Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 24.11.
Emílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Léčitel
Autor: celej on (Občasný) - publikováno 8.3.2006 (21:26:30), v časopise 10.3.2006

Před třemi roky jsem se přihlásil na výpravu pořádanou Červeným křížem. Netušil jsem, jak moc mě tato zkušenost změní.

Pravda, rozhodl jsem se z nudy. Chtěl jsem změnu. Po výšce jsem se několik let ubíjel neustálou rutinou na klinice. Můj denní program se stal stejně sterilní jako skalpel na operačním.

V jedenáct menší operace, pak pochůzky, v jednu oběd, ve dvě kontrola klientů, ve tři sezení se zájemci. Ptali se všichni na totéž a já jim říkal dokola stejné odpovědi. Až jsem si u ranní kávy vzpomněl, že při studiích jsem si nepředstavoval takový život. Toužil jsem lidem opravdu pomáhat a ne se patlat na plastické chirurgii. Chtěl jsem se stát romantickým hrdinou bojujícím do roztrhání těla za chudé. Rodiče a společenská představa o lékaři mě přinutili stát se moderním mužem – vydělávat a dýchat.

„Musím něco udělat!“ předsevzal jsem si. Nevím ani jak a zanedlouho jsem podepisoval svoji účast na dobročinné misi. Chtěl jsem co nejdál od světa, který znám, jen co mi dovolí povrch země. Šel bych i do pravěku, a proto jsem hledal mezi nejodlehlejšími místy, beze stop moderní civilizace. Nová Guinea a studium zdravotního stavu tamních domorodých kmenů, zvaných Huli, mi přišlo náramně vhod.

Podstoupil jsem nutné přípravy – všelijaké očkování proti veškerým nemocem přenášeným hmyzem, vzduchem, vodou. Připadal jsem si dokonale imunní, neohrozitelný čímkoliv a pomalu jsem se začal těšit na cestu.

S perfektní výbavou v žilách i v baťohu jsem stanul v týmu sedmi lidí v hlavním městě Port Moresy. Dále už jsme se pohybovali s pomocí džípů.

Výprava se skládala ze tří lékaři. Já Radovan Krnský, Jana Novotná - mladá odhodlaná medička, dokončující fakultu, a nakonec bohatý švýcarský lékař, který se účastní podobných misí pravidelně každé léto a bere je jako dovolenou – Horatius de la Ross. Zbylí nás doprovázeli a pomáhali. Brit, který plnil funkci archiváře naších zápisků a byl kdykoliv po ruce. Belgičan a vybledlý Nor se nám stali průvodci. Belgičan si za své služby nechal platit a Nor se po čase odpojil. S jednou domorodkou má dítě a jel za ní. Poslední člen – literární vědec Peter se vydal sepisovat kulturní bohatství kmenů Huli. Rozhodl se shromáždit jejich pověsti a legendy. Neoficiálně se mi cestou přiznal, že chce napsat román a hodlá využít mýty a prostředí jako inspiraci. Příběh se bude točit kolem bojů dvou guinejských rodů – lidožroutů proti hodným.

Mezi doktory jsem nebyl ve své kůži, necítil jsem se. Jana i Horatius jeli z nezištných důvodů. Chtěli pomáhat. Já se tvářil obdobně, ale musím se přiznat, že jsem se v duchu styděl. Horatius byl mužem, jímž jsem se chtěl dříve stát a Jana prožívala stejný sen jako já kdysi. Ji ale nikdo nechytil za ruce a neřekl, že je to blbost, ať jde raději vydělávat. Dostala možnost splnit si své sny. Záviděl jsem jim jejich čisté úmysly. Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, pořád jsem měl pocit, že pro mě je cíl cesty útěk. Daleko lépe jsem se proto cítil ve společnosti Nora, který se záminkou pomoci jede řešit svoji situaci, aby měl před rodinou čisté svědomí. Stejně tak mi vyhovoval Peter, oba jsme měli společnou jednu věc: přetvářku.

