|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
O muži, který uměl číst čárové kódy.
Autor: risik (Občasný) - publikováno 1.3.2006 (14:22:11)
|
|  |
„Dobrý den vážení televizní diváci. Vítám vás všechny, jak ty ve studiu, tak i ty u televizních přijímačů.“
A moderátor škrobeně a přehnaně žoviálně pokračoval:
„Už jste si za měsíce, které trávíte s naším pořadem, zvykli, že pro vás máme připravenu vždy nějakou lahůdku. Něco, o čem ani nevíte, že by mohl nějaký člověk, třeba zrovna váš soused, umět. Něco, o čem by vás ani nenapadlo uvažovat. A jistě také všichni, jak ve studiu, tak i doma, znáte důvěrně tuto adresu,“ a ukázal imaginárně kamsi do spodního rohu, kam technici záznamu titulek s adresou doplní, „abyste nám mohli o každém takovém zvláštním, jedinečném, zajímavém, ať už mimořádně talentovaném, či mimořádně netalentovaném člověku, dali vědět. My potom zařídíme, abyste se s ním setkali tady, živě.“
A dramaticky se odmlčel. Věděl zcela jistě, že pauza v pravý okamžik vydá za miliony slov.
„A jeden takový právě přichází! Pan Břicháček!“
„Tak sakra, lezte tam chlape! Tady už vám to září, ta žárovka se už víc nerozsvítí!“ postrčila ho jakási inspicienta a zakroutila hlavou nad jeho tupostí. Pan Břicháček, Arnošt Břicháček, vyrazil do tmavě se tvářícího ústí. Byl nervózní. Měl obrovskou trému a tak se nedokázal ani rozzuřit na tu neochotnou a protivnou ženskou.
Jakmile vkročil na pódium, podklesly mu kolena. Tak nějak samovolně. Kráčel proto nejkratší cestou k dvojici pohodlných křesel a modlil se, aby proces představování moderátor příliš neprotahoval.
„Tak tady ho máme!“ zahlaholil, jakmile se kolem něj pokoušel protáhnout ke křeslu.
„Skromného a snad na pohled až příliš tuctového chlapíka, Pana Arnošta Břicháčka. Ale až vám řekne proč je tady, až vám alespoň naznačí... to budete valit kukadla! No? Co vy na to, Pane Arnošte? Proč jste tady? Proč jsme si vás pozvali?“
Arnošt se postavil na jakousi křídou nakreslenou značku, takový malý a bleděmodrý křížek na zemi a matně doufal, že je to právě to místo, kde má stát.
„Já umím číst čárové kódy!“
Moderátor se zasmál a sálem to zašumělo.
„No, počkejte, počkejte, to přeci není nic zvláštního!“
A sáhl do kapsy.
„To umí přece každý. Vezmu si do ruky takovouto mašinku, přenosný skener, stačí mi do něj dvě tužkové baterie a umím je číst také!“
A na důkaz ukázal publiku balíček masa. Běžný supermarketový balíček, maso zavařené v plastové vaničce. Přiložil na čárový kód skener a na kraji pódia se rozzářily na velkoplošné obrazovce údaje:
Vepřová krkovice s kostí, hmotnost 1119g, baleno 3.2.2006, Maso Planá.
Jakmile schoval skener za záda, podal balíček panu Břicháčkovi.
„Ano, vy potřebujete skener, jenže já se jen podívám a mohu číst, vepřová krkovice s kostí, hmotnost 1119g, baleno 3.2. 2006, Maso Planá.“
A hlas mu trochu přeskakoval. Bál se, že se trémou přehlédl a odečetl nějaký údaj nepřesně. Ale diváci v sále pochvalně zatleskali.
„Tak to bylo určitě správně,“ proběhlo Arnoštovým mozkem a začal cítit příjemné teplo od uvolněného endorpfinu. Moderátor konečně ukázal na dvě křesla a on si s nepopsatelnou radostí sedl.
„No to bylo tedy něco. Myslím, že jste většinu v sále určitě přesvědčil. Ale teď, než se pustíme do dalších zkoušek, abychom na svou stranu získali i ty poslední nevěřící Tomáše, mi prosím řekněte: Jak to tak přijde, že člověk najednou umí číst údaje na čárových kódech?“
Arnošt se už poněkud uvolnil. Křečovitost po prvním úspěchu byla ta tam a tak se mu i hlas přestal třást.
„No, víte, pracoval jsem v obchodě. Patřím ke generaci prodavačů, která zažila masový nástup megamarketů a tedy i zavádění této technologie. Tak jsem se o to začal trošku hlouběji zajímat.
Když jsem měl službu na pokladně, potýkal jsem se často s různými přetisky nebo přetrženými kódy, tedy pro přístroj nečitelnými. Rozčililo mě, že jsem musel vždycky volat vedoucí nebo složitě vyťukávat do pokladny číslo pod kódem a doufat, že zboží načtu. Rozčilovalo mě, jak byli lidé nervózní a jak často mi nadávali kvůli takovému zdržení. A tak, když jsem byl ve skladě či měl směnu na doplňování zboží, zkoumal jsem s přenosným skenerem všechny zákonitosti, až jsem jednoho dne zjistil, že žádné zařízení nepotřebuji. Najednou jsem četl vše, dokonce i z poškozeného kódu se nechala pro pokladnu vytáhnout informace o ceně. Většinou třeba byl poškozen jenom údaj o výrobci, nebo datum spotřeby. Tak se vlastně díky tomu i velmi zefektivnila moje práce. Třeba při inventurách, to bylo k nezaplacení.“
A odmlčel se, aby se trošku napil z připravené sklenice.
