Mé srdce krvácí touhou po radosti
do ticha tmy padají zbytky kousků mých kostí.
Ztrácím tělo a nacházím hřích
nejsem to já - ne -
je to můj odraz na dveřích
na dveřích koupelny co barví se do ruda
nechci odejít hned
ne já přece nejsem tak zbabělá.
Nechci jen přijímat
milodary co posíláš mi sem
chci vytvářet svůj osud
a už nebýt zbabělcem.
Krvavá barva pomalu mizí
ruce poseté šrámy
však zůstanou se mnou.
Nevadí mi nejsou mi cizí
jsou mou ozdobou,
půlka víry že je teď snad líp
a že i kdyby nebylo
možná že bych už i uměla žít.
|