Díval jsem se na Janu, s jakým nasazením měřila tlak. Pozoroval jsem její zvyk, když ji vzrušovala práce. Kousávala se do rtů. Spodní měla brzo celý pokousaný. Horatius prováděl vše s naprostou precizností, netrpěl mladickou vášní, vše dělal s chutí. Oči mu těkaly po zapisovaných hodnotách pokaždé, když se dostal k lejstrům. Po večerech si prověřoval a  diskutoval s Janou a Britským příručním nad otazníky typu: proč mají domorodci nízký tlak, hodně krevních destiček nebo špatnou pleť.

Já jsem se večerních porad moc neúčastnil, daleko lépe mi bylo po boku Petera. Sedával se stařešiny a nechával si vyprávět všelijaké legendy. U prvního kmene nám byl přednesen příběh o prvním z lidu, který přežil se svojí ženou zatopení světa. Zjevila se mu prý bohyně a pravila, ať neváhá a postaví si dům nad zemí výš, než jsou koruny nejvzrostlejších palem. Dále se měl vybavit pitnou vodou a jídlem na dva úplňky. Učinil, jak bohyně kázala a postavil si dům na čtyřech obrovských kůlech. Do týdne se hladina zvedla natolik, že na ni dosáhnul ze svého domu nad palmami. Co jen mi ten příběh připomínal?

Na pobřeží, o pár desítek kilometrů dál, stará domorodka vyprávěla, jak její pra pra prababička porodila místo syna malého hada, za urážku ducha – přeměňovače. Zároveň nás varovala, ať si s ním nic nezačínáme. Podle vyprávění je pak naší jedinou možnosti pravá láska, kterou někdo bude opětovat k naší zrůdné podobě. Hadí mladík měl velké štěstí, že si našel milující dívku, i stará domorodka měla kliku, jinak by se nenarodila ani ona.

Ve vnitrozemí jsem u ohně slyšel nejkurióznější pověst o dovádivé bohyni. Mladící zdejšího kmene mají tradiční zábavu v sjíždění přilehlé hory na jakýchsi bobech z listů a dřeva. Jednou se objevila mladá dívka s kosí kšticí, co tvrdila, že bude dole první. Mladící se ji vysmáli, ale závod se uskutečnil. Jeden z nich vyhrál a dobíral si dívku znova. Jenomže to neměl dělat, ukázalo se, že má tu čest s urážlivou bohyní. Proměnila ho v ptáčka s chocholkou. Ptáček se později stal hrdinou, když varoval vesničany před válečníky nepřátelského rodu. Od té doby se tento vzácný druh těší velké úctě. Bohužel, mladík si svoji pravou lásku nenašel. I když všichni z kmene tvrdí, že chocholouška milují, asi nijak hluboce.

V nitru ostrova se plno legend točilo kolem bojů. Tamní lesy obývalo plno komunit s různorodými zvyky, rituály i bohy, ale jednu myšlenku měli všichni stejnou – ovládnout celé teritorium, dobýt ostatní kmeny. Během časů se zocelovali v kruté a nelítostné bojovníky. Své nepřátele pojídali a přitom nijak zvlášť nevěřili v přejímání síly. Neospravedlňovali si své chování. Přiznávají otevřeně, že tak činili s potěšením a pro maximální potupu protivníka. Viděl jsem trofeje, někteří kmenoví straší stále nosili odřezky kolem krku. Jejich pohledy mi připadaly otupené, ale na jejich zdraví se tyto gastronomické libůstky neprojevily. Mívali podobné problémy jako senioři v kdejaké západní zemi. Bolesti kloubů, zad a senilita. Ničeho nebyli ušetřeni.

Jediný významný prohřešek u všech kmenů byla ústní hygiena. Katastrofická. I když by se mohlo zdát, že bez cukru a sladkostí bude chrup bez kazů, nebylo tomu tak. Ze žvýkání, kousání a převalování všelijakých bylin a kořínků v ústech měli zuby zčernalé, páchnoucí dech a plno kazů.

Huliové se mi zdáli veskrze odporní. Jedno, jestli se provozovali kanibalismus, nebo ne. Všichni stejně. Na obličej si nanášeli bahno křiklavých barev, které lákalo hmyz. Na domorodkách jsem neshledal nic zajímavého a už vůbec ne přitažlivého, což nesdíleli jiní členové expedice. O to větší překvapení na mě čekalo.

