Leží tiše, třeba spí,
zpod víček utíká sen.
Dýcha tiše, třeba ví,
jsem tady a píšu mu báseň.
Zlehýnka jako ptačí našlápnutí
vkradu se pod kůži
zaseknu, zakousnu,
zůstanu chvíli stát,
aby ještě nevěděl, že chci zůstat navždy.
A pak až odejde, sbalím si raneček,
víčkem popoženu slzu z oka,
aby zmizela do neznáma
a půjdu
ztratit se v davu.
Co to je, co cítím?
Šimrá to u srdce a svírá duši
a černočerná tma rdousí naděje,
které tady přede mnou
na papíře
ztrácejí glanc.
A možná, kdyby přislí jiní,
nám už nic nezbude,
dáme si všechno a zpátky si vezmeme víc.
Sobecky, krutě ...
... utíká do sna ta léčka
mazlivá, nedočkavá,
aby už nebylo pozdě
na cestu ven.
|