Po meditaci jsem na videu opět sledoval Mozartovy koncerty a to mě opět vtáhlo do božského vnímání. Ještě více jsem si uvědomil, jak je japonská virtuoska božská. A jak je dobře, že hraje nejen posluchačům, ale i hudebním řemeslníkům v orchestru. Tím všechny učí, tahá k sobě Nahoru. Úplná bohoslužba. Ostatní, včetně dirigenta jí jen dělali doprovod. Mezi jejich hudebním podáním byl takový rozdíl!
Ona byla v meditaci. Všechny sama vedla, zcela přirozeně ovládala i dirigenta. Věděla, že na to má. O tolik je překonávala! V čem byla virtuozita? V jednoduché dokonalosti projevu. Oblečena ve žlutém jako bůh seděla před nimi u klavíru. Ostatní promítali do hry sebe, lidi, ale ona v transu do hudby vkládala božský kód. Ta procítěnost každého úderu, na miliontinu vteřiny přesně. Vyhrála si s detaily, složila je v dokonalý Celek. Jen ji pozorovat byl umělecký zážitek. TO je skutečné umění! Dávala do hry vše, úžasná hravost. Jak to musí být energeticky drahé! Ale tu z posluchačů bere za zájem, jež jí dávají.
Její ruka se pohybovala tak lehce, jen si s klávesy bravurně hrála. Mohla by skládat dobrou hudbu, jen nechat prsty se samy pohybovat. Něco jako automatické písmo média.
Na rychle se měnících výrazech tváře bylo vidět, že hudbu totálně prožívá. Úžasná vybroušenost, tak vzdálená našim možnostem přinášela Radost, ale i bolest. Není divu, že takoví v lidech vzbuzují směs obdivu, závisti a nenávisti. Taková hra je pro laiky zcela nedostupná! Poslouchat hudbu bez takového provedení je nejen nuda a ztráta času, ale i potencionálně škodlivé. Virtuóz je vlastně velmi podobný mystikovi, oba se umějí dostat na chvíli do Dokonalosti. |