Vydali jsme se na osamocený ostrůvek vzdálený od břehu. Nikdo si nebyl jistý, jestli tam někdo žije. Domorodci říkávali, že podle dávné legendy se tam přestěhovala matka s hadím synem a ten si právě tam našel svoji pravou lásku, která prolomila kletbu. Prý se tak událo před více jak deseti generacemi, neměli jsme tedy jistotu, jestli tam někdo žije, protože poslední zpráva byla stará staletí.

Nechtělo se mi prozkoumávat pravdivost legend. Otravovalo mě neustálé přejíždění a zapisování do lejster. Dělal jsem totéž co na klinice, jen v dosti nepohodlných podmínkách. V těch dnech jsem hodně přemýšlel nad smyslem mé cesty. Říkal jsem si, zdalipak mělo vůbec cenu dozvědět se, že mě nudí svět.

Možnost, že mě nebaví pouze prostředí, ve kterém jsem žil, se cestou pomalu hroutila. Místo toho, abych nabral síly a osvěžil se od práce a mé země, jež mě tak nudila, jsem si musel přiznat, že jsem znuděný celkově. Bránil jsem se, potlačoval jsem to, ale beze smyslu. Můj výlet do naprosto jiného světa mi ukázal, že jsem otrávený svým vlastním bytím.

Na ostrov jsme se i přes moji netečnost vydali. Belgičan bral vše materialisticky a viděl jen svůj žold – bylo mu jedno kam půjdeme. Nor se odpojil. Jediný, kdo sdílel můj názor byl Brit a Horatius. Brit začal trpět podobně jako Nor láskou k domorodce a Horatius byl ztahaný a chtěl odpočívat. Jana argumentovala tím, že kmenů žijících na přilehlých ostrůvkách moc není a pro úplnost bychom měli vyhledat každý možný. Petera a jeho pisálkovské ambice lákala možnost existence komunity nejvíce.

Nakonec jsme se dohodli, že se na tři dny rozdělíme. Belgičan, Jana, Peter a já poplujeme na ostrov. Nechal jsem se přemluvit, kdyby na ostrově přece jen někdo žil, dva doktoři vše zdokumentují pečlivěji.

Vypravení s nejnutnějšími věcmi nás domorodci vyvezli ve svých člunech k ostrovu.

Z pobřeží vypadal neobydlen. Palmy, písek a krabíci na pláži. Jen zelené křoviny nám nedovolovaly nahlédnout do centra ostrůvku.

Huliové, co nás přivezli, neztráceli mnoho času a opět odpluli, než se začalo stmívat.

Netrvalo dlouho a opravdu jsme objevili lidské bytosti. Na kmen, co nejmíň několik století žil izolovaný, se chovali velmi přátelsky. Nejspíš je nikdo nechtěl hledat, a tak je ani nenašel.

V prvních okamžicích bylo nejpodivnější, že mluvili anglicky – nazývali tak svůj posvátný jazyk.

Druhého dne jsme začali podrobovat lidi z kmene lékařské prohlídce. Nejen že všichni, mladí i staří, neměli jakékoliv jizvy a vypadali velmi dobře, ale oni doopravdy byli dokonale zdraví. Ničím netrpěli. Žádné nemoci, vady, ani psychické problémy jsme u nich nezpozorovali.

Když jsme uvážili, že se jedná o komunitu, jež si žije svébytně a rozmnožuje se jen mezi sebou, je to téměř zázrak. Stačí si vzpomenout na degenerace šlechtických rodů v Evropě! A u nich nic.

Vyprávěli nám, že nikdy nebojovali, nikdo nikomu neublížil, živí se pěstováním a vše kolem sebe milují a dělají s největší láskou. Což se dá chápat, jelikož musí být všichni provázáni vztahy a jedná se tedy o jednu obrovskou rodinu.

Odlišovali se od ostatních i v oblékání. Nenosili  žádné přehnané přívěšky - nikomu nedokazovali svoji zajištěnost, muži si nebarvili obličeje. Oproti tomu každý z kmene měl tetování. Udivilo nás, že znají toto umění, když žádný jiný rod ho neovládá. Tolik se lišili. Jídlo si obstarávali společně a jeden druhého znali natolik dobře, že si nic nepotřebovali dokazovat. Žádný se nepovyšoval, žili ve vzájemné úctě. Děti měly stejnou prestiž jako starci, nedělali rozdíly.