„Tak vidíte, jak se může člověk vypracovat!“
hlaholil moderátor.
„Vám ale taková dovednost, jako je čtení kódu nestačila, že?“
zeptal se přímo a pan Arnošt přikývl.
„No zdálo se mi, že je velmi málo naučit se číst. Chtěl jsem umět také psát. Stálo mě to velké úsilí, a trvalo mi to opravdu dlouho, ale dnes dokážu rukou napsat, nebo chcete-li nakreslit, kód s jakýmkoliv obsahem.“
„Tak to je k neuvěření, že?“
obrátil se moderátor do publika.
„Co k tomu potřebujete, aby jste to předvedl?“
Pan Arnošt pokrčil rameny.
„Nic zvláštního. Lakovaný křídový papír a tenký černý fix. Lihový. S hrotem maximálně 0,3mm.“
Moderátor se usmál.
„Nebudete mi věřit, ale mám tu kousek papíru i přesně takový fix, jak jste si přál.“
A zatímco obojí podával Břicháčkovi, ptal se dál.
„A proč to nemůže být obyčejný kancelářský papír?“
„Protože se na něm fix rozpíjí a potom je horší čitelnost. Tedy pro skener. Pro mě ne. No a musí se to psát fixem, aby to bylo dostatečně výrazné,“ vysvětloval, zatímco cosi fixem už kreslil na papír. Během chviličky podal papír zpět moderátorovi a ten ukázal vzorek na kameru. Ta zabrala detail a tím se televiznímu divákovi rozkryl pohled na les černých, různě silných čar.
„Tak toto tu vzniklo jenom tak, mezi řečí. Zkusíme opět skener, co nám na to poví?“
A přiblížil čtečku nad papír.
„Není to nic složitého, napsat čárami cosi hezkého,“ objevilo se na velkém monitoru před diváky a ti znovu zatleskali.
„Tak to je úžasné. Využil jste to někdy i nějak prakticky?“
„Seznámil jsem se díky tomu se svou budoucí ženou. Víte, uviděl jsem ji jednou markovat v pokladně konkurenčního obchodu. Hned mi padla do oka, tak jsem to zkusil...“ odmlčel se. Asi něco z dramatičnosti pauz pochytil od moderátora. Ten se však nedal a přímo se zeptal:
„No počkejte! Zkusil! Zkusil! To jistě nebude stačit ani mně, ani divákům. To musíte být přesnější."
Pan Arnošt pokračoval v zápětí.
„Prostě jsem vešel dovnitř a v oddělení papírnictví si koupil fix a takové ty samolepící štítky. Napsal jsem na ně pár kódů a těmi potom přelepil originální označení na svém nákupu. U pokladny, právě u té pokladny, kde seděla ona, jsem srovnal zboží na pás tak, aby to, co jsem napsal dávalo smysl. Když začala markovat, začalo se jí na displeji pokladny objevovat „jste krásná“, „zamiloval jsem se do vás“, „mohli bychom se někdy sejít?“
„Tak to je něco, že přátelé? Tomu se říká netradiční seznámení. Jak to dopadlo?“
„Zavolala na mě vedoucí a ta, když zjistila, že jsem přelepil původní ceny, tak mě vykázala, ovšem až po zaplacení nákupu i patřičné pokuty. Ale moje vyvolená, když mě vedli ven kolem její pokladny, se otočila a zakřičela na mě, v kolik končí. Počkal jsem tedy na ní a vyšlo nám to. Už jsme spolu šest let.“
Diváci znovu unešeně zatleskali nad takovým romantickým příběhem. Romantika, to stále zabíralo.
„Předpokládám, že pracujete dále v nějakém supermarketu a že jste velmi ceněn svými zaměstnavateli.“
Ale pan Břicháček zavrtěl hlavou.
„Bohužel, jsem nezaměstnaný. Vyhodili mě! Víte, když jsem třeba někomu markoval pět rohlíků, bylo daleko rychlejší nakreslit si patřičný kód, než hledat v databázi označení a ještě to násobit počtem. Já to měl načrtnuté za pár vteřin. Také poškozené kódy jsem dokázal dopsat a lidé si stěžovali. Tak mě vyhodili, přestože jsem se ničeho nedopustil! Zkoušel jsem to i jinde, ale nechtěli mě. Asi se pověst o tom, co umím, roznesla. Všude mi tvrdí, že to nepůsobí věrohodně, když doplňuji takové věci před zákazníky. Jako bych to nedělal jenom kvůli tomu, aby právě zákazníci nečekali. Všichni si stoupali do řady k mé pokladně, ale potom si stěžovali. Bohužel, nic jiného neumím, než právě prodávat.“
„Tak to je smutné,“ poznamenal moderátor.
„A čím se tak bavíte doma, když už tam musíte trávit tolik času?“
„Právě jsem přepsal jednu básnickou sbírku Josefa Kainara do čárových kódů. Chci najít vydavatele a vydat to. Vím, že si to bez čtečky nikdo jiný než já nepřečte, ale přesto. Myslím je to docela dobrý nápad.“
Moderátor netrpělivě kouknul na hodinky. Věděl, že to musí ukončit, jinak mu bude režie nadávat a stejně to ustřihne. Právě měl začínat blok reklam. Vstal a ukázal prudkým gestem ke křeslu, v němž Arnošt seděl. Naučeným zvonivým hlasem skoro vykřikl:
„Pan Břicháček!“
A pan Břicháček si užíval svůj první a dost možná že i poslední, spontánní potlesk.
|
|
|
