastním životem, vlastními odžitými 35-ti.
„Nemám za sebou nic víc, než hromadu majetku, kterou se podařilo nahrabat mému muži. Já sama dovedla jen všechno hodit za hlavu. Vzdělání, snahu i všechny koníčky. Vlastně mě poslední dobou nebavilo vůbec nic, tedy ani on.
A při výlevu svojí dušičky jí napadlo, že možná tou největší pomocí by pro ní bylo, kdyby sama dokázala někomu pomoci. Snad si představovala, že tím splní jakési vyšší poslání a bude jí odpuštěno. I když nebyla tak malá holka aby dokázala uvěřit, že všechny chmury posledních dní dokážou zmizet. Člověk se vyrovná poměrně snadno se všemi vnějšími podněty, ať bývají jakkoli hrůzostrašné, ale někdy se za celý život nedokáže vyrovnat se svojí osobností. Proč si najednou připadala tak strašně sobecká? Bylo to opravdu tak? Opravdu se pod tím načančaným a pečlivě upravovaným zevnějškem skrývala tak odporná a bezohledná bestie? Proč máme potřebu konat kolem sebe dobro a víc o sobě přemýšlet až tehdy, když sami nevíme jak dál, když se nám všechno zhroutí.
„Hele, nech už těch černých myšlenek. Nesnaž se soutěžit s tím kafem a pojď už, ať se pohneme z místa,“ vytrhnul ji Esteřin hlas. Ta ženská vlastně byla anděl a potkala ji v ten nejpravější čas. Jestli existoval nějaký osud či prozřetelnost, nemohla najít vhodnější chvíli k tomu, aby jejich cesty dokázal překřížit a spojit je. Nechala se klidně vzít kolem pasu. Nechala si vklouznout její ruku do dlaně a pocítila prudkou vlnu stejného živočišného vzrušení z toho dotyku, stejnou odevzdanost k ní, jako k ránu v opilosti, když pocit touhy nebyl ničím kontrolován ani mírněn. Znovu zatoužila dotýkat se ústy jejího klína, či cítit v rozkroku její mrštný jazýček. Nevydržela to a lehce jí pohladila druhou rukou po vlasech. Ester ji v odpověď trošku stiskla dlaň a lehce pohladila hřbet ruky palcem.

„Bylo to opravdu tak hrozné nebo máš jenom tragický výraz?“
„Bylo to horší, o moc horším“ spustila pomalu a zvolna.
„Nejde ani tak o to, jak na mě každej doktor a každá sestra uvnitř koukala. Nejde ani tak o to, že se mi ani nesnažili vnutit myšlenku, že bych u něj měla být prakticky stále. I když to prý vypadá, že nevnímá, tak potřebuje slyšet blízký hlas. Nadhodili to, to jo, ale sami pochopili, že se mezi námi stalo něco, kvůli čemu to asi akceptovat nebudu. Rozladilo je, že jsem přišla až po takové době. To všechno bych asi ustála levou zadní. Nakonec jsem z něčím takovým musela i počítat. Ustála bych i to, že on vypadá jako figurína pro tréning lékařů na zavádění infuzí a katetrů. Ale co prostě neustojím, jsou vlastní blbý výčitky.“
Ester nevěděla co na to říct. Nebyla v tom nechuť jí jakkoli pomoci, ani přesvědčení, že svoje bitvy si musíme prohrát či vyhrát každý sám. Nebylo v tom nic jiného, než že si nedokázala představit, jak zareagovat. Neznala jí sice dlouho, ale ta jediná noc stačila k tomu, aby jí ta holka přirostla k srdci.

„Ahoj Aničko“
Linulo se měkce ze sluchátka. Trochu ji potěšilo, že hlas patřící stoprocentně Olze nezněl nijak tragicky. Je tedy fakt, že ji zrovna včera moc nerozptýlila. Když ale dlouho nepoznala tak fantastickýho chlapa. Na ostatní se už ohlížela dost dlouho. Olze se stihlo manželství zhroutit a ona zatím neměla ani vážnou známost. Možná že byla dost vybíravá, to je fakt. A možná se nesnažila tolik, jak by i snad mohla. Proč taky. Když ženská překlene několik puberťáckých vln kdy touží po dětech a manželovi, zjistí, že nejlépe je člověku samotnému. Má své pohodlí a hlavně klid a žádnou zodpovědnost. Jak blažené.
Jenomže ani tyhle myšlenky v ní nedokázaly zakrýt pocit studu za to, jak se včera zachovala. Vykašlala se na ní a věnovala se jenom tomu hezounovi, který nejenže tančil jako Travolta v Horečce sobotní noci, ale zároveň byl pozorný, zábavný a něžný a v noci jí to potom udělal jako ještě nikdo. Nejdřív se dlouze líbali, potom přešli do sprchy a jak se vzájemně umývali, přišlo jí naprosto přirozené, kleknout si a vzít jeho penis do úst. K tomu se vždycky předtím musela přemlouvat, i když už partnera znala jako svoje boty a chtěla tím trošku rozmýt vznikající stereotyp. Jenomže to z nějakého zvláštního důvodu s ním pokládala za normální a přirozenou věc, přehrnovat ústy předkožku a cítit na jazyku, jak v něm pulzuje život. On jí za pár okamžiků také rozdráždil ústy a potom se už konečně prosouložili až do ložnice, k posteli, kde jim zůstalo sil tak akorát na usnutí.
Ráno pak bolest hlavy z nevyspání, rychlé vstávání, s ještě rychlejší a ošizenou snídaní a příslibem odpoledního setkání a snad zopakováním všech krás, v alespoň jedné další noci. Rychlý běh do kanceláře magistrátu kde začínala směnu velmi neobvykle, dvěma rozpuštěnými acylpyriny, namísto obřadní kávy.
„Co se děje? Ty se mnou nechceš mluvit?“
Byl nejvyšší čas zanechat vlastních myšlenek a věnovat se zpátky telefonnímu sluchátku.
„Promiň, trošku jsem se zamyslela. Ty Olgo, já se ti chtěla moc omluvit za ten včerejšek. Jak jsem se na tebe vykašlala.“
„To nic, já byla stejně pod obraz, takže mi bylo úplně jedno, jestli se se mnou bavíš anebo ne.“

Ester už měla touhle dobou dávno spát. Jenže nemohla zabrat. Měla by být vlastně šťastná, zvláště potom, co musela nabýt přesvědčení, že všichni muži, kteří o ni kdy stáli se zrodili jenom proto, aby ji následně bili či jinak týrali. Ještě že nebyla odkázána pouze na projevy chlapské náklonnosti a dokázala se stejně uvolnit i v náruči ženy. Ale zase tak velká výhra to nebyla. V naší prudérní a falešné společnosti. To, že jí opustil manžel, to by asi bylo to nejmenší. Stejně to byl lenivý balvan a ona se s ním vláčela jako se zhoubnou nemocí. Ale když jí i soudy zakázaly styk s vlastním dítětem, jenom kvůli tomu, že ji manžel načapal v posteli s kamarádkou? Soudci jsou právníci a ti přece musí být alespoň natolik vzdělaní aby věděli, že homosexualita není ani dědičná, ani nakažlivá. Měli by vědět, že to není ani nemoc. A ona navíc nebyla ani homosexuální. Tedy alespoň ne vždy. Někdy přinejmenším měla stejnou chuť na hezkého a voňavého chlapa, jako na výraznou ženskou.
Jenže ti samí soudci, kteří měli dbát nad tím, aby se neporušovaly zákony zakazující diskriminaci homosexuálních osob jí nakonec diskriminovali tím, že svou dceru už nikdy neuvidí. Prý pro možnou mravní újmu. Do prdele když je pohled na dvě objímající se ženy neúnosný pro dospělého, tak to neznamená, že by děcko mělo trauma z dvou líbajících se tet. Bohužel ale jsme jenom banda pokrytců, kterým jsou řeči o diskriminaci vhodné tak akorát k získání i těch čtyř procent hlasů. Koukají na nás mezi prsty. Nikomu nedochází, že nehledám jinou ženskou jenom proto, abych byla zajímavá, vyjímečná a jiná, ale prostě jenom pro to, že jí toužím líbat a milovat se s ní stejně tak, jako to touží udělat 96% žen svým mužům a milencům. Skoro každý odsoudí Hollocaust, ale sám se nechová ani trochu jinak. Jaký je rozdíl mezi námi a židy? Všichni nám do očí tvrdí jak jsme rovnoprávný a přitom nám nedovolí ani registrované partnerství, natož vychovávat děti.
A dobře si vzpomněla na opovržení v očích všech z poroty, když uvedl pravý důvod svého „nepřekonatelného odporu“. Nedalo se nikdy zapomenout, jak se opovržení přetvářelo v porozumění a smutnou účast, jakmile se oči někoho ze soudců svezly z ní na něj.
A právě tehdy, po prohraném soudu o alespoň občasné návštěvy dítěte, které sama a v bolestech porodila, si slíbila, že práh jejího bytu překročí jedině žena. Vlády všech států se skládaly majoritně z mužů a bylo to vidět. Muži jsou sobci.
Jenže tak rychlé seznámení a celý prudký vztah s Olčou vyplavil na povrch všechno, co mělo zůstat dávno zapomenuto.
Když nakonec usnula, tak se sny přetvořily v obrovský, uzlovitý chomáč, takže vstávala unavenější, než uléhala.