Při západu slunce a doléhajícího šumu mořských vln se konečně dostalo na Petera. Začal se vyptávat na minulost, jejich legendy a bohy.

Opět nás zarazili. Věřili v milostivého Boha a jeho syna. Co víc, oznámili nám, že boží syn nás chce vidět. Dále se ukázalo, že kdysi se jejich předci opravdu postarali o ženu s dítětem. Nebylo však hadí, ale zmrzačené. Po zbytek večera se usmívali, jako ostatně pořád, vyprávěli a objímali se, až jsme se nakonec rozloučili a šli spát.

„Tak čistí, tak neposkvrnění,“ říkali jsme si. Žasli jsme nad jejich projevem, láskou k životu. Přísahali jsme, že tenhle Eden civilizaci nevydáme.

Vzbudil jsem se časně. Navykl jsem si vstávat brzy. Šel jsem se projít k moři. Chtěl jsem se uklidnit vlnami. V hlavě jsem měl plno těžkých myšlenek. Záviděl jsem jim. Říkal jsem si, jak se život odvíjí od světa, do kterého se narodí. Někde vás naučí znát plno zbytečných věcí, jinde tvrdě pracovat a pak jsou tady ony nedotčené světy, kde vás naučí žít, milovat.

Celá Evropa se svým Západem a Východem se mi jevila stejná. Studovat, studovat, pak pracovat, pracovat, není čas, ještě hodně toho musíme udělat, zemřít. Jako stroje. Ještě bychom měli zvládnout zajistit další generaci strojů. Žádné city, radosti. Jen stresy a plno věcí na práci.

Z uvažovaní mě vytrhl nešťastný incident. Jedna z mladých dívek sbírala v moři mušle. Při své neohrabanosti šlápla na něco ve vodě, cukla sebou, podklouzly jí nohy, spadla do vln a už se nezvedla.

Utíkal jsem za ní.

Našel jsem ji ležet v bezvědomí uprostřed rudé skvrny. Rozsekla si hlavu o kámen. Udělal jsem, co jsem uměl.

Probudil jsem Janu a s její pomocí jsme ránu zašili. Rozruch vzbudil celou komunitu. Odvedli nás za synem božím.

Měl chýši dál od vesnice a staraly se o něj dvě dívky a dva chlapci.  Hned nás všechny zarazil. Starý zmožený muž, evidentně umírající, od pohledu ho trápilo plno bolestí, měl všelijak zhmožděné tělo, skoro bezvlasou hlavu, pokřivené rysy a bílou kůži s vytetovaným ornamentem. Byl to běloch.

Dlouze nás sledoval.

„Tak vy jste boží syn?“

Musel jsem se k němu přiklonit, abych uslyšel jeho slabé, „ano“.

„Předpokládám, že jste se sem nějakou náhodou dostal a zdejší důvěřivý lid zneužil ke svému profitu. Prohlásil jste se za boha a nechal si posluhovat.“ řekl jsem hořce.

Muž, aniž by jakkoliv reagoval na moji poznámku, velmi chatrným hlasem řekl, že rád zase vidí bílé tváře.

Peter se do toho vložil, chtěl slyšet jeho příběh. Muž se nadechl a chvilku bylo naprosté ticho. Pak zachrčel: „Byl jsem na cestě z Číny do Indie.“ Odmlčel se a opět se dal do hovoru: „Ale cestou jsme se ztratili. Za bouřky začala ručička kompasu skákat, jak se ji zlíbilo. První živelnou pohromu jsme ještě ustáli, druhou už ne. Kde jsou mí kamarádi, nevím.“

„Ale vy jste měl evidentně velké štěstí.“ vyjelo ze mě.

„Nenazýval bych to tak. Bůh se mnou měl jiné úmysly. Obdařil mě tuhým kořínkem.“ Odpověděl a podivně se usmál.

„Nemůžu uvěřit, že po vaší lodi nikdo nepátral. Mohli vás už dávno najít!“ Zamyslela se nahlas Jana.

„Bohužel. Nestěžuji si ale. Prožil jsem dlouhý život, jaký bych jinde asi těžko mohl.“

„Takže tohle vysvětluje všechny záhady na tomto ostrově! Potetované anglicky mluvící domorodce.“ Zajásal si Peter.

„Všechny ne, zůstává záhada jejich zdraví.“ Dodal jsem.

„Ano, je to neobyčejné lidské plémě. Zbavené všeho zlého, co si člověk jen může představit. Prosím, nevyprávějte jim o věcech, které oni neznají a ani si nic podobného nedokáží představit. Nemluvte před nimi o zlém.“

„Máte pravdu, zdejší ostrov je unikátní. Ráj na zemi.“  Přidala se Jana.

„A vy jste jeho král! Proč vám jako jedinému slouží? Proč máte své poddané? Proč jste se nazval božím synem?“ Udeřil jsem na Muže.

„Sami mi tak začali říkat. Vyprávěl jsem jim o Bohu, učil je angličtinu, ale to je vše. A tito mladí lidé vůbec nejsou mí sluhové! Sami chtěli pomoct. Cožpak nevidíte, že bez nich bych se ani nezvedl? Ulehčují mi mé umírání. Už jsou takoví. Cožpak nechápete, že je nemůžete porovnávat vašimi měřítky? Jsou tak čistí!“

„Ale jak to?! Co dělají jinak než my?“ Dožadoval se Peter přijít tomu na kloub.

„Bůh to tak musel chtít.“ Zněla odpověď z mužových úst.

„Opravdový Eden,“ povzdechla si Jana.

„Omluvte mě, ale musím odpočívat. Jděte a užívejte si.“

 

Toho dne večer si mě samotného nechal opět zavolat k sobě. Zdál se být ještě víc zničený a vyčerpaný, než dopoledne. Jakoby pomlácený.

Dozvěděl se o zachráněné dívce a děkoval mi.

Navrhl jsem mu, že bychom ho mohli vzít s sebou zpátky do civilizace. Dostalo by se mu kvalitní peče, kterou zdejší lidé, ať už jsou přívětiví jakkoliv, nemohou poskytnout. Nechtěl.

Ošetřil jsem ho tedy a dal mu prášky na utlumení bolesti.

Tehdy se mne optal, co bych za to chtěl. Odvětil jsem, že každý, až na mě, si cestou našel nějaký suvenýr, památku z výpravy, jen já nic nemám. Líbilo se mi jeho tetování. Působilo neobyčejně, rozhodně nikde v žádném salonu, který jsem navštívil, nic podobného nedělali. Ornamentový spletenec s přírodními motivy se táhl od prostředních dvou prstů pravé ruky po celé paži k ramenu, kde se rozdvojil, jeden výběžek končil kresbou podobnou květu na pravém spánku a druhý pokračoval po trupu k srdci, kde končil podobným, ale větším květem.

Mé přání ho viditelně potěšilo. Netrvalo dlouho a už jsem ležel na zádech a Muž s pomocníky započal práci. Mezitím jsem dýchal všemožné výpary z bylin, jejichž účelu jsem v těch okamžicích nemohl rozumět.

Když skončil, pověděl mi, že jsem synem boha stejně jako on. Přesvědčil jsem ho záchranou dívčina života a tím, co viděl v mých očích.

Cestou do domorodé vesničky se mi všichni klaněli a obdivně ke mně vzhlíželi. Všechno jen díky tetování. Pro ně jsem se stal bohem, ctihodným člověkem, stejně jako onen Muž. Mnou zachráněná dívka se na mne ten večer dlouze dívala. Po jejích zraněních na hlavě nezůstala ani stopa.

Dalšího dne jsme opustili ostrov s vědomím, že tajemství tamních domorodců nemůžeme přijít na kloub. Peter tvrdil, že jsou skutečně čistí a bohem vyvolení. Do základního tábora jsme se vrátili skleslí. Vedle jejich povahy se každý cítí nedobrým a nedůstojným. Horatiovi a ostatním jsme řekli, že tam žije komunita lidí, která si přeje být utajena.

