Stalo se to jednou, když jsem zrovna procházel kolem zrcadla. Nejprve jsem se spatřil jen koutkem oka, jen velmi povrchně. Zahleděl jsem se ovšem na sebe víc a už jsem potom nemohl zrak odvrátit. Jak to, že jsem si nikdy dříve nevšiml toho, jak jsem krásný? A ty oči! Hleděl jsem si do očí a pomalu si uvědomoval, že jsem do sebe vlastně již dlouho zamilovaný.
 Proč jsem si toho nevšiml nikdy dříve mi bylo záhadou - vždyť už se znám tak dlouho. Možná proto, že až v poslední době jsem se poznal více. Zpočátku mne naplňovala jen samotná radost z tohoto nového poznatku, ale zakrátko jsem po sobě začal velmi silně toužit. K zrcadlu jsem chodil stále častěji, usmíval se na sebe a vrhal po sobě zamilované pohledy. Často jsem ovšem také stydlivě klopil oči k zemi ve strachu, abych snad na sebe nepůsobil příliš vyzývavě a nevyplašil se. Přeci jenom jsem stál o trvalý vztah se sebou a, ač velmi osamělý, byl bych se jistě nevrhl do nějakého bláznivého flirtu. O něco takového jsem pochopitelně neměl zájem. Měl jsem na mysli zcela vážný a upřímný vztah. Bál jsem se, že má nedočkavost by mohla všechno zkazit, že by mne mé já špatně pochopilo.
 Tak jsem byl zpočátku možná až přehnaně opatrný. Jen jsem se lehce oťukával a nesměle a nenápadně se snažil můj vztah ke mě posunovat blíže k onomu vytouženému stavu. Vedl jsem se sebou nesmělé rozhovory, při kterých jsem si vždy pečlivě promýšlel každou větu, abych snad neřekl něco nevhodného či příliš odvážného. S překvapením jsem brzy zjistil, že o sobě vím jen velmi málo věcí a že bude třeba nejprve se dokonale poznat. Bylo mi jasné, že nesmím nic uspěchat a svoji lásku že musím položit na pevné základy. Začal jsem tedy pozvolna budovat přátelství, které jsem měl v úmyslu teprve časem přeměnit na dlouhotrvající partnerský svazek.
 Při našich rozmluvách, kdy jsem sobě naslouchal například jak vyprávím nějakou příhodu, nebo líčím nějaký zajímavý prožitek, ve mě často bouřila touha padnout si do náručí a zulíbat tu svojí krásnou tvář. Ale musel jsem to vydržet a vytrvat. Moje vroucí láska mi dávala sílu a trpělivost, i když vlastně právě ona byla zdrojem mé nedočkavé touhy. Musel jsem dočasně svou vášeň pro sebe zkrotit abych ji poté někdy v budoucnosti mohl vypustit jako splašeného koně.
 Objevil jsem při těch hovorech na mém já spoustu dobrých a krásných vlastností. Obdivoval jsem se například jeho inteligenci, jeho vztahu k pravdě, který byl rozevřen jak v rovině lidské a morální, tak také v rovině čistě filosofické. Dále jsem měl mé já rád také pro jeho tvořivý potenciál, kterému nechyběla spontánnost, zato však často odhodlání a síla se skutečně naplnit. Špatných vlastností jsem na sobě zpočátku viděl velmi málo. Nejspíš pro onu slepou lásku, která mi bránila ve střízlivém a objektivním pohledu.
 Po čase, když už jsem byl se sebou dobrý přítel a naše hovory mohly postoupit i do rovin řekněme osobních, jsem na sobě přeci jenom shledal některé špatné vlastnosti, i když šlo spíše o takové drobné chybičky, které se ani v nejmenším nezdály být schopné ohrozit naše přátelství a také již postupně se rodící partnerství, o které jsem tak moc stál. Mé já bylo především velmi líné, šlo o kombinaci nechutenství k životu a nerozhodnosti. Toto bránilo mému já naplnit své skutečné možnosti v oblastech, ve kterých se chtělo realizovat. Často se nemohlo tak dlouho rozhodnout, zda udělat to či ono, že na něj přišla nechuť vůbec něco dělat, a v závěru tedy neudělalo ani to ani ono.
 Litoval jsem se kvůli tomu a snažil jsem se sobě pomoci. Mé já se ale ukázalo v této oblasti dosti nepřístupné. Byl jsem zřejmě až příliš zapálený do myšlenky změnit své já a snad až příliš často jsem přiváděl náš hovor na toto téma. Snažil jsem se ho povzbudit, dodat mu odvahu v rozhodování, ale mé já se zdálo jakoby spokojené s tímto stavem a nechtělo se měnit. Ke změně je třeba mít odvahu a odhodlání a to právě mé já nemělo.
 Ach, kdybych jen nebyl tak nedočkavý. Pod dojmem nějaké hezké společné chvíle jsem párkrát nerozumně nadhodil jaké odvážné plány do budoucnosti se sebou mám. Mé já se mne nejspíš zaleklo a jeho cit ke mne ochabl. S možná až příliš velkou vervou jsem se tento stav snažil změnit, celou situaci jsem ovšem jen zhoršil. Mé já si nebylo jisté, zda si přeje odevzdat se mi plně a vést se mnou společný život. Bálo se takového závazku. Po nějakou dobu se mi dařilo toto respektovat a snažil jsem se na sebe příliš nenaléhat. Jenže, když někdy přišla řeč na toto nebo příbuzné téma, nedokázal jsem se udržet a začal jsem líčit svému já naši báječnou společnou budoucnost. Jak spojení nás dvou vytvoří takřka dokonalou bytost a my oba, já i já, budeme potom šťastní.
 Kombinace přehnané horlivosti na mé straně a přílišné nerozhodnosti a neodhodlanosti na straně mého já vedla k tomu, že jsem se sebou během krátké doby naprosto rozkmotřil. Moje já si začalo románek s listonoškou a tím hluboce ranilo mé city. S bolestí ve svém srdci rozjitřeném tou náhlou nevěrou jsem si až přehnaně vytknul všechny své špatné vlastnosti a v afektu z toho, jak mi bylo ublíženo, řekl jsem si dokonce, že se nenávidím. To mne s mým já na dlouhou dobu rozdělilo a způsobilo mezi námi téměř nepřátelství.
 Abych své já úplně neztratil, musel jsem se spokojit s tím, že zůstaneme pouze přáteli. Naše přátelství už ale nebylo takové jako předtím, když se teprve rodilo a mám o něj nyní velký strach. Pevně doufám, že jednou budu moci se sebou bez všech škodlivých emocí společně podnikat nejrůznější věci. Takové ty věci, které vyžadují, aby byl člověk se svým já jednotný. Ve světle posledních událostí se však zdá, že toto bude velmi těžké, bude-li to vůbec někdy možné. 

 Na závěr mi tedy nezbývá než konstatovat, že zamilovati se do sebe je věc nelehká.