x x x

Petr se právě nudil na nějakém dost divokém večírku. Nikoho tu neznal, jenom hlasité a dunivé rytmy drásaly jeho uši i duši. Bylo to k nevydržení, ale nemohl odejít pryč. Pokoušel se o to několikrát, dokonce klesl tak hluboko, že prolezl ven okýnkem na WC. Už už to vypadalo, že má vyhráno. Dokonce ani auto nebylo obstavené jinými vozy, takže mohl klidně odjet.
Usedl do auta, nastartoval a čekal nějakou zradu. Ale nic se nestalo. Klidně vyjel ven a dokonce po chvilce jízdy uviděl ceduli s označením konce města. Vůz se tak ponořil do úplné tmy okresní silnice. Stále tvrdošíjně odmítal další setkání s kontaktérem. Věřil, že když vše nevyřeší sám, tak to bude stejně na draka. Pustil si rádio. Ale ať se snažil přeladit kamkoliv, na všech stanicích ho pronásledovala ta výrazná techno-hudba.
Po několika kilometrech najednou světlomety ozářily podivnou překážku. Přes cestu stálo cosi, obrovská klenutá brána připomínající vítězný oblouk. Tak tak, že stihl zastavit. Překvapily ho masivní ocelové mříže ukovány z prutů silných skoro jako paže a tak hustých, že by se mezi nimi neprotáhlo ani dítě, natož on. Zkusil jimi zacloumat, ale nic se nestalo. Byly usazeny tak pevně, že se ani nezachvěly.
„To je taky pěkná pitomost dát doprostřed silnice mříže, jen tak bez upozornění.“
Letělo mu hlavou, protože si neuvědomoval, že by viděl nějakou dopravní značku.
„Třeba to zavírají jenom na noc a ve dne je to otevřené. Snad by stačilo zajet na kraj a počkat do rána.
Vycouval. Vedle silnice nebyla žádná strouha, jenom perfektně střižená tráva. Zajel na ní a díky tomu uviděl i za stavbu.
„Proč je tady brána jako kráva s mřížemi, že by se za ně nemusel stydět ani trezor v národní bance, když se to dá obejít několika kroky?“
Zamkl auto a zkusil to pěšky, i když za branou nebylo vidět žádné světlo, nic, ani náznak civilizace a on v autě neměl ani baterku. Touha uniknout bláznivému večeru byla tak obrovská. Jenomže jak překročil pomyslný středový dělící pás, zařízla se do uší stará známá hudba. Výrazný rytmus znovu vibroval žaludkem a obracel ho naruby. Rozbolela ho hlava. Podvědomě ustoupil o krok zpět, jako by chtěl ustoupit za dělící rovinu brány, ale narazil na něco neprostupného, tvrdého.
„Kupředu levá, zpátky ni krok,“ napadlo ho, když zjistil že vracet se není možné. Barevná světla mezitím osahávala těla vlnící se v rytmu hudby na obrovském parketu. Byl zpátky se vším všudy. Nezbylo nic jiného, než se smířit s tím, že si tuto show přetrpí až do konce. Vyšel proto alespoň z hlavního sálu. Prošel dlouhou chodbou ke vchodovým dveřím a i když věděl, že budou zamčené, zkusil je. Nemýlil se. Skleněnou výplní viděl svoje auto mezi ostatními na parkovišti. Bylo ve stejné pozici, jako když večer zaparkoval.
Stal se velmi apatickým. Snad už ho ani nic nerozčilovalo. Dal si u baru drink a kafe. Vždycky obdržel jakousi pestrou kartičku, na které byly spousty nesrozumitelných symbolů.
„Co budu dělat, až se mi jich nastřádá tolik, že je neunesu?“
Zeptal se rýpavě barmana.
„To je přece jednoduché.“
Usmál se jeho prostotě.
„Prostě je odevzdáte a dostanete jednu, kde bude vše zaznamenáno.“
„Aha, takže prostě vyměním drobné za velké, že?“
„Něco na ten způsob. A ani nemusíte čekat, až je neunesete. Jestli si přejete je odevzdat, tak mi je dejte a já to zařídím. Lze to udělat prakticky kdekoliv a kdykoliv. Taky jestli budete chtít u nás ještě něco jíst či pít, nemusíte si brát na všechno zvlášť účet. Vezměte si konzumační kartu a já vám vše převedu až budete chtít odejít.“
Petr se na něj ale jenom usmál.
„Kdyby všechno záleželo na tom, kdy budu chtít odejít, už tady dávno nejsem. Ale když si zajišťujete hosty pomocí zamčených dveří?“
Barman se ale zamračil, jako by mělo jít o špatný vtip.
„Jste zřejmě veselá kopa, že? Copak tady je možné cokoliv zamknout?“
Odmítl to komentovat. Namísto toho raději požádal o konzumační kartu.
„Tebe bych přece měl znát,“ dotázal se, jen co se zahleděl do příjemné a asi tři dny neholené tváře, když si našel volné místo u stolu. Sedět za barem a srkat kafe ho nebavilo.
„Ty jsi přece Karel. Můj spolužák Karel. Neviděli jsme se let, ale vím to jistě.“
Jenže on zůstával stále poněkud bezvýrazný.
„Tu jistotu vám závidím. Taky mi připadáte povědomý, ale nemůžu si na nic vzpomenout. Ani na svoje vlastní jméno. Nevím co tu dělám, jen se mi zdá, že okolí se ke mně chová dost divně.“
„Sám tu nejsem moc dlouho a spoustě věcí nerozumím, ale jedno vím jistě. Ty jsi Karel Agony a chodili jsme spolu osm let do základní školy. Celých dlouhých osm let. Nevím, jak jsi to tenkrát cítil ty, ale z mého pohledu jsme byli nejlepší kamarádi. Možná proto tě i po letech bezpečně poznávám. Byli jsme skoro jako bráchové.“
A musel se usmát, když si uvědomil, jak nepodstatné a nedůležité věci vidí jasně a zřetelně, ale na místech, na která by si vzpomenout chtěl jsou buď rozmazané cáry anebo prázdná místa.
„Když jsem se tu objevil, tak jsem z toho byl stejně vyvalenej jako ty a chtělo se mi pryč. Ale bylo mi vysvětleno, že člověk se musí narodit, bez ohledu na to, jestli se mu místo kam přichází líbí či ne.“

x x x

„Prosím vás, víte vůbec kolik je hodin?“
Spíš chraptěla než mluvila Olga a toužila mrsknout z telefonem o zeď, nebo alespoň zamáčknout to kouzelné tlačítko z červeným symbolem. Ester se vedle ní slastně roztahovala. Milovali se spolu dlouho, snad až k hranici úplného vyčerpání. Teď bylo něco po třetí hodině ranní.
„Kdyby jste to věděla, tak by vám muselo dojít, že nic na světě není natolik důležité, aby jste mi teď musela volat a budit mě!“
Odsekla už o poznání čistějším hlasem a taky o mnoho zlostněji. Chtěla hovor definitivně ukončit. Ester na posteli zavrněla a obrátila se. Jako by i do jejího snu mohlo proniknout něco z událostí a zvuků v místnosti.
„Podívejte se, já na vašem místě bych byla šťastná, kdybych měla manžela ve stavu jako je ten váš a dostávala o něm zprávy třebas pravidelně každý den ve tři ráno!“ řekla uraženě sestřička u aparátu v místnosti noční služby. Za skleněnou stěnou odpočívali všichni svěření pacienti.
Petr se stal hitem zanedlouho po tom, co ho sem převezli. Poměrně mladý, pohledný i když v současnosti dost pomlácený muž. Nejedna z pravidelně se střídajících sestřiček se do něj dokázala zamilovat, aniž by kdy slyšela jeho hlas. Ten pocit se ještě umocňoval u všech, kdo měli možnost promluvit si z jeho sobeckou a nesmyslně macešsky se chovající manželkou. Kromě ní prý na světě neměl vůbec nikoho a to ještě posilovalo pečovatelský komplex a zvyšovalo naději, že kdyby se jednoho dne Petr probudil a úspěšně zotavil, že by mohl s některou z nich odejít vstříc novému a jen samým romantickým štěstím naplněnému životu.
Už už chtěla se sluchátkem praštit zpět do vidlice, jenže si dovedla představit, co by nastalo, kdyby si ta „satórie“ stěžovala. Práce nebyla a i na tuto, polykající spoustu času a odměněnou hubeným výdělkem začínal být, pomalu ale jistě, pořadník.
„Chtěla, tedy vlastně mám za povinnost vám oznámit, že tělesná aktivita našeho muže prudce vzrostla," začala překotně a stejně překotně se rychle opravovala, aby to ta dotyčná v žádném případě nemohla spojit s její osobní iniciativou. Uměle se snažila, aby vše znělo nanejvýš profesně a nezaujatě. Vzpomněla si totiž, jak jí Dáša o té „krávě“ vyprávěla. Měla tu čest jí potkat osobně. Vyprávěla, jak jí setřela a ona zmizela a už nikdy se tu neobjevila. Taky říkala, že na pohled je to moc hezká a drobná holčina. Co je jí to ale platné, když je bez rozumu i citu.
„Tedy nikdo neví, co to přesně může znamenat. Už jsem volala lékaře. Je zrovna u něj a dokončuje vyšetření. Podle toho co jsme se učili to nemusí znamenat vůbec nic! Řekla bych že je to natolik neprobádaná oblast...“
Musela se odmlčet, protože Olga jí přerušila prostým konstatování, co si o celé té informaci myslí.
„...podívejte se, nemocní se někdy chovají divně a neberou ohled na nás ostatní. Lékař taky spal, a když jsem mu zavolala, tak bez řečí vstal a běžel k němu! Jestli já na něco čekám či ne není vůbec důležité. Ráno budeme mít úplně jiné starosti a navíc vám musím připomenout, že mám ve svých pracovních povinnostech informovat okamžitě rodiny o všech změnách ve zdravotním stavu pacienta. Kdybych vám to nezavolala, tak jste si na mě mohla zítra třeba stěžovat.“
A naštvaně bouchla se sluchátkem.
„Kráva jedna nafoukaná“
Ulevila si ještě nahlas. Mohla si být jisté, že její zemité konstatování nebude nikoho rušit. Petrův stav se vracel zpět k normálu, tedy se propadal zpět do svého kómatu.
Petr nic netušil z toho, co se v posledních minutách odehrálo.

Vizita probíhala standardním a zavedeným postupem. Těžko na tak primární záležitosti něco měnit. Snad jenom trochu oživení díky pacientově náhlé noční mozkové aktivitě. Jenže po všech tlachách se stejně všichni shodnou, že se to nijak logicky vysvětlit nedá.
Sestřička se dívala do jeho tváře a znovu přemýšlela o nočním hovoru s jeho paní. Už jí nedokázala tak jednoznačně odsoudit, protože sama byla velmi neodpočatá, unavená a díky tomu nevrlá. Ne že by jí odpustila, ale už si alespoň dokázala představit, jak jí asi muselo být, když jí ze spaní vytrhl protivný, v nočním klidu se rozléhající zvuk telefonu.

x x x

Televize hrála dost hlasitě. Snad až extrémně hlasitě na to, co v ní běželo za blbost. Byl brzký podvečer, což byl pro všechny komerční stanice čas hloupých telenovel. Ester měla velmi lítostivou náladu a proto jí snad nevadila ta vysoká hladina zvuku, na kterou bývala tak alergická. Věděla, že lítostí nic nevyřeší, ale jinak si poradit nedokázala. Život byl zamotaným klubkem jak se zdálo, tak každou vteřinou se šmodrchal a uzloval stále víc. Všechno se tak komplikovalo na rozdíl od těch přímočaře jednoduchých telenovel. Tam alespoň každý uzel byl čitelný, měl své konce i smysl. Samota je strašná věc, ta nejstrašnější, jen všechno komplikuje. Uječený hlas telefonního přístroje jí ale poněkud vytrhnul ze smutných a depresívních myšlenek. Usmála se, i když věděla, že majitelka toho příjemného hlasu ji nemůže vidět.
„No to víš, že můžeš hned přijet. Budu moc ráda, říkala jsem ti přece že tě ráda uvidím.“
„Můj den taky nebyl zrovna fajn,“ odpovídala rychle.
„Taky mám nějakou depku, převaluju se a nemůžu usnout. To víš že bych chtěla spát, ale přemýšlím o blbostech a nemůžu. Kdybys mě vzbudila, tak by tu neřvala televize.“
A rychle zavěsila. Snad se styděla za svoji závislost na Olze. Vždyť se znali teprve několik dní. Dlouho nebyla tak bláznivě zamilovaná. Myslela si, že už je jí dost let na to, aby dokázala okatě dávat najevo světu city. A taky už znala cenu za svoje city. Kdo jí zaručí, že za ně nebude platit znovu. A proč by vlastně měla za něco platit. Vždyť láska není supermarket.