Mezitím měl náš britský společník čas projít naše výdaje a propočítat čas potřebný k cestě zpět a usoudil, že nadešel nejvhodnější čas se pomalu vracet. Měli jsme domluvený termín na podání naší zprávy. Museli jsme se v brzké době hlásit.

Cestou zpátky se ovšem přihodilo velké neštěstí.

Nejdřív se náš vůz řízený Horatiem vzdálil od druhého. Jel jsem v něm já a Jana. Do cesty nám vběhlo nějaké zvíře a pak už si vybavuji jen ránu.

Probral jsem se jako první. Jana i Horatius leželi. Byli těžce zranění.

Neměl jsem žádné vybavení. Vezlo se v druhém voze. Neumíte si představit, co to je pro lékaře vidět raněné, vědět, jak jim pomoci, ale nemít potřebné u sebe.

Jana – dívka plná ideálů, stejně jako já kdysi. Jenomže jí nikdo nebránil a mohla je realizovat. Ještě mohla udělat spoustu věcí. Místo toho umírala v bahně.

Kousek dál ležel Horatius, lékař, který by se mohl stát pro svoji pomoc bližním hrdinou každého studenta na medicíně. Nad nimi já – pohrdající vlastním životem, bez sebemenšího škrábance.

Pohladil jsem Janu po čele. To já bych umíral místo ní rád, pro mě život ztratil smysl. S chutí bych měnil naše pozice.

Další věc, co si pamatuji je, že když jsem otevřel oči, stála nade mnou. Živá a naprosto zdravá. Ustaraně si mě prohlížela. Prozradila mi, že jsem málem umřel a Horatius už odešel.

Nějakým způsobem se mi podařilo absorbovat Janino zranění.

Pomalu jsem začal chápat slova, která jsem uslyšel od starého Muže na ostrově mezi domorodci.

„Obdařil mě tuhým kořínkem.“

Dlouhověkost předal i mně rituálem, během kterého mi vytetoval ornamenty. Proto jsem jako jediný přežil bez šrámu. Co víc! Sám jsem si řekl o tyto síly! Chtěl jsem jeho božství a řekl si o něj. Myslel jsem, že pokreslené tělo je všechno, co ho činí jiným, u Huliu úctyhodným.

Pomalu jsem si začal uvědomovat celou záhadu, které jsem byl svědkem.

Dokázal přejímat na sebe utrpení, bolest, veškeré nemoci. Proto byl celý kmen tak neuvěřitelně zdravý a muže si vážil jako božího syna.

Tuhý kořínek! Mohl na tom ostrově žít pěkně dlouho! Celé generace. Nejspíš už tehdy, před dávnou dobou, když tam přišla podle legendy matka s hadím synem, žil s vesničany. Díky němu mohl ze zmrzačeného dítěte vyrůst silný jedinec, který se stal po návratu do rodné vesnice náčelníkem. Vysvětluje to i zmrzačenost Božího syna, kterou jsme přičítali událostem během ztroskotání.

Nového významu nabývají i jeho další slova:

„Prožil jsem dlouhý život, jaký bych jinde asi těžko mohl prožít.“

Raději izoloval vesničany. Slíbil jim neustálou ochranu jeho moci pod podmínkou, že se nebudou stýkat s ostatními kmeny. Chtěl zabránit rozšíření pověsti o jeho schopnostech. Jen tak nemusel léčit celou Novou Guineu a jen tak prožil život, který by jinde těžko mohl.

Život neskutečně dlouhý, božský.

 

Dnes už chápu celý důsledek mé výpravy. Stala se mi zkázou a tím mě zachránila.

Já, Radovan Krnský, člověk, kterého přestal bavit svět a byl naprosto zoufalý svým bytím, získal možnost volby. Žít neuvěřitelně dlouhý život, nebo se obětovat a paradoxně se stát hrdinou, o kterém snil, což mu neumožňoval svět, ve kterém žil.

Žádná prázdná gesta, žádné sebevraždy.

Přejímáním lidské bolesti a všelijakých nemocí jsem léčil svoji vlastní víru v život. Stával jsem se tím, čím jsem chtěl být.

