Kudrnky z obláčku

nadýchaných lásek

jek duchové nad bažinou

vznáší se chlad

a sráží teplo v páru a posílá k nebi.

Možná rozuměli volání

dálek a duše

křičela z těla ven

měla moc dopnutý knoflík u krku

co škrtil a modral se do mrazu

roztával v náruči

rozplýval se v dotecích

a utápěl se v polibcích

s měkoučkými rty.

Jako hedvábí

prostřené po louce, vyzývá, vybízí

k večeři poslední

se svíčkou

s plamínkem

shoří červánek, schová se za lesem

ukryje v hladině

krutosti, marnosti

a pustí ven, obrubně chodníků

spočítají tiše ty tisíce kroků

co jsme nachodili

když jsme si chtěli

běháním za štěstím

ušoupat paty.