Lin Sien Ti (Občasný)

Jistě, jistě. Platí to o jakýchkoliv "mentálních předmětech" a připoutanosti k nim. Posuzování je krok, který hned následuje.

 Pokud to nenecháme dojít k stavu připoutanosti a posuzování, dovolíme aby "to" šlo jaksi skrz, /nenecháme to "uhnízdit" či "zapustit kořeny" / a uvolníme-li se, pak se objeví určité základní čiré "uvolnění". Ten putovní stav by se možná dal nazvat "stavem bez myšlenkových konceptů a připoutanosti k nim". Samosebou že ani to putování není k tomuto úplně potřeba, není nutné. Daří se to vzácně a je na tom "uvolnění" třeba poměrně dost "pracovat"  Už když to takhle pojmenovávám (mimo báseň), cítím jak v té síti slov váznu. 

Lin Sien Ti (Občasný)

Aktivita a pasivita jsou hodně relativní pojmy. Nemyslím, že se dají charakterizovat myšlenky jako "buddhistické" "křesťanské" "pohanské" atd. Ale ty jsi možná myslela na nějaký ten kontext s Východními filosofiemi, kde se tato témata více vyskytují, ne?  

Zkusím nějaký příklad: podléhání "mánii supermarketového šílení po dobrých užitečných věcech" je z jedné strany děsivá aktivita tělesného a smyslově kontaktního pohybu, ale po stránce "našeho vlastního rozvoje vědomí a kreativnosti" hrozivá pasivita. Z druhé stránky je třeba relaxace, kontemplace v sedě či za chůze pro nějakého pozorovatele "z vnějšku" obrazem zdánlivé pasivity takového člověka, zatímco tento člověk sám může třeba cítit, jak ho tento stav "vnitřně" aktivizuje a obohacuje.

Nechat se zavalit myšlenkami, představami a pomáhat tomu je někdy jen zdánlivě výrazem aktivity. Dost často je to prostě roztěkanost mysli a posilování vlastní rozptýlenosti.    

Lin Sien Ti (Občasný)

Hodnoty jsou podle mne relativní ve většině případů a to tím, jaké jejich vyznavač "aplikuje" prostředky, kterými chce hodnoty které vyznává podpořit.

Někdy je např. hodnota "zdraví a dlouhého života", ale když se podíváš JAK toho onen člověk dosáhl, že třeba kvůli tomu SVÉMU cíli (v tomto případě hodnotě "zdraví") škodil výrazně druhým a zneužíval je, tak tato jinak cenná hodnota se stává z jiného hlediska "jeho aplikací" pochybnou. Hodnoty se také dost často spojují a mezi sebou kříží. 

To o čem píšeš jako o populistickém buddhismu jsou podle mého pohledu vnější kulisy, které odpovídají době ve které žijeme, řekněmě době "amerických životních trendů". Ať už jde o tzv.buddhismus (což je mimochodem divné západní názvosloví - Buddha Šakjamuni neříkal, myslím, nic o tom, že patří k nějakému buddhismu, a samo sebou po nikom nežádal, aby se k nějakému "buddhismu" hlásil) nebo o jakoukoli náboženskou nauku či víru.

Podle mne záleží vždy na přístupu a na tom, co žije člověk tzv.uvnitř a jak to vyjadřuje. Jestli se někdo ověsí růženci či málami, vezme na sebe tričko s křížem nebo s Dalajlámou, stále je to velmi vnější potřeba se nějak ukazovat a prezentovat. Typicky rozdílný postoj měli v minulosti (pokud vím) poustevníci, opravdoví mystikové, jogíni někde v ústraní - minimální vnějškovost a sebeprezentace navenek. (Tedy většinou).

Spousta uvažujících lidí chápe, že společenská "exibice" čehokoliv není ani výraz křesťanství, ani buddhismu, či jakékoliv "víry, nauky či životní cesty", ale populististickou tendencí doby a davovosti ve které větší část světa žije.

Nemyslím, že je na tom něco šířitelného, jsme už zaplaveni tolika nesmysly, že nějaký populistický reklamní hit nebo nesmysl je (bohužel) na každém kroku.

Ovšem někdy, v některých ojedinělích případech může i zakoupení reklamního předmětu někomu pomoci. Je ale třeba vědět na co komu přispívám.      

Lin Sien Ti (Občasný)

Jak už to bylo napsáno v mé minulé reakci. Termín "pasivita" sámo sobě neexistuje, existuje vždy jen v relaci k dalším vymezením a oblastem. To, co se ti zdá pasivitou, mně se zdá z mého úhlu aktivitou. Kdo to rozhodne? Jsme třeba každý v jiné vztažné soustavě nahlížených hodnot. Např. znám spoustu lidí, kteří svojí vnitřní vyrovnaností a klidem uvnitř dokáží pomoci druhým mnohem účinněji, než kdyby se v spásné snaze bez vlastní rovnováhy snažili "přetrhnout se" v pomoci druhým. Někdy je na místě aktivita dávání, jindy přijímání. A je v každé oblasti trošku jiná. Hodně lidí se snaží dávat něco kolem sebe, ale uvnitř sebe neumí přijímat zklidnění. Těžko to tu pitvat. Ovšem podle mě správná a cílená pomoc druhému vychází především z vnitřního stavu vlastní rovnováhy a rozvahy. A tam se to, co nazýváme "aktivitou" a "pasivitou" vyvažuje.

Např. hodně tvůrců básní si myslí, že psaní je nějakou jejich vlastní mozkovou geniální aktivitou a jim podléhajícím aktem, jakýmsi jejich výrobkem či výtvorem, který je naplněn jejich "vypilováváním" veršů, plných originálních nápadů a obratů.

Nenapadne je že to, o čem píší - např. v tématech: žena, krajina, město, živly, symbolické postavy atd.- že to všechno se otevírá v nich samých, ne někde "vně". Nesledují, že to všechno se děje a má dít propojeně v nich samých a ne na základě duality Já- nějaký objekt.  Že ten opravdový básnický (a nejen básnický) prostor je z prostupování, z prolínání, z otevírání "uvnitř".

Kolik z nich kdy napadlo, že napsat báseň s opravdovým hlubinným přesahem, prožitkem a dopadem je především správně nasataveným aktem naslouchání a příjmu toho, co se před námi obrazně (nebo snad spíše "v nás") otevírá. Tedy že právě zde je možná mnohem důležitější správně přijímat a naslouchat, než jen konstruovat (vymýšlet) slova.