Čím větší utrpení jsem odjímal z ostatních a dával jim tak šanci prožít svůj vlastní příběh, tím větší radost jsem získával. Za tři roky mého života jsem navštívil čtyři kontinenty a vrátil zdraví spoustu lidem.

Prokletí i božská moc. Možná to spolu souvisí. Božská moc je prokletím. Dýchání mě bolí, trpím všemožnými chorobami a ve třiceti šesti umírám. Trpím agonií, jakou člověk nedokáže snést, pokud mu tak není uděleno a přitom prožívám největší radosti mého života. Získávám důvěru, že jsem svůj život nepromrhal – byl k něčemu. A to mě těší.

Muž na ostrově dal mému bytí smysl. Vyléčil mě.



Poznámky k tomuto příspěvku
ztratila (Občasný) - 8.3.2006 > z čeho jsi čerpal ty mýty tichomoří?
Doporučil 
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 8.3.2006 > Ztratila> Přesný název ti nepovím, měl jsem to půjčené, ale myslím že se to jmenovalo Legendy a mýty Tichomoří...
<reagovat 
Lola (Občasný) - 8.3.2006 > Tohle je asi nejlepší, co jsi kdy napsal!Krásný.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 8.3.2006 > Lola> Tak to jsem rád, že se líbila:)
<reagovat 
 Lola (Občasný) - 8.3.2006 > DondedoG> pohled na délku byl teda strašný, myslela jsem, že to nezvládnu přečíst. Jsem ale ráda, že jsem se na to nevykašlala;) Hlavně ten konec, ten je nejlepší..Úplně naprosto dokonalý.Takovéhle konce mám moc a moc a moc....ráda:) (Kde je dvojitý doporučení když by se mi hodilo)
<reagovat 
Ozka (Občasný) - 9.3.2006 > krásné
<reagovat 
annandale (Občasný) - 9.3.2006 > fajn, pekny.
Body: 5
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 9.3.2006 > annandale> děkuji
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 9.3.2006 >

Tohle je jedna z mála regulérních povídek tu. Takže si zaslouží detailní rozbor, který ti posílám ve zprávě.

 

Líbí se mi to hodně, je to hodně uvěřitelné, od loňska jsi udělal velký pokrok. I to jakési moudro na závěr působí uvěřitelně:)  časopis.


Body: 5
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 9.3.2006 > Ztratila> Juj díky! Na rozbor se těším, hned se na něj mrknu.
<reagovat 
D.K (Občasný) - 9.3.2006 >
Body: 5
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 9.3.2006 > D.K> dík za přečtení
<reagovat 
Emmet_RAY (Stálý) - 9.3.2006 > "Můj denní program se stal stejně sterilní jako skalpel na operačním"

"Já Radovan Krnský, Jana Novotná "

"a zanedlouho jsem podepisoval svoji účast na dobročinnou misi. "

atd - těch chyb je škoda






Body: 5
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 9.3.2006 > Václav Mráz> Mrknu se po nich, dík za upozorněnní.
<reagovat 
dinkydao (Občasný) - 11.3.2006 > Je to hezký příběh,jen je trochu uspěchaný,četl jsi ho?
Body: 4
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 12.3.2006 > dinkydao> s uspěchaností souhlasím...i když jsem to ve spěchu spíš psal a ty to myslíš asi, že je děj moc vtěsnaný ne?
Četl, četl neboj...
Pokud myslíš, že je moc uspěchaný ve smyslu délky, tak já se snažím psát na 10 norml. To je podle mě hranice únosnosti přečtení na netu. A i tak to celkem dře.
<reagovat 
Bell (Občasný) - 9.3.2006 > Jo, opravdu bezvadně napsané. Možná mi trochu vadí ich-forma, ale přesto - supr. Ostatní ti napíší povolanější.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 12.3.2006 > Bell> S ich formu si mě zaskočila. Vadí ti nějak celkově nebo jen u tohoto případu?
Já jsem výhody forem moc nezvažoval. Ted, když se zamyslím, tak možná by to stravitelnější.
Zas na druhou stranu s vyprávěčem se čtenář kouká na děj z dálky...není tam.
Povalanější se tentokrát doopravdy ukázali a přišli s kvalitními výtkami. - Tak to musím vypíchnu ne:)
<reagovat 
hajka (Občasný) - 12.3.2006 > čím dál lepší...
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Bell (Občasný) - 13.3.2006 > Takhle, ono se v téhle formě asi lépe píše, je tu ovšem nebezpečí, že to co mělo být povídkou se stane vlastně osobní  výpovědí. Pokud je obsah hodnotný, tak je to vlastně jedno. Iu většiny knih psané ich-formou mi to příjde jako "Milý deníčku...". Tož asi tak.
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 13.3.2006 > Bell> Zajímavý pohled. Někdy jo, třeba nějaké červené vzdychy ale někteří to umí využít asi (- nečetl jsem, jen mě napadá, že Briget Jones je na to stavěná)
<reagovat 
Bell (Občasný) - 13.3.2006 > To milé deníčku jsem nemyslela ve zlém slova smyslu, jen to asi tak blbě vyznělo. Vzhledem k tomu, že jsem před chvílí vstala, se ani nedivím, že píšu , jak píšu
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 13.3.2006 > Bell> Aha:) já dneska stával taky před chvíli z postele, ale oficiálně jsem vzhůru někdy od pěti...děs, děs...
<reagovat 
Bell (Občasný) - 13.3.2006 > Já už jsem jak Hapka - přes den je to tu jak na Václaváku, tak využívám ticha nocí a chodím spát nad ránem. Ještě snad poznámka k té formě, je fakt, že když píšeš takhle, tak ti psaní jde nějak  líp (aspoň mě), zevnitř. Můžeš vynechat spoustu popisů a balastu, který se při  textu, psaném ne ich-formou,  nutně do něj dostává. Na druhou stranu má svá ohraničení, čtenář to prostě podvědomě bere jako osobní výpověď. Takže pro cestopisy, životopisy a pod. ano. Pro povídky šetřit. Je tomůj neodborný osobní názor, nejsem literární teoretik, tak bacha
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 13.3.2006 > Bell> 

Já to beru v povědomí.

Navíc tato povídka má být vlastně jako cestopis a zpověd:)


<reagovat 
Bell (Občasný) - 13.3.2006 > Tak to řeknu hned, sákriš, si tu šoupu prsty.
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 13.3.2006 > Bell> chtěl jsem chvilku potrápit:)
<reagovat 
WhiteShadow (Občasný) - 31.3.2006 > "Můj denní program se stal stejně sterilní jako skalpel na operačním.", dost dobrý..
Je to čtivé, vypravěčství plynulé a jazyk přiléhavý.Dnes první dílo z kterého mám opravdový požitek.
"a pak jsou tady ony nedotčené světy, kde vás naučí žít, milovat.", psáno s citem..
Vskutku poutavé dobrodružství. Velmi se mi líbil popis té komunity na ostrově. A myšlenka o přenášení té bolesti mě také zaujala.Zatím nejlepší, co jsem tu od tebe četl. Jen tak dál. S pozdravem Stín.




Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 31.3.2006 > WhiteShadow> Díky, víš co je zajimavé? Právě větu, co jsi na začátku vyšvihl mi dost kritizovali na jiném webu. Obecně mi ten druhej web příjde přízemnější (ne kvuli kritice věty), ale je zajimavé sledovat různé reakce, jak se něco co je na hraně někde líbí a někde ne (mě se třeba ta věta taky líbí:) ale chápu že se může stát i trnem v oku). Tím celým chci říct, že jsem rád, že se někdo věty zastal.
Dík za přečtení.
<reagovat 
back (Občasný) - 11.4.2006 > Uvěřil jsem ti. Opravdu.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 11.4.2006 > back> Rád slyším... :)
děkuji, za přečtení a čas (přece jenom neni to nejkratší)

<reagovat 
Vespa (Občasný) - 27.4.2006 > milej příběh...mystika, civilizační choroby a trocha patetična... skvěle se to čte... (plácám po rameni :)
Body: 5
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 27.4.2006 > Vespa> poplácání vždycky potěší:) Patos destiluji a používám k výrobě...
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter