Slyším ptačí zpěv. Svírá rudé žíly, na povrchu se zjevují modravě.
Ptáče naříká, hledá mámu, ztratilo ji. Touží zas cítit jak jej na zobáček líbá.
Nevidí ji, nenajde ji, ale zpívá. Ví, že ztratilo mnoho, ale zpívá.
Překrásně, teskně, líbezně, bolavě.
Vidím jabloň. Je schována za listím a prohnuta od tíhou plodů.
Stará, smutná jabloň. Je sytá z tmavých přeludů.
Neobveselí ji sluneční paprsky s rosou ranní
ani pohled na letní louku s ladnou laní.
Vidím poletovat motýla. Není svázán ani nucen přijímat mince.
Má pestrobarevná křidélka pozlacená zlatými paprsky slunce.
Motýl poletuje, vlétne do prázdné, tmavé, páchnoucí místnosti.
Měl svobodu, touhu, krásu, chtivé možnosti.
Létá sem tam. Nemůže ven. Naráží na sklo okna mravenčí silou.
Příšel o svou svobodu a teď mu uniká i život krvavou žilou.
Záviděla jsem ptáčeti lásku matky.
Záviděla jsem jabloni kmen, z kterého zbudou jen laťky.
Záviděla jsem motýlovi život. Stále se však jen mýlím.
Vše, co je dnes, zítra už není. Tak proč jim mocně závidím?
|