„Promiň, ale proč se vlastně mačkat v tomhle pidibytě, Řekni mi alespoň jeden rozumnej důvod, jenom ten jeden jedinej důvod,“ zaujatě vykládala Olga. Zklamalo jí jak Ester reagovala na nabídku k přestěhování. Rozčílilo jí to, protože si myslela, že jí tím udělá velkou radost.
„Jsem tady doma! To přece stačí, ne?“
„Jistě že to stačí a já to chápu i respektuju. Ale z čeho máš strach? Z čeho máš prosím tě strach? Že mě budeš muset žádat o povolení, aby sis mohla napustit vanu nebo otevřít ledničku?“
Ester zvážněla a odpovídala.
„Jasně že jo, ale to není to hlavní. Já tě taky miluju, taky jsem do tebe blázen, ale co já vím, jak to mezi námi může vypadat za pár týdnů? Tvůj muž se může uzdravit a vyhnat nás potom obě. Nebo se s ním smíříš a vyženete oba mě. Chápej, donedávna jsi spala jenom s chlapem. Možná to bylo kvůli tomu, že tě učili, že je to tak normální a správné a probudilo se v tobě něco, co jsi tušila a rozumem tlumila. No ale možná že je všechno úplně jinak. Třeba jenom řešíš problém, svůj problém a nazýváš to honosně láskou. Možná už zítra procitneš a budeš to všechno pokládat jenom za zlou noční můru. Třeba potom začneš přemýšlet, jak se mě zbavit a nebude to jednoduché, když si mě tam sama nastěhuješ. Nic bych si nepřála víc, než být s tebou pořád. Ale chceš to skutečně i ty? Zkus si na to odpovědět, tisíckrát v různých situacích, až ti něco nevyjde, až ti někdo vynadá, až si z tebe budou dělat blázny, až tě někdo známý uvidí jak mě objímáš, líbáš, nebo třeba jenom držíš za ruku. Když si vždycky v takových situacích odpovíš kladně, tak se potom ještě zeptej: Opravdu chci aby to věděli všichni moji sousedi, známí a příbuzní? Opravdu chci aby to věděli v práci? Aby se moje kolegyně bály zůstat se mnou osamotě?
Víš, já, vlastně je to jenom opatrnost. Hodně jsem už prohrála. Jenom se snažím říct, že pro tebe je možná jednoduchý říct dneska „nastěhuj se“ a pozítří „vypadni“, ale já ti na rovinu říkám, že další zklamání bych už neunesla. Ty ještě neznáš tu beznaděj a propast, která dokáže přijít po těch překrásných minutách. Ty nevíš, co je deprese a strach. Ne strach ze smrti, ale strach ze života, z každého nadcházejícího dne. Příroda, to je především rovnováha, holčičko. A tak když je něco moc hezký, vždycky to musí být vystřídáno něčím moc zlým. Je to kyvadlo, jeden okamžik vlevo a druhý vpravo. Čím výš vykmitne vlevo, o to výš musí letět i doprava.“
„Jenže jak chceš pak odlišit to pěkné, když to zlé odmítáš prožít. To si snad přeješ, aby všechno bylo nijaké? Proč vycházíš z domu ven, když i na ulici můžeš prožít, nedejbože, spoustu pěkného. Proč jsi si se mnou vůbec něco začínala, když je to tak?“
Ester odpověděla okamžitě a samotnou ji překvapilo jak přímočaře.
„Protože to byla nejdřív jenom obyčejná potřeba a až potom láska. Kolik si asi myslíš, že mám příležitostí se s někým vyspat? Tedy mám na mysli normální, hezkou a voňavou ženskou? Já ti to tedy povím. Bar je zpravidla našlapaný opilými a uslintanými prasáky. Ti by si to rádi rozdali s každou, která jí má! To ale není, jak už víš, nic pro mě. Jasně že mě to někdy popadne a zkusím to i s chlapem, ale není to ono. Není to to pravé. Nic nenahradí voňavou a hladkou holku.“
Po tom přišlo hodně ticha. Snad slova došla na obou stranách, skryla se za slzy. Ale Olča pomalu a nesměle navázala.
„Já přeci nechci abys prodávala byt a pálila mosty. Já bych si jenom přála, abys ke mně šla třebas s malou taškou. Je už jenom na tobě, jak dlouho se zdržíš. I když chápu, tedy ne, spíš se snažím pochopit všechny tvé důvody.“
Ester neodpověděla, jenom rezolutně rozkázala.
„Pojď si lehnout. Musím se alespoň na chvíli přinutit ke spánku, jinak to v práci nevydržím. Neříkám ani ano, ani ne. Dej mi čas, alespoň do zítra. Ráno si o tom promluvíme.
Jenže ráno nic moc jasnějšího nebylo. Olina vlastně měla pravdu. Jak dlouho jí může vydržet trpělivost, když bude odmítat cokoliv obětovat. Co je to rozum a co z jeho pohledu oběť. Kdo je hrdina. Proč opěvujeme skutky lidí, kteří svým chováním zapřičinili mstu a nelidské podmínky na všech svých příbuzných? Nejsou hrdinové vlastně sobci jdoucí přes mrtvoly tvrdě za svým? Ono je krásné neustoupit, ale kde je vlastně hranice?
Musela si přiznat, že už zašla příliš daleko ve všech těch infantilních myšlenkách. Proč sakra potřebovala vše vidět v tmavších barvách, než skutečně byly. Opravdu byla tak nenapravitelný pesimista, že když se v okolí narodilo krásné a zdravé dítě, ze kterého se všichni radovali, ona jediná varovně zdvihla prst a řekla „Ale pozor, vždyť ono taky bude muset jednou zemřít“.
Bylo načase ustoupit a ona to cítila. Bylo načase shodit tu tvrdou a neústupnou skořápku, jako když se sloupne cibule a chtě nechtě se musíme rozplakat nad vším, co nalézáme uvnitř, aniž dokážeme přemýšlet a definovat, proč tomu tak je. Vzbudila proto Olgu a i když ta byla příliš rozespalá a Ester zase příliš příkrá, tak to pro ní bylo to nejkrásnější probuzení.
„Vstávej. Jestli po mě tak toužíš, já k tobě půjdu. Ale jenom na zkoušku. Třeba nám to vyjde, třeba ne, to se uvidí. Mám jen několik podmínek.“
Asi musela vypadat, že ji sem někdo shodil z Marsu či Venuše. Ester se odmlčela a ji vůbec nenapadlo, že by mohla čekat na kývnutí hlavy, či jiný projev souhlasu. Takže konečně přemluvila své krční svalstvo, aby dokázalo pohnout těžkou a jenom pomalu se probírající hlavou.
„Za prvé, žádná pravidla. A potom taky žádný příchody, odchody a žádný zamykání domu a hlavně žádný výslechy typu „kde jsi se zdržela a proč jsi tam vůbec šla“ Taky žádný určování rolí, kdo bude vařit a žehlit a podobně. To neříkám proto, že ti nechci z ničím pomoct. Ale nesnáším diktát a rodinné dělení Snad k tomu mám i důvod, možná ne, to nehodlám zkoumat. Nevyhýbám se žádné práci ale to poslední co bych si přála je slyšet „Dneska je neděle, měla jsi mít dávno vyžehleno, je to přece tvoje práce.“ Chci aby to dělení nějak přirozeně vyplynulo. Dělám převážně v noci, tak klidně připravím oběd či večeři, když budeš v práci. Někdy prostě vyperu hned a někdy se mi nebude chtít, tak počkám až s tím začneš ty. Chápeš?“
„Tomu rozumím. A taky asi nejsem ten typ, co by svůj čas utápěl mezi mopem, prachovkou, vysavačem, pračkou či žehličkou. Nejsem žádná cuchta, ale když se mi nechce, ať je koupelna zavalená prádlem. Copak jsem nějakej přiblblej puntíčkářskej chlap, kterej by tě jenom pro svoje pobavení dokázal šikanovat tisícovkou svých drobných, zažitých a nedůležitých rituálů. Vypadám snad na to, že bych tě někdy mohla nutit rovnat dálkové ovladače podle velikosti přesně na roh konferenčního stolku?“
Olga se dostatečně probrala a Ester její rozohnění poněkud uklidňovalo. Reagovala přesně takovými slovy, jaká si přála slyšet. Snad už se bála o trochu méně.
„No a ta druhá podmínka je, že se všechno uskuteční teď hned, než o tom stihnu přemýšlet, než si to stihnu rozmyslet.“

x x x

Petr si právě vyndal doutník z aluminiového pouzdra. Chvilku ho ohřál nad plamenem zapalovače a poté rozkošnicky zapálil. Špička se rozežhnula v přítmí pokoje téměř doběla. První oblaka hustého kouře začala opouštět jeho ústa. Karel, sedící naproti němu, poznamenal.
„Neměl bys kouřit. Není to nic zdravého.“
Smál se tomu. Smál se jeho prostotě. Jeho smích byl uvolněný, jadrný, snad až příliš frivolní. Kdo by mu to dokázal vyčítat, když se nezasmál tak strašně dlouho, snad několik století.
„Kdybych věděl, že po tom doutníku okamžitě umřu, tak ho ani nevychutnávám, abych ho měl už už v sobě. Ale v tom to není. Myslím že tady můžeš co chceš. Můžeš kouřit, pít nebo se milovat denně s jinou ženskou a nezabije tě to. Můžeš se přežírat a dokonce tě ani nebude bolet žaludek. Jaký den máš vlastně z roku nejraději?“
Jeho otázka zasáhla Karla svou nelogičností.
Asi pořád od dětství vánoce, štědrej den. Ten mám rád, i když jsem ve službě. Nejde o dárky, ale o atmosféru. Je to krása, vůně sladkostí, výzdoba, vůně salátu a ryby. Miluji popíjení punče a přikusování cukroví. Miluji všechna kila, která jsem schopen o vánocích přibrat.“
„No vidíš. A peklo je, že tady můžeš mít vánoce třeba denně. S pocity, atmosférou, až do omrzení. Můžeš jít z vánoc do vánoc tak dlouho, až se ti maximálně zhnusí a začneš je nenávidět. Potom si začneš myslet, budeš přesvědčený, že nejkrásnější den v životě je vlastní pohřeb. Zažil jsi někdy opilost bez ranní kocoviny? No tak si klidně nalij, co hrdlo ráčí. Na opilosti je nejlepší ten okamžik, když se ti sladce rozběhnou myšlenky a přestanou tě pálit všechny křivdy. Taková ta krásná a dementní nevědomost, jenomže to tady nefunguje.“
„A co tady vlastně funguje? Proč taková šaškárna s proměnným prostředím. Jakej to má účel?“
Zasypal ho přívalem otázek.
„Nevím úplně přesně. Když jsem se tu ocitl, tak jsem sice uměl chodit, mluvit a myslet., ale neměl jsem žádnou paměť a minulost. Jako by mi někdo z bloku vytrhal poznámky a nechal jenom volné stránky. Z událostí předtím cítím jenom neurčité odezvy, takový neurovnaný zmatek, jako by někdo smíchal různé barvy ve kbelíku a já se teď snažil zjistit, které odstíny použil. Možná, časem, až si všechno sedne, oddělí se, jako pigmenty v barvě, tak dokážu přečíst alespoň základní tóny. Tedy pokud mi to někdo znovu nezamíchá. Nevím, jestli se mi to jenom nezdá, jestli jsem se nezbláznil a to všechno se neodehrává jenom v mojí hlavě. Jak já v tom můžu vidět nějaký účel? Snad byla chyba, když jsem na začátku odmítl jakéhosi kontaktéra. Mohl mi asi dost poradit, ale byl jsem, hmm, hrdý.“
„Nemyslím, že by to něco zásadně změnilo,“ skočil mu do řeči Karel.
„Jak změnilo, co změnilo?“
„Protože by ti ten dotyčný možná ukázal něco málo ze svých fíglů, ale to by asi tak bylo vše.“
Petra trošku štvala ta jistota, se kterou to pronášel. Rozčílilo ho to, protože on na rozdíl od něj byl mladé ucho a chtěl ho poučovat? Jenže Karel to najednou rozuzlil.
„Já u tebe totiž nejsem náhodou. Ty máš být můj kontaktér a vidíš, poradit mi taky nedokážeš. Jsi vlastně stejnej amatér jako já.“

x x x

„Proč vlastně nebyla schopná mi ani zavolat? Proč se vždycky, když už se mi podařilo dovolat, zmohla jen na pár odblekotaných nesmyslů?“
Honilo se Erikovi hlavou. Samozřejmě že věděl, co se stalo jejímu manželovi. Jenže on taky nejlépe věděl, jak to mezi nimi bylo. Vlastně to byl taky důvod, proč přemýšlel o tom, jestli není ten pravý čas vyměnit Olgu za nějakou jinou. Jenže to vůbec nemělo být takhle. To nebyl scénář, jaký byl ochoten akceptovat. Samozřejmě, že mu na ní nikdy nezáleželo. Líbilo se mu, když si byl jist, že po něm nebude chtít nic víc, než občasné schůzky vyplněné živočišným sexem a ráda je vymění za něco peněz v hotovosti. Když si byl jist, že několik hloupě optimistických lží vymění za luxusní dárky. Kdo by to všechno počítal? On rozhodně ne! Jen rád přijímal. Pochyboval, že by něco chtěla počítat i ona, protože na to všechno levou zadní vydělal její „starej“.
Když se to stalo, tak si začal dělat starosti. Jednak to vypadalo, že asi pramen brzy vyschne a hlavně si začal dělat starosti, aby to nepřerostlo v něco víc, když se jí to začalo doma sypat. Bál se, aby nebyl na řadě jako další, aby se od něho nečekala zodpovědnost a nedejbože naplňování všech těch sladkých nesmyslů jednoúčelově pronášených s jediným cílem, rychlým shozením jejích šatů a uvolněným roztažením nohou a po chvilce krásnému a prudkému vyvrcholení ve vlně jejího orgasmu. Ač se o to nijak nesnažil prostě tomu tak bylo, že se udělali vždycky téměř současně, což zvyšovalo intenzitu prožitku i jemu.
Chvilku si pohrával z myšlenkou, že by vůbec nebylo od věci se k takový paničce nastřelit a trošku jí vyčistit konto. Znal se a věděl, že stejně jako dokáže být milý a pozorný milenec, tak se dokáže chovat úplně nemožně. Nebyl by problém se po nějakém čase chovat tak, aby pro ní bylo vysvobozením ho vykopnout ještě s polovinou svého majetku. Taková byla první reakce, když se dozvěděl o té nehodě. Když se cestou všech známých dozvěděl vše o jeho stavu. Nic přece nenasvědčovalo tomu, že by se to mohlo zlepšit. Dokonce se i dozvěděl, že se úplně veřejně tahá s nějakou ženskou.
„To by tak byla prdel, aby tu nehodu zinscenovala, protože se zamilovala do nějaký lesby.“
Ale tu myšlenku musel hned vyhnat z hlavy. Olga byla sice taky mrcha, ale tohle by nedokázala.
Hlavně ho ale zasáhla vlastní ješitnost. Chtěl to s ní sice skončit, ale ne dostat kopačky. On měl být tím, kdo jí pošle do háje. On z ní měl ještě něco vytáhnout a najít si nějakou reprezentativnější, mladší a sladší kočičku. Klidně by i mohla být v posteli jako poleno, na povyražení se vždycky nějaká ochotná najde. Důležité jsou peníze a ty mu právě teď začaly utíkat. Je to k zblití, jestli na těch kecech opravdu něco je, tak se nechal, on hezoun a profík vyšachovat z kola nějakou kurvou.

Vypadalo to na hezký a pohodový večer. Ester měla volno, a tak se obě holky těšily, jak si to užijí. V obýváku hořelo jen pár svíček a na stole stála jedna z lahví, kterou poslala Ester vybrat do petrova archivu. Vsadila na to, že vzhledem ke svojí profesi bude mít určitě šťastnější ruku. Olga měla vždycky ráda dobré víno, ale byla příliš líná na to, aby se naučila znát, co se ke kterému jídlu má pít, co se hodí. Venku se mezitím setmělo a tak atmosféra pokoje se stávala ještě klidnější a pokojnější.
Ozval se zvuk domovního zvonku.
„Klidně seď“
Zavolala Olga z kuchyně, když viděla jak Ester s námahou sundává nohu z konferenčního stolku. „Dojdu kouknout, koho to sem čerti nesou. Vyhodím ho, ať je to kdokoliv. Přece si nenecháme zkazit první společný večer v tomto domě.“
Ale jak se mýlila, když byla přesvědčená, že dotyčného okamžitě vyhodí.
„Nepozveš mě ani dál když už nemáš radost že mě vidíš?“
A jeho noha vklouzla do mezery mezi dveřmi, aby zabránila jejich rychlému případnému zavření. Zbytečně. Přece se tu s ní nehodlal prát. I když nutno říct, že jeho připravenost i odbojnost jí překvapila. Neznala ho tak. Bůh ví, že se nejlíp poznáváme až v nějaké krizi. Dokud o nic nejde, je všechno jenom lehký nadhled a sranda.
Pokrčila rameny na znamení určité odevzdanosti. Ne snad nad jeho drzostí, spíše se v tom dalo vycítit, bylo mi jasné že k tomu musí jednou dojít, tak proč ne hned a otevřela doširoka dveře, přičemž udělala rukou to známé, staletími a generacemi k dokonalosti propilované, jednoduché a přitom jasné gesto.
„No tak jen dál, když už jsi se obtěžoval přijít i bez pozvání.“
Vkročil dovnitř, do prostoru, kde nikdy před tím nebyl. Věděl, že bydlí v novostavbě na klíč, kde jinde mohla bydlet křepelka takovýho „balíkáře“. Ale čekal daleko víc okázalosti a snobství. Jenže uvnitř to bylo zařízeno spíš skromněji avšak o to s větším vkusem. Pokud měla vkus, tak to vypadalo i na větší inteligenci, než původně předpokládal. Proč se jen nedržel těch pitomých a nehezkých husiček ze střední třídy. Ty sice neměly na rozhazování, ale pár tisícovek na to, by si ho mohli jednou do měsíce dovolit, si vždycky naspořily. Kdyby si jich držel obvyklý pocit, tak to mohlo dát hezkou pravidelnou sumičku. Jenže on se nechal zlomit nenažraností, která se u většiny lidí projeví po delším období hojnosti.
„Budeš stát tady? Chceš nám snad dělat nový věšák?“
"To je dobře, že je tak vyděšený. Jako malý králíček. Alespoň se dlouho nezdrží," napadlo Olgu. Erik se mezitím velmi pomalu pohnul.
„Můžeš dostat buď kafe, nebo čaj. Vyber si. Nic víc, nic míň. Uvařeno máme jen pro dvě a já hlady být nechci. Pochybuji, že by ti Ester svou porci poskytla. Ale co. Ty se jistě rád najíš v pohodlí a luxusu některých ze svých oblíbených restaurací. Stejně žádná extra kuchařka nejsem.“
Mluvila tvrdě a příkře. Znělo to, jako když se mu vysmívá.
„Tak ty si myslíš, že se nechám odbýt čalem a vypadnu? Překvapuje mě, že ty klepy, co se mi o tobě donesly ani žádný klepy nejsou!“
Přesunul se na pohovku a tvářil drze a vyzývavě.
„Aha, takže problémům se nevyhneme,“ nevyslovila sice nahlas Olga větu, kterou slyšela zřetelně rezonovat ozvučnicí své lebky.
Za erikovými zády směrem k Ester rozhodila utrápeně rukama směrem vzhůru. Snad to mělo znamenat „promiň, ale já za toho pitomce opravdu nemůžu“. Ester chápavě přikývla a zvedla se, aby mu uvařila ten čaj. Říkala si, že tady stejně nemá co dělat. Jsou přece věci, co si Olina musí vyřídit sama. Jenže ta se asi cítila v koncích, tak jí ho začala představovat.
„Asi se neznáte, to je moje kamarádka Ester a Ester, Erik je můj bývalý přítel.“
Ten se ale rozhodl nic neslevit ze své drzosti.
„Asi jsi mi zapomněla říct, kdy a proč jsme se rozešli!“
Pokračoval jako by nic.
„Já blázen se o tebe bojím, co se ti asi tak mohlo stát když ses tak dlouho neozvala a ty před světem klidně servíruješ, že na mě kašleš, že mě snad i máš plný zuby. Hračka se ti už okoukala, co?“
Na to ale opravdu neměla náladu.
„Ze tě tu chvilku strpím neznamená, že nebudu vnímat tvoje urážky. Jakým právem se vůbec ty můžeš pokládat za milence. Snad že jsem se z tebou párkrát vyspala? Myslíš, že kdybych si zaplatila gigolla, taky bych ho snad pokládala za milence?“
Byla opravdu inteligentní. Víc než si kdy dokázal představit. Jak dokázala být pohotová a výřečná. Ale nehodlal se ani jen tak vzdát. Když bude mít štěstí, jen trochu možná, když už nevyhraje, snad bude mít příležitost jí ublížit.
„Chceš noci se mnou přirovnávat k nějaký zaplacený, předem zaplacený lásce?"
„A v čem by jako měl být rozdíl. Nebo si myslíš, že jsi mě snad stál míň?“
Na chvilku mu to vzalo slova. Ester mu šla konečně uvařit ten čaj. Čím dřív ho uvaří, tím vyšší je pravděpodobnost, že konečně zmizí.

Vzal do rukou šálek a s hraným výrazem absolutního labužníka si jej nesl k ústům. Jeho chuť byla plná, hořká, zřejmě opravdu kvalitní anglický čaj. Na pozadí chuti se dalo rozlišit něco trošku nedefinovatelného, snad spíše vůní připomínající plíseň. Bylo to cosi, co se nedalo přesně určit, zvlášť v horké chuti nápoje. Trošku mu takový zápach vadil. Ne nijak zásadně, ale přeci. Pomyslel si, že to jistě bude nějaká drahá snobská značka, protože takové věci se podobnými pachutěmi někdy vyznačovaly. Byl to pro ně jakýsi punc autenticity. Zamrzelo ho, že i na toho snoba si musí jenom hrát. Ani jím nedokázal být doopravdy, protože se stále ládoval jen druhořadými produkty které podobná aroma ztrácely, a tak nedokázal podobnou věc zkonzumovat, aniž by nebyl překvapen, aniž si nebyl jist zda to tak má opravdu být. Jak rád by podobné věci přijímal s nadhledem zkušeného.
Jakmile mu Ester podala šálek, sedla si k Olině do křesla. Úplně přirozeně ji objala kolem ramen. Erik na to vytřeštil oči. Vypadalo to, že se o něj pokouší mozková mrtvice. Ester přitvrdila a olízla Olze čelo.
„Jen tak dál holky, nestyďte se. Můžu se jen tak dívat, anebo se přidám...“
„Jsi dost nechutnej! Uvědomuješ si to? Myslíš že to je právě to, po čem obě toužíme? nechala se slyšet Olga a ohrnula nad ním ret na znamení opovržení.
„Neříkejte holky, že vám ten kousek na kost ztuhlýho, chlapskýho masa nechybí. Nejsem detailista, rád vypomůžu když je třeba.“
Ester se doslova přisála na Olžiny rty. Snažila se otočit jejich hlavy tak, aby měl co nejlepší výhled. Aby viděl detailně jak jí rytmicky zasunuje svůj jazyk do úst. Erik vypadal, že začne každou chvíli slintat.
Jenže nic netrvá věčně a tohle netrvalo déle, než několik desítek sekund, najednou se Ester prudce postavila a řekla.
„Myslím že jsi viděl o hodně víc, než jsi si zasloužil. Tak do sebe hoď zbytek čaje a vypadni. Chceme být samy.“
A sama nevěřila tomu, jaký měla ta slova účinek.
„To byl tedy exemplární blb,“ ulevila si Ester jen co za ním zapadly dveře.
„Trošku jsem ho za to odměnila. Myslím že si to za tu drzost plně zasloužil. Doufám, že ti to nevadí.“
Olga zavrtěla hlavou. Hned ji taky přemohla zvědavost. Ester se zatvářila, jako by se zasnila.
„Víš jak je v kuchyni ta skříňka s léky. Ta úplně poslední, hodně mělká skříňka. Máš tam nastrkaný různý krabičky s obvazy, léky, teploměrem a dezinfekcí.“
Olga se lekla, že mu snad do čaje nasypal hrst nějakých léků. Nebála se, že by ho mohla otrávit. Přece jenom to byla mladá ženská a žádnými zásadními neduhy zatím netrpěla, a tak to nejsilnější co mohla objevit byl Panadol, proti občasné bolesti hlavy, nebo když jí bylo blbě od měsíčků. Ester ale došlo, na co asi myslí.
„Nemusíš se bát, neotrávila jsem ho, i když by si to zasloužil. Našla jsem tam Gutalax. Projímadlo. Víš že vypadalo ještě nepoužitý?“
Teď už Olga vyprskla smíchy.
„Kolik jsi mu toho tam nalila?“
„No jak kolik. Tu lahvičku přeci. Bylo to jenom bezpečnostní opatření. Takhle máme jistotu, že nebude stát někde pod oknem aby se nás pokusil šmírovat.“

x x x

Stěna stanu se prohýbala a vytvářela opravdu nepříjemnou zvukovou kulisu. Vítr neustával a zdálo se, že to odporné počasí bude asi nekonečné. I hučení přenosného propan-butanového vařiče zanikalo v tom „uširvoucím“ pleskání a hučení a hvízdání.
„Já nechápu, proč jsi mě vzal zrovna právě sem,“ řekl Karel. Nebyl uvnitř příšeří takřka vidět. Částečně i proto, že jeho postava byla zachumlaná do péřového spacího pytle.
„Zimu a mráz přímo nesnáším. Nemám rád ani vítr, ale hlavně, hlavně nesnáším sníh. Miluju sluníčko a moře a nechám se od tebe vytáhnout zrovna sem. Proč?“
Ta poslední jednoduchá otázka visela ve vzduchu jako popravčí meč a ukazovala Petrovi své ostří. Musel na to nějak zareagovat, i když jemu samotnému nebylo to počínání zcela jasné.
„Byl jsem prostě přesvědčený, že to pomůže. Nosil jsem v sobě strašně dávné přání pokusit se vylézt na nějakou opravdu vysokou horu.“
„Velká škoda, že jsi nikdy nezatoužil přejít pěšky Saharu. Tam by nám bylo alespoň teplo. Možná že i jídla by tam bylo víc. Je mi k blití, když ucítím pach nedovařený polívky z pytlíku. Nesnáším když tvrdý kousky masa, nudlí a zeleniny chroupají mezi zuby. Chápu, že musíme šetřit plynem do vařiče, ale je mi z toho zle,“ zakontroval Karel, ale Petra to z konspektu nevyvedlo.
„Možná tu hledám jenom sám sebe. Možná jen něco, střípek, co pořád chybí. Kombinaci k zámku, aby se ty proklaté dveře podvědomí otevřely a my konečně mohli vypadnout z toho blázince.“
„Jestli tomuhle věříš, tak jsi naivnější než pětileté dítě. Já mám sice atestovanou traumatologii a o psychiatrii toho moc nevím, ale myslím si, že nějakej „psychofajnšmekr“ by si na tobě rád smlsnul. Na nás na obou. Taky bych z toho strašně rád vypadl, ale zdá se mi, že ty hory jsou zbytečný. Nevím, myslím je to daleko víc o komunikaci než o prostředí. Z toho skučícího větru se stejně brzy pominu a pak bude všechno k ničemu.“
Petr se ale svého snu nehodlal vzdát.
„Možná pro tebe. Mě už se začíná něco vybavovat. Například vím, že jsem ženatý a taky si vzpomínám, jak strašně jsem se s manželkou pohádal. Utíkal jsem z domu, no a potom se asi zbláznil. Nevím co hledám, ale jistě je to něco klíčového. Nevěřím v Boha, ale věřím, že potom se to všechno vrátí zpátky. Na začátek. Já budu šťastně žít se svou ženou ve svém domě ve světě, kde platí kvantová fyzika stejně jako Menděljevova tabulka prvků, stejně tak, jako miliony jiných jednoduchých přírodních zákonů. Budu vědět jak se jmenuje žena co jí miluji a taky se sní nebudu nikdy hádat. Odcházet od ní budu jenom do práce, kde se na ní budu celou dobu těšit. Určitě jí mám pořád rád, i když zároveň cítím nenávist ke všemu, čeho se poslední dobou třebas jen dotkla.“
Karel se napil trochu odporné kapaliny, která se narodila ze sněhu a jednoho sáčku čaje. Vztekle ji vyplivl pod svoje nohy. Obsah hrnku byl už úplně studený a silně hořký. Ale fakt je, že toto pouhé vypláchnutí ústní dutiny ho nadlouho zbavilo žízně.
„Kdybychom tu spolu neseděli a neviděli to na vlastní oči, asi bych tomu nevěřil,“ pronesl už poněkud uklidněn. Svět se totiž znovu hnul, pokud lze pro to, co nastalo, použít takového literárního příměru. Mrazivý vzduch, srdcervoucí kvílení i plechový hrnek se zbytky namrzajícího čaje vztekle odhozený do sněhu, to se zatočilo a zmizelo v obrovském víru stejně, jako by to bylo rozpuštěno v gigantickém dřezu na špinavé nádobí a někdo vytáhl špunt. Momentální horská realita odtekla jako špinavá voda s ostrůvky sněhobílé saponátové pěny.
„Asi už byl účel téhle horské kulisy naplněn a tak ztratila význam,“ poznamenal suše Petr.
„Nevím, proč hovoříš o kulisách, když na bundě mám ještě zbytky sněhových vloček," zakontroval Karel.
Ale přírodním scenériím ještě zřejmě konec být neměl. Seděli oba vedle sebe na lavici zbudované z hrubých fošen a kuláčů. Kousek před nimi, se za trsem rákosu vlekla líně vodní hladina. Břeh se pomalu utápěl do tmy horkého letního večera. Od hladiny čeřené tím rákosem se neslo kuňkání žab a trošku je obtěžovali komáři.
„Správný prvorepublikový kýč. Poznamenal Petr. Jak mi pomůže pobyt na takový přeplácaný pohlednici?“
„Kde se v tobě bere nadutost a jistota, že všechny změny se dějí jen pro uspokojení tvého narušeného ega? Jako by snad ani neexistoval nikdo jiný. Třeba je tu tohle všechno jenom pro mou maličkost. Mám si taky co zdůvodňovat a nad čím přemýšlet. Nemyslíš? A jestli se ti to nelíbí, tak si klidně vypadni pryč z mojí reality. Znám to místo jako svoje boty. Není rozhodně „prvorepublikové“ a už vůbec mi nepřipadá kýčovité. Je to břeh, kde jsem poprvé jako kluk chytal ryby. Ty lavice udělal matčin bratranec. Když mu bylo osmnáct, to mě mohlo být takových osm.“
Prudce vstal a otočil se k řece zády.
Za tou loučkou je prudký svah a v něm jsou vykopány schody. Taky je tam dost masivní dřevěné zábradlí a tak se toho nemusíš bát ani teď potmě. Pojď“
A aniž čekal, zda se Petr připojí, vyrazil.
Schody byly přesně tam jak deklamoval. Ani se nemusel otáčet protože cítil v zádech Petrův horký dech.
„Nahoře je chata. Nebyla nikdy naše, ale pamatuji si, jak jsem se sem těšil na každé prázdniny. Naši si ji vždycky pronajali. Tady v těch kmenech musí být dvě silná železa, která tam otec natloukl, aby se tu dala zavěsit houpačka. Vždycky mi připadalo hrozně dobrodružné se tu houpat. Vidíš, ty stromy jsou na hraně srázu a mě se líbilo létat až nad tu prázdnotu za stromy.“
A rukou osahával stromy.
„Vidíš! Tady to je!“
Vykřikl po chvilce vítězně, přesto že slovo „vidíš“ bylo silně přehnané. Setmělo se a vidět už nebylo skoro nic.
„Teď bychom asi měli jít dovnitř. Nikdy tam nebyla elektřina a tak doufám, že v bombě zůstalo dost plynu na rozsvícení.“

Mihotavá záře plynové punčošky uklidňovala. Měla daleko měkčí a příjemnější světlo, než dokázala vyrobit i ta nejdražší žárovka. Petr se cítil takřka blaze. Přes to, pojednou ucítil prudké nutkání nějak to pokazit, nějak to Karlovi zničit. Snad za to, že on byl tvůrcem této pohodové tapety. Byl z toho pocitu sice nesvůj, protože nebyl typ, který by rád ubližoval lidem. Ale to nutkání bylo silnější než veškerá vůle tomu poručit.
„To světlo je fajn, ale do první můry, která do něj vrazí. Chybí tam totiž drátěný košíček, který má chránit ti žhoucí spálenou punčošku,“ řekl jedovatě a znalecky.
„Tak se prostě sebereme a půjdeme spát!“ poznamenal Karel nakvašeně.
„Ještě teď jsem vyfoukaný z těch protivných hor a tak si letní noc náležitě užiju.“

Otevřeným oknem dovnitř proudil čerstvý vzduch a ptačí zpěv i vůně okolního lesa. Bylo to o moc příjemnější, než probuzení v horách. To si musel přiznat. Karel ještě spal. Snad jako omluvu za svou včerejší jedovatost vstal a šel se podívat do kuchyně, jestli by se tam nenašlo něco k jídlu. Chtěl pro oba připravit snídani. Stejně ho z té proleželé postele bolela záda.
Moc toho tam nenašel. Jenom několik pytlíků čaje, pečlivě uzavřených v prázdné sklenici od zavařeniny, což bylo velké štěstí. Zvenku byla sklenice úplně obalená pavučinami a prachem. Jakmile ale sklenici otřel a otevřel, sáčky se libě rozvoněly celou místností snad lety naspořenou intenzitou. Jako by aroma pod slabým hliníkovým víčkem šetřily jenom pro tuto příležitost. Až se mu z toho zatočila hlava a najednou viděl před očima, jak přelévá podobný čajový sáček v hrnku horkou vodou.
Stál u unifikované a destiletími používání zničené panelákové kuchyňské desky. Také tenkrát vstával dřív, aby někomu udělal snídani. Čaj voní stále opojněji a on krájí na tenké plátky drobné krajíčky tukové večky, uvnitř bělostné jako čerstvý sníh. Namazal plátky máslem a viděl se klást na máslo rádýlkem ozdobně nakrájené plátky sýra, salámu a nakonec z ředkviček vykrájených růžiček. Nikdy by ho nenapadlo, že se bude podobně chovat a bude chtít dělat takové hlouposti. Ale on to chtěl moc udělat. Právě pro tu křehkou dívčinu, která spinkala ve vedlejší místnosti na špatné posteli, zapůjčené s celým bytem. Spala jako princezna, jak lehoučké chmýří které vánek vytrhl z pampelišky a vložil do lůna úrodné země. Kdyby mohl, věnoval by jí celý svět. Za ten krásný pocit, za první společné noční milování. Za žhavé polibky a za žhavý rytmicky se proti němu pohybující klín. Byl jí ochoten dát vše, a taky se mu zdálo, že by klidně mohl zemřít. Všechny životní pocity dostoupily vrcholu. Zdálo se, že už nikdy nemůže být nic tak krásné jako dnešní noc. Ta snídaně byla ta nejdrobnější maličkost, o kterou se mohl pokusit a stálo to za tu námahu. Přes zápas z hladkými kulatými ředkvičkami, když se je nožem pokusil přetvořit v křehké růžové květy, přes to, že po tom zápasu zdobila jeho palec dlouhá jizva, mokvající přes vrstvu obvazu barvou shodnou s panensky nedotčenými ředkvičkami.
„Ta holka se přece jmenuje Olga a tohle byla naše první společná noc. To ona je moje manželka.“
Vzpomněl si. Říkal si to nahlas, jako by ani nevěděl, že stojí sám se špinavou sklenicí v ruce v úplně jiné kuchyni.
Prohledal přihrádky starého a rozklíženého sekretáře, který tu nahrazoval prostor pro uložení hrnců kastrolů i ostatního nádobí. Daly se tu najít i nože, příbory a sítka, tedy skoro vše, bez čeho se pořádná hospodyňka neobejde. Našel velmi zaprášenou konvici. Spolu s ní vyndal i malý kastrůlek. Bude se hodit pro uvaření deseti vajíček, která našel. Ještě se mu podařilo najít čtvrtku chleba. Vzhledem k tomu, pod jakou vrstvou prachu se vše nalézalo nebyl chléb ani nijak zásadně oschlý.

„Taky jsi mi to mohl donést až do postele,“ prohodil později u stolu Karel, chtěje tím snad demonstrovat, jak nemožné je takové chování a poznámky. Petr to přešel, jako by ho ani nevnímal.
Po snídani, když sklízeli ze stolu, Karel jen tak na půl úst prohodil:
„Budeme se muset rozloučit.“
„Kam chceš jít? Já vím, že nebylo zrovna fér tak protlačovat moje názory, ale proč?“
Mluvil rychle, jako by snad bál, že to všechno ani nestihne říct.
„Já přeci nechci nikam jít o své vlastní vůli. Já jenom cítím změnu, která přichází nezávisle na tom jestli si to přeji. Pro mě se blíží střídání světů.“
„Vracíš se zpátky?“ zeptal se přímo Petr.
„Copak já vím? Jenom cítím, že sem už vlastně nepatřím...“
Myslíš, že si budeš něco pamatovat tam kam přijdeš? Tedy čistě hypoteticky, pokud se vracíš a pokud ti bude dáno si něco pamatovat. Myslíš, že bych po tobě mohl poslat poselství? Větička jednomu člověku.“
„Zkusit to můžeme, ale nemůžu ti nic slíbit. Třeba se ocitnu v ještě větším blázinci, než je tohle. I když to si jen s těží dokážu představit.

x x x

Anička se netvářila příliš přívětivě, když na ni chrlila veselé „Ahoj.“ Byla hodně zklamaná. Očekávala minimálně vstřícnost.
„Co by jsi řekla kávě ve dvou? Nebo můžeme počkat až do večeře a spojit tak příjemné s užitečným? Nebudeš si alespoň muset sama něco kuchtit,“ vtloukla do ní proud vět linoucích se jako hustá omáčka a připadala si čím dál trapněji. Ona zarputile koukala do země. Do prdele proč se na ní nepodívá a neřekne jí rovnou a přímo, že se bojí a nemá na ní náladu. Jako by se neznaly celé ty roky. Jako by jejich přátelství nebylo nic víc, než slepičí tlachy na pracovišti.
„Bojíš se se mnou mluvit, by ses nedostala do řečí!“ vypálila proto ve zteku poněkud ostře.
„Donesly se ti nějaký drby o tom, s kým teď žiju, tak se bojíš, abych snad po tobě taky nevyjela?“
A musela se zasmát, protože ji ani ve snu nenapadlo, že něco podobného kdy dokáže vyslovit.
„Ale ne, tak to není. Jenom mám teď strašně málo času. Říkala jsem ti, že chodím s tím chlapem, jak jsme se seznámili ten večer.“
Podle postoje to vypadalo, že se to rozhodla vyprávět chodníku pod svýma nohama.
„Tak proč mi to neřekneš přímo do očí? Proč se musíš přede mnou tak schovávat?“
„No tak dobrá. Povídá se o tobě ledacos.“
Pronesla stále stejně nesměle Anička. Jako by se styděla za to, že se potkaly. Jako by to snad ani nebyla ona. I Olga usoudila že ji už potrápila dost a měla se k odchodu.
„Dobrá!“
Pronesla ještě vítězně, aby si snad Anička svoji porážku náležitě užila.
„Nebudu ti nic vnucovat, když by jedno blbý kafe se mnou měla být taková oběť? Ale myslela jsem si že naše kamarádství vydrží víc než těch pár klepů.“
Anička skoro šeptala.
„Ty totiž vůbec nic nechápeš. Nemůžeš, protože nic nevíš. Chtějí tě vyhodit z práce. Děláš v jiný budově, ale pořád je to radnice. Nebudu ti ani vykládat, co za blbosti se všechno povídá o tvém současném životním stylu. Nebudu tě tím unavovat. Snad jenom, že starosta se nechal slyšet, že takový jako ty zájmy města dostatečně nereprezentují. To víš, nechtějí mít mezi sebou takovou....“
„Hm, už jsem skoro zapomněla, že dvacátý první století je jen na západ od nás. Tady asi bude věčnej středověk.“
„Hele neber si to nijak osobně. Já se ti vyhýbala, protože jsem nevěděla jak ti to říct. Přišlo mi blbý ti nic neříct. I na nepříjemný věci se člověk může přeci trochu připravit. Já osobně proti tobě nic nemám.“
Olga to cítila taky tak. Jestliže ještě před chvilkou byla na Aničku naštvaná, tak vztek musel ustoupit do pozadí. Nejraději by se jí omluvila, ale to taky nedokázala.

Později doma se Ester rozplakala v náručí. Ta jen suše prohodila:
„Vítej v klubu, Baby. Na tohle všechno jsem tě připravovala, pamatuješ?“
Její slova byla pravdivá ale pálila jako ocet nalitý do čerstvé rány.
„Jenže co já teď budu dělat? Copak mám neomezené možnosti, abych mohla zůstat sedět doma. Nemám přístup k Petrovým penězům. Jak dlouho můžu vydržet? Týden, měsíc?“
Byla zoufalá. Jenže Ester na podobné věci nebyla stavěná. Věděla, že když už se člověk dostane na dno, musí se sebrat a co nejdřív odrazit. A když při tom chytne nějakou ránu, tak jedině dobře, protože ta ho posílí a utuží.
„No co by. Přestaneš se konečně flákat po kanceláři zastupitelstva a začneš makat jako každej pořádnej smrtelník.“

x x x

„To je dost. Dal sis na čas, ale vítej zpátky,“ slyšel větu vycházející z vousatých úst. Chápal smysl vyřčených slov a snad se i chystal odpovědět, ale ústa vydala jen neartikulovatelné zachrčení. Jako když trubkou přeběhnete po plaňkovém plotě.
„To nic, radši se hned nepouštěj do žádných delších debat,“ smála se ta zarostlá ústa.
„Počkej za pár dní si jistě na pár slov vzpomeneš.“
Cítil, jak se mu začínají klížit víčka. Jenže on usnout nechtěl. Možná nechtěl ztrácet další čas. Přesněji řečeno jeho podvědomí nechtělo mařit další čas. On přece nemohl vědět nic z toho, co se stalo v poslední době. Chvíli se snažil bojovat z těžknoucími víčky, ale marně.

Jedna věc se ale tomu spánku, kterému se tolik bránil, upřít nedala. Když se vzbudil, Věděl už přesně kdo je. Pamatoval si jméno, kolik mu je snad i celou nehodu sanitního vozu. Do všeho se mu ještě míchal jakýsi cizí život. Byl snad teď někým jiným? Někým kdo si může vypůjčit cizí identitu? Proč přemýšlet o identitách. On svojí osobnost poznával. Změnil se jenom svět, kde žil a kde se pohyboval. Třeba celá minulost byla jenom sen. Pro boha proč by to měl být sen, když všechno bylo tak jasné. Tak křišťálově jasné.
„Mozek, je li v krizi, dokáže vyrábět spoustu přírodních drog, díky kterým se cítíme dobře. Lidé na rozhraní mezi životem a smrtí mají ty nejpříjemnější pocity. Ti, kdo téměř umrzli, mluvili shodně o teple, klidu a pohodě,“ slyšel v hlavě hlas profesora, jako by posluchárnu opustil teprve před chvílí. Jenže to co prožíval on nebylo nic příjemného. Byl to bláznivý svět, který se pořád měnil a přetvářel. Byl už snad někde za řekou Styx? Hlavně o tom nemluvit, nikomu se s tím nesvěřovat, jinak ho zavřou na psychiatrii. Přece neutekl z jednoho blázince, aby se nechal zavřít do druhého.

x x x

Když zazvonil dlouze telefon, bylo to, jako by Esteřinou myslí projela dlouhá dýka. Olga byla včera poprvé v nové práci a tak po šichtě ještě oslavovaly. Tedy ně že by to byl ve tři ráno ten nejšťastnější nápad, obzvlášť po šichtě, kdy se člověk nezastaví a kdy je rád, že dopřeje svým oteklým a unaveným nohám chvilku odpočinku tím, že hodí zadkem o nejbližší židli. Ale první den v práci by se měl oslavit a taky Ester jí nechtěla brát vítr z plachet. Stejně se bála, že to ta rozmazlená primadona musí brzy vzdát. Byla zvyklá vždycky u svojí práce sedět. Co jí mohlo učarovat na velkém baru, kde se celou noc nezastavila. Moc se bála, že to nevydrží, a tak jim chtěla udělat svátek z každé minuty, po kterou můžou pracovat spolu. Pravda, zatím vypadala šťastně a spokojeně, ale znáte ta prvotní nadšení. O to horší pak bývají propady a deprese. Nemusíte sama pít, aby jste se naučila alkohol milovat. Olga byla jen křehká sněženka, která na chviličku vykvete, potěší svou krásou a zase odejde, zatímco sebe by Ester přirovnala spíš k pampelišce. Ta svoje kořeny protne všude navzdory chemickým postřikům. Chviličku taky potěší svými jasně žlutými květy, jenomže většinu roku obtěžuje. Jak dovede rozkýchat alergiky a zničit udržovaný trávník. Na květy sněženky se po mrazech každý těší, zatímco údělem pampelišky je být po většinu roku obtížným plevelem.
Trochu těžké myšlenky po probuzení, kdy hrdlo mělo díky žízni drsnost stromové kůry a svět lehce se naklánějící v levotočivých závitech, jak tomu bývalo vždy po naplno prožité oslavě. A teď ještě k tomu ten odporně ječivý zvuk. Hlavně že křemíkový mozeček aparátu musí mít v sobě minimálně dalších dvacet melodií. Každá z nich musela být lepší, než tohle odporné a neosobní zaječení. Sakra, proč tam ještě nikdo z nich nedokázal nastavit něco jiného.
Proto příliš prudce vytrhla telefon z podstavce a zakřičela: „Prosím!“
Na druhém konci ale bylo dlouho ticho. Jako by snad volající zapomněl, co si vlastně přál. Ale podle toho, jak Ester znovu vyštěkla, tak asi nějakou odvahu k hovoru nasbíral.
„Dobrý ráno možná máte vy! Já mám díky vám hodně špatnou noc. Do rána makám v baru, tak je přirozené, že bych teď raději spala.“
„Promiňte, nechci vás dlouho zdržovat. Vy asi stejně nejste Olga Tomanová,“ linulo se ze sluchátka klidně a vyrovnaně. Asi volající vycítil, že nikdo, kdo vám bude chtít praštit se sluchátkem nad tím nebude dělat takové proslovy.
„Ne já jsem Ester, její spolubydlící.“
„Aha,“ zaznělo zklamaně.
„Helejte se, makáme od osmi večer, takže je reálný předpoklad, že když zavoláte kolem třetí či čtvrté odpoledne, bude už vzhůru. Zatím má půlnoc a já bych se k ní velmi ráda připojila.“
Hovor sice zakončí tím univerzálně obligátním „nic se nestalo“ ale z jejího hlasu přímo čiší, jak moc se stalo. Jako by jí donutil polykat sůl a nedal napít.
Když se vrátila do ložnice, tak se Olga ne chvilku probrala a zašeptala.
„Co mi tady lítáš jako o Sabatu ty čarodejnice jedna bláznivá.“
„Byla jsem se jenom napít a vzala jsem i tobě, kdybys třeba měla žízeň,“ odpověděla a hodila jí k obličeji plastovou, orosenou lahev plnou minerálky. Ta se po proláklině v polštáři skutálela až k jejímu obličeji. Chlad udělal své. Prudce sebou trhla a posadila se.
„Taky ti zrovna volal nějakej Karel. Nevím co chtěl, ale slíbil, že ještě bude volat odpoledne.“

„Já nevím, proč bych vám vůbec měla na něco odpovídat. Neznám ani vás, ani to blbý město, ze kterého jste. Nejdřív se ptáte, jestli jsem vdaná a teď mi budete tvrdit, že je to důležité kvůli manželovi. Myslím že mám důležitější věci na práci, než poslouchat blbosti o tom, jak mě můj muž pořád miluje.“
A s okázalým gestem vymáčkla hovor, aby se definitivně odřízla od toho protivného hlasu.
„Asi nějakej blázen,“ sdělovala Olga Ester se smíchem.
„Nejdřív se vyptával, jestli jsem vdaná. Když jsem mu řekla že ano, tak prý pro mě má nějaké zajímavosti z manželova života a taky vzkaz, že mě můj muž pořád moc miluje. Já na něj kašlu. Je mi jedno jak žije, i jak bude dál žít. Nepotřebuju sbírat žádný drby, obzvlášť ne teď!“

Nakonec ale stejně nedokázala odolat Karlovu nátlaku slíbila mu schůzku. Zdálo se jí, že to bude méně namáhavé, než čelit všem jeho telefonátům. Seděla proti němu a poslouchala ho.
„Vy pořád kalkulujete a počítáte, a on vás ve svém srdci nosí pořád. I přes tu velkou lásku se od vás snaží definitivně odříznout. Nechce vám totiž házet klacky pod nohy.“
Proč by to musela vlastně poslouchat.
„Pořád tady mluvíte o jeho lásce. Velké a bezmezné lásce. Ale co já? Zkusil jste se taky mě na něco zeptat? Když jsme se poznali, tak nikdo z nás neměl nic. Pokud mluvíte o citech, tak jemu láska vydržela a u mě se přetvořila v nenávist. Musela jsem začít žít v přesvědčení, že vším, co dělá si mě kupuje jako drahou a luxusní děvku. Člověka naštve, když má mít v domácnosti jen jeden jedinej účel. Nedovedete si představit, jaký je to peklo, když ve vlastním domě nesmíte o ničem rozhodnout. U nás mělo všechno svoje místo a taky na všechno byl poradce, architekt, zahradník. Já si nesměla koupit ani blbou vázu a do zahrady zasadit žádnou kytku. On totiž pořád bojoval s přesvědčením, že by se to třeba nemuselo k něčemu hodit, někdo by si toho všiml a pomluvil ho. Byl posedlý dokonalostí. Já si zkraje myslela, že je jen dobře, když je pečlivý, ale ono se to časem stupňovalo. Pořád to bylo horší a nesnesitelnější. Kdyby jste k nám přišel teď, všude je takový ten zabydlený nepořádek. Už žádná sterilní čistota bez smítka prachu. Konečně ten barák vypadá tak, že v něm někdo bydlí a žije a ne jako vzorek ze stavebního katalogu. Konečně se podobá něčemu, po čem jsem dlouho toužila. Bude to asi znít směšně, ale musím věnovat hodně času dost namáhavé práci a tak díky tomu mám doma bordel a ještě se s tím vytahuji, ale já jsem tak skutečně šťastná. Šťastná i když unavená. Nedovedu si představit, že by se měl zítra vrátit domů. Je to všechno jeho, to je fakt. A taky je pravda, že dneska už vím, že budu raději v malé garsonce, kde budu válet prádlo a knížky po zemi, než s ním.“
„Každopádně, co jsem vám měl vyřídit, to jsem vám řekl. Nebude vám vadit, když tu večeři zaplatím. Emancipace je krásná věc, ale mě doma vychovali postaru a já si připadám jako pitomec, když se nemůžu chovat gentlemansky.“
Nesnášela všechny dle Gutha-Jarkovského správné postoje, které z ženského pokolení dělali armádu neschopných husiček.
„Když vám to udělá radost, přece vás nebudu přemlouvat, aby jste mé peněžence pustil žilou.“

x x x

Cítil se velmi osamocen, teď když Karel odešel pryč. Holobrádek jeden. Nedokázal si zvyknout na život v takových podmínkách a ještě být sám. I když, třeba mu zase někoho přidělí. Bylo mu jasné, že to je jakýsi základní princip. Nejdřív kontaktován a posléze kontaktér. Doufal jen, že Karel se vrátil zpátky, namísto toho aby se propadl někam jinam. Byl si už jistý, že svět se skládá z vrstev, stejně jako obložený chlebíček. Každá vrstva má svůj osobitý vzhled, vůni i chuť. Jenomže svět se nedá ukousnout najednou, tak jako ani mravenec neukousne sousto složené ze všech vrstev chlebíčku. Má na to příliš malá ústa. Ano, na svět máme příliš malá ústa.
Tady se ocitl jenom proto, že se tou svojí původní vrstvou prokousal. Tím chutným a voňavým plátkem světa, tak jak ho miloval, se prokousal až do téhle zběsilosti. Když to šlo sem, musí to jít přece i zpátky. Musí se dokázat zorientovat a najít způsob, jak vytýčit trasu zpět k Olze i těm jejich věčným hádkám.
„Nejvyšší čas vyrazit. Hotel Hobit, poznám ho!“
Vyčistil najednou příkaz všechny ostatní myšlenky. Stěny zprůhledněly a začaly se přetvářet do velkého a zakouřeného prostoru. Klid domova vystřídal kravál „čtyřky“ před zavíračkou. Kolem hlavy mu nebezpečně blízko prolétl těžký skleněný popelník. Stoly byly zpřevracené a všude to páchlo vylitými pivy a potem rváčů. Opilec potácející se uprostřed všeobecného zmatku měl zkrvavené čelo a sprostě klel.
„Panebože to je on. Ten opilec, to je určitě on,“ zatímco rváč, neznámý rváč, jako by ucítil určité telepatické gesto, na chvilku zmrtvěl a pohlédl na něj. Několik sekund se oba prohlíželi, jako by se na dálku ohmatávali. Potom neznámý prudce uchopil židli a přetáhl s ní přes hlavu číšníka, který se k němu blížil v domnění, že využije jeho zaujatosti Petrovou postavou. Kdo by ale čekal, že se skácí k zemi by se mýlil. Zatřásl se, a očistil si jakoby mimoděk z ramen zbytky dřeva a pokračoval dál. Vypadal jako stroj na zabíjení.
„Panebože, proč mi to děláš. Za co zrovna já,“ řekl si nahlas ale hned přemýšlel, co s tím.
„Jemu určitě muselo přeskočit z toho, v jakým blázinci se octnul. Já mu přece musím poskytnout podporu a pocit bezpečí, ať mě to odtud vyhodí třeba do pekla.“
Rychle se protlačil kordónem těl a uchopil za opěradlo jinou židli. S hlubokým záklonem ji zvedl a znovu praštil přibližujícího se číšníka. Ten se konečně skácel a potahová látka čalounění mu zůstala navlečená na krku, jako královský hermelín. Petr rychle odhodil trosky opěradla a rychlým tahem převrátil nejbližší stůl. Vytrhl z něj dvě masivní kovové pochromované nohy a jednu z nich hodil tomu zmatenému neznámému. Okamžitě se pustil do stále se zužujícího kruhu těl a druhý s několikasekundovým zpožděním udělal totéž. Tato akce konečně přinesla kýžené ovoce. Ti kdo se ještě udrželi na nohou před nimi prudce utíkali. Už nebylo na koho útočit. Opřeli se proto o sebe zády, aby měli výhled na všechny strany. Pomalu se otáčeli a do rytmu svého podivného tance si poklepávali tyčemi o volnou ruku. Žádný odvážný se ale už nenašel.
„Možná na to není nejlepší chvíle, ale já jsem Petr, tvůj kontaktér.“
Představil se mu téměř šeptem.
„Do prdele chlape, že jsi se taky neobjevil trochu dřív. Vždyť tohle všechno se strhlo kvůli tobě! Já chtěl jenom guláš a ruma a oni že mi nic nedají, dokud nepřijdeš,“ odpovídal rychle.
„Neboj, já byl taky nasranej, když jsem se tu ocitl a nechtěli mi dát nic jiného, než kafe. Myslím, že jsi asi musel mít nějakou nehodu.“
„Já přece odnikud nepřišel. Sedím tady v tý hospodě už od čtyř odpoledne a piju pivo za pivem, jako ostatně každej den. Proto mě tak rozčílilo, když najednou v půl devátý mi začnou vyhrožovat nějakým blbým kontaktérem.“
„Hele, asi už bude klid. Já navrhuji zahodit tady ty klacky a jít někam jinam. Tady je obsluha zmlácená, tak nám stejně nemá kdo nalejt."
A Petra napadlo, že se mu muselo asi stát něco přímo v hospodě. Střízlivý si změny světů všimne, ale někdo v takovém stavu...
„Nebo tě taky můžu vzít k sobě. Můžeš se tam osprchovat i přespat. Ráno je moudřejší večera.“
Pokývl sice hlavou na znamení porozumění, ale vzápětí dodal:
„Proč bych se měl poflakovat po cizích domácnostech, když tady za rohem bydlím? Vyspat se můžu i doma.
„Tak fajn,“ procedil rezignovaně Petr.
„Půjdu s tebou, kdyby si na tebe někdo z těch zoufalců chtěl venku počkat. Dvě pěsti navíc se můžou vždycky hodit.“

Co je tohle za bordel! Tady přece od nepaměti byla odbočka!“
Rozkřikl se kousek od hotelu Hobit.
„Přece tu někdo za čtyři hodiny nepostavil takovejhle činžák.“
Petr ho konejšivě chytil za rameno a tvrdě zopakoval.
„Prostě půjdeme ke mně a já ti ráno všechno vysvětlím.
„Ty hajzle! Ty jsi s nimi spolčenej! Ty jsi mi ten barák ukradl!“
Nedalo mu příliš práce ho zpacifikovat. Uklidnil se a oči se mu naplnily slzami. Těžko odhadnout, jestli to byla opravdová lítost nad ztrátou domova anebo jen opilecká výměna nálad.

„Proč jsem nespal doma?“
„Nenašli jsme to,“ suše konstatoval Petr.
„Aha. Už si matně vzpomínám,“ klepl se nováček do čela.
Kapku jsem to asi včera přehnal To se mi ostatně stávalo v poslední době skoro denně. Ale nikdy z toho nebyl takový bordel."
Byl jsem tu od toho, abych do jeho duše vnesl trochu klidu. Jak to ale udělat, abych ho moc nenaštval. Když jsem si vzpomněl na jeho včerejší řádění...
Víš chlapče, on se ten tvůj svět od včerejška dost zásadně změnil,“ začal jsem poněkud opatrně.
„Pochybuju, že se v mým zkurveným životě mohlo vůbec něco změnit. Jsem sám, žena ode mě utekla.“
„A proto jsi začal tak chlastat?“
„Ale ne, to už jsem dělal dávno předtím. Proto ode mě taky utekla.“
Odmlčel se. Mezitím pokračoval Petr:
„Záleží jenom na úhlu pohledu, a na tom, jak dalece jsi schopen připustit existenci něčeho jiného, než té své putyky.“
Zkusil to poněkud tvrději, protože ho přestávalo bavit handrkovat se o blbostech.
„Možná jsi už dávno zapomněl, že se venku, před hospodou střídají čtyři roční doby. Žiješ si na svojí židli ve výčepu a jsi kdovíproč přesvědčený, že je to navěky. Navěky je jenom smrt. Nic jiného není definitivní!“
Razantní styl začal přinášet své ovoce. Poněkud zjihl a připomínal dítě z pláčem na krajíčku.
„Chceš mi snad říct, že jsem mrtvej?“
„Možná snad, nevím. Moje poslední vzpomínka na všechno tam patřila čelní srážce s pořádně rozjetým kamionem.“
„A co bylo pak?“
„No co by. Nic zvláštního, jenom tohle všechno kolem s veškerou svou šíleností. Trvalo mi strašně dlouho jenom zjistit, co předcházelo tomu, abych se tady ocitnul. To mi věř. Možná, že i tobě to bude trvat.“
A aniž se o to nějak snažil, stěny bytu začaly znovu průhlednět a ztrácet se v mlze. Mlha pojednou přešla do prudké a oslepující záře. Před jeho obličejem se pohybovalo několik rozmazaných fleků.
„Tak ho máme konečně zpátky. Pomalu rok se o to snažíme a nejednou to jde úplně samo.“
Nejásej zase tolik. Mohl se z něj stát úplnej magor. Možné změny na mozku se nepovede jenom tak diagnostikovat.

x x x

„Ahoj.“
Řekla Ester jakmile se Olga objevila doma a dala jí letmý polibek na rty. Určitě by si zasloužila mnohem víc, ale dovedla si představit, jak musí být ulítaná. Určitě si potřebuje trochu vydechnout. A taky, zpráva, kterou pro ni měla nespadala zrovna do kategorie těch lehce stravitelných. Byla to moc zlá zpráva, pro ně obě. Všechno záleželo na tom, jak se k tomu Olina postaví. Ester se na ni dívala tak soucitně, že to na ní muselo být vidět.
„Jak jsem stará tak jsem pitomá. Říkala jsem rovnou, že je blbost se sem stěhovat a dělat si naděje na bezvadně fungující vztah. Copak nikdy nepřestanu být tak naivní? Jsem přece obyčejná holka z garsonky.“
„Děje se něco?“
Vytrhl ji Olžin hlas. Zavrtěla nervózně hlavou a tiše špitla.
„Uvařím kafe. Když už se druhý den válím doma a ty musíš lítat do práce. Udělám to ráda.“
Jenže ta nervozita už byla víc než patrná. Olga by musela být slepá, aby si toho nevšimla.
„Ne! Kafe mám za celej den dost. Radši mi řekni co se děje. Dokud se to nedozvím, tak nebudu mít na nic chuť. Ať je to co je to sem s tím!“
A ji napadlo, že bude nejlepší, když všechno rychle vyklopí.
„Asi se budu muset odstěhovat. Ale neboj, nebudu ti dělat žádný problémy.“
Olga vypadala vyděšeně.
„Proč? Lezu ti snad na nervy? Našla sis jinou? Vždyť víš, že tě mám moc ráda. Já nechci abys odešla.“
„Já taky nikam jít nechci.“
„Tak proč tedy?“
A ta otázka, přesto, že dávno zodpovězená stále zůstávala mezi nimi. Povzdechla si, a potom ze sebe prudce jedním dechem vysypala.
Ale budu muset. Ten tvůj se totiž probral.“
A odešla do kuchyně. Přes Olgžino záporné stanovisko ke kávě se rozhodla dva šálky připravit. Olga ale přišla do kuchyně také. Ester slyšela, jak za jejími zády těžce dopadla na židli.
„Jestli je to tak, tak stejně chci zůstat z tebou. Stálo to mezi námi na hovno dávno před tím, než se to stalo a my dvě se potkaly. Nebudu a ani nic nechci lepit. Nevím, co bude až se natolik uzdraví, že ho pustí domů, ale garantuji ti, že já s ním určitě nebudu. To radši dojdu do špitálu a odpojím ho od nějakého důležitého přístroje!“
A bylo vidět, že ji vztek zcela ovládl. Křičela, protože jí mysl explodovala v prudkém výlevu. Ester ji objala.
„To je blbost. Nemůžeš vraždit jenom kvůli tomu, že něco nejde tak, jak jsi si představovala. Můžeš od něj odejít, ale nemůžeš ho zabít. Tedy můžeš, ale asi se ti neuleví. Já jsem strašně šťastná, že mě máš opravdu ráda. Já jsem moc ráda i za ten tvůj výlev. Po dlouhých letech mám konečně pocit, že mě má někdo opravdu rád. Možná že je to zatím předčasný, ale můžeme klidně bydlet u mě. Chci ti moc poděkovat za tvojí lásku, i kdyby teď měla skončit.“
Olga se začala třást.
„Ani přede mnou nevyslovuj myšlenku, že bych se k němu mohla vrátit. Nemůžu mluvit za celý zbývající život, ale teď vím, že potřebuju tvoje doteky a polibky i slyšet tvůj hlas.
Pro Ester to bylo to nejkrásnější vyznání, jaké kdy slyšela.
Stály proti sobě a hladili se. Dotýkali se svých těl až se jim podařilo dojít od pláče k polibkům a když po několika dalších minutách dopadly na pohovku, odevzdaly se jedna druhé úplně a se vším všudy.

x x x

„Já jsem strašně ráda, že vám tak chutná. A to naše kuchyň rozhodně nepatří mezi ty nejlepší,“ hihňala se sestřička.
„Taky jsem několik měsíců nic nejedl," odpověděl s plnou pusou a dělal si výčitky, že musí vypadat velmi hltavě.
„Ale jedl, nebojte se. Měli jsme vás napíchnutýho na pořádnou flašku.“
Pojednou zvážněla a zkrabatilo se jí čelo. Moc jí to slušelo.
„Vaše žena je asi pěkná zmije.“
Poněkud zaváhal.
„Vy jste jí snad viděla nebo s ní mluvila, aby jste si to mohla dovolit tvrdit?“
„Tak dlouho tady zase nejsem. Ona zrovna nehýřila návštěvami. Ale po oddělení jdou o ní legendy.“
Znovu se zasmála, snad na znamení omluvy. Rozhodila rukama rukama až jí prázdná infuzní láhev vypadla z ruky a dopadla z žuchnutím na jeho peřinu. Podal jí ji.
“Stává se, že když dva spolu žijí, tak dlouho, až dávno nic nefunguje a oni ani nenajdou sílu se rozejít, začnou si ubližovat. Moc ubližovat, protože každý na druhého svádí vinu za svůj zpackaný život. No přesně tam jsme se dostali my dva. Nenáviděli jsme se dlouho před tím, než se mi stala ta nehoda.“
Zavrtěla hlavou. Asi se jí moc nelíbilo, že by zrovna on v sobě mohl nosit nějakou zakletou komnatu.
„Tomu nevěřím. Vy jí máte pořád rád. To se pozná.“
„Už dlouho věřím že láska a nenávist jsou dvě strany téže mince. Takže můj vztah se k ní mění podle toho, jaká strana zrovna padne. Jednou pana, jindy orel.“
Usmál se a snažil se dát do toho úsměvu veškerou sílu své osobnosti. Nechtěl si to u ní rozlít, protože mu byla velmi sympatická.
„Vy máte ale divné přirovnání,“ řekla, ale bylo vidět, že měla zpět svůj uličnický kukuč.
„Sestři, existuje něco jako centrální databáze pacientů?“ zeptal se přímo.
„Tak to vás asi musím zklamat. Copak někoho v Budějovicích zajímá, jestli pan „Vonásek“ z Ústí neleží náhodou ve špitále?“
„Když mě by právě taková věc zajímala. Jenomže ten pán se nejmenuje Vonásek, ale František Pokorný. A může být stejně z Ústí, jako z Prahy či Ostravy.“
Trošku znejistěla.
„A nač by vám vlastně měla být taková informace?“
„Ale, znali jsme se dřív. Je to už dlouho, co jsme se naposled viděli. Proto ani nevím, kde dnes bydlí. Něco jsem tu zaslechl. To víte, špitál. Tady se toho semele. My pacienti se celé dny jenom nudíme.“
Lhal a říkal si, že by musela být blázen, aby to nepoznala.
„Prosím vás, odkud slušnej člověk jako vy může znát takovou nulu? „Pokorňas“ totiž není ani z Ústí, ani z Ostravy ale náhodou odsud. Znali jsme ho tu všichni. Hodně my na trumačce, a ještě o něco víc na záchytce. Je to taková smutná figurka. Opilec, který neznal nic než svojí hospodu. Nocoval často na protialkoholním a když někam spadnul a něco si udělal, poležel si i pár dní u nás. Naposled ležel na vedlejším pokoji. Až do středečního rána.“
„Takže ten darebák se z toho vylízal dřív než já!“
„Jo, to úplně. Přivezli ho z rozsáhlým otokem mozku a už se neprobral. Ve středu zemřel. Náhlá mozková příhoda. Takhle umírá každý druhý z nich.“
Sestra mezi řečí sklidila prázdný talíř na kovový stolek a omluvně se na něj podívala.
„Já už budu muset běžet. Kdyby staniční viděla, jak tu s vámi prokecávám pracovní dobu...“
„A přijdete si se mnou zase popovídat?“ Jste velmi příjemná a já tady nemám moc příležitostí si tak hezky pokecat.“
Zčervenala v obličeji. Byla ještě příliš mladá na to, aby dokázala skrývat rozpaky.
„Pozítří budu mít noční, tak za vámi ráda přijdu. Jestli mi vás zatím neukradne nějaká jiná.“
„Prosím vás. Kdo by mě kradl. Vždyť jsem jenom troska, která se několik měsíců válí.“
„To je možné. Ale taky jste miláček nás všech. I těch vdaných.“
A do tváře se jí vrátil ten pubertální škleb.

x x x

„Máš nějakou představu, jak by to mělo mezi námi být?“
Mluvil úplně klidně a vyrovnaně. Těžko říct, co mu dokázalo dát tolik klidu, když to, co nakousl pro něj nemohlo být jednoduché. Olga byla moc šťastná že z tím začal hned a že ji nenutí nikam se schovávat a vymýšlet si výmluvy.
„Trochu ti pomůžu,“ řekl stále stejně klidně, když viděl její souboj s rozpaky. Snad mu to bylo dostatečným zadostiučiněním.
„Chtěl jsem odejít před nehodou a odejdu i po ní. V tomto ohledu se nic nezměnilo. Asi bych nevydržel, kdyby se všechny naše bitvy měly vrátit. Nedokázal bych to absolvovat znovu.“
Trochu se uklidnila.
„Co chceš. Mám se odstěhovat?“
Zavrtěl hlavou.
„Ne! Stejně asi budu šťastnější v nějakém větším bytě. Vzal bych si jenom pár drobností. A taky peníze. Jinak je všechno tvoje. Zůstane ti barák, vybavení i pozemek. Beru jako spravedlivé, když si vezmu naše úspory. Budu začínat od začátku, tak to bude něco stát. Pokud s tím tak souhlasíš, volal jsem už do firmy, naštěstí šlape. Takhle to ode mě dostal můj právník. Rozvod by měl být jenom formalita.“
Koukala na něj a mrzelo jí, že nedokázala hrát roli slečny drsňačky. Odhalil v ní zase tu křehkou a malou holčičku.
„A teď už jdi. Cítím se být unavený. Půjdu si lehnout.“

Venku na čerstvém vzduchu se jí skoro podlomily nohy. Musela se opřít o stěnu budovy.
„Potřebujete pomoct? Není vám špatně?“ ptala se jí starší paní. Neměla sílu jí odpovědět a tak jenom zavrtěla rukou na znamení jasného ne. Raději pomalu sama pokračovala, než aby budila nezaslouženou pozornost. Před hlavní branou čeká Ester, tam už bude líp. Každopádně mohla být šťastná, že se po tom všem dokázali rozejít jako lidé, jako přátelé a to rozhodně není málo.

 



Poznámky k tomuto příspěvku
KrtiCa (Občasný) - 19.2.2006 > Skvělý děj, oceňuji že zvládáš vést linii příběhu ve více rovinách. Pro čtení na Totemu, to je poněkud dlouhé, ale snad to někoho uchvátí jako mne. 
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Čtenář - 8.4.2006 > Je to opravdu super, strávila jsem and tím dva dny, ale stálo to za to... Ale pro příště bys to třeba mohl rozdělit do několika částí.. Ale jinak super!!!! Moc hezky napsane, moc dobrý příběh...
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter