|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Pohár naplněný po okraj
Vím, že má přání jsou
nesplnitelná, že mé touhy jsou neuskutečnitelné a mé potřeby neukojitelné. Jsem
duch, ztracený případ, odpad, jméno zatížené tisíci razítek, tajných symbolů a
člověk, co v očekávání příštích dnů vidí pouze noční můry ze kterých vede
jen jedna cesta k probuzení. Nebylo mnoho možností, které by se mi od
mládí nabízely, všechny měly stejný konec. Snad jsem byl jediný, kdo to tušil,
snad jsem byl jediný, kdo dennodenně na zeď bušil, na zeď, kterou nikdo z okolí
neviděl, na zeď bez brány, okolo ghetta vytvořeného slovy a myšlenkami. Od
mládí jsem ji přelézal, hledal další díry, pomáhal vylézt dalším lidem od nás,
aby mi pak na druhé straně beze slova díku řekli, že jsem jim sice pomohl, ale že
dál už umí jít sami a že už mě na nic nepotřebují. Nakonec se zase po nějakém
čase navrátili zpět do starých zažitých pořádků- jestli se to jako pořádky dalo
označit. Mám po krk dní, kdy sedím se
všemi znalostmi, myšlenkami a zkušenostmi, které jsem nabyl, abych pak
přemýšlel o tom, zda by nebylo lepší, abych se radši zabil. Jsem vyvrženou
potravou, o kterou nemají mláďata zájem, myšlenkou uvnitř hlouposti, zapálenou
sirkou v dešti…
…proč vám to všechno vlastně říkám? Proč tu bořím hráz svých
myšlenek, uvolňuji kohoutek svému napětí a zlosti, kterou jsem po drobných
rozzuřeních sbíral den po dni svého mizerného života? Potkal jsem dívku, která
se stala mým stínem uprostřed horkého dne, mým koutkem, kde jsem se mohl
vyplakat po práci. Byli jsme jako jedno tělo, za všech okolností. Nic nás
nemohlo rozdělit, nic co se běžně stávalo a dělo. Kam spěje každá velká láska,
spěla i ta naše. Naše sny se měnily ve slova, ta pokojně splývala ve věty,
které byly vždy nakonec řečeny a bylo-li to v našich silách, následně se
měnily v činy. Když to možné nebylo, přešli jsme to bez zbytečných
divadelních gest a projevů smutku. Jeden ze snů, z těch největších, nám
naštěstí odepřen nezůstal. Jednoho dne počala moje žena dítě, plod stromu naší
lásky, na který jsme se oba těšili. Ten sen, ostatně jako většina, však neměl
dlouhého trvání- pamatuji si, že se zrovna blížilo poledne, žena se vrátila od
doktora, zhrouceně usedla na židli v kuchyni, hlavu si vstrčila do dlaní a
pak tiše plakala, tišeji než drobná stroužka v tichu nočního lesa. Opatrně
jsem se jí zeptal, která zpráva ji tak zarmoutila, ať se s ní svěří neboť
sdělený smutek se vždy lépe snáší. Vzhlédla ke mně uslzenýma očima a skrze zoufalstvím
zaťaté zuby řekla několik slov, kterým jsem bohužel nerozuměl. Nechal jsem ji
být, neboť se vždycky potřebovala
nejdříve uklidnit sama. Dalšího rána už byla zase klidná. Položil jsem
jí znova na slovo stejnou otázku. Opět se zatřpytily slzy v jejích očích.
Po několika minutách se vzchopila a řekla mi jak včera dopadla u doktora.
V ten okamžik se i mé oči začaly topit v slzách. Dítě bude nemocné,
pokud se ovšem vůbec narodí. Měli jsme nyní jen málo možností, buď riskovat
život matky a modlit se, aby se narodilo dítě schopné života či plod
z těla matky odstranit a matku tak ochránit od velmi vážných potíží. Starosti
a panika náhle zachvátily moje tělo a neopouštěly mne po celou dobu rozhodování.
Uvnitř mne probíhala tragédie, jak z dílny slovutného Shakespeara, můj
dech byl rychlý, o rty se zastavovalo každé slovo, jazyk zkameněl. Co teď ?! Co
máme udělat? Ptal jsem se každý okamžik. Jak alespoň ženu svou utěšit? Já Arab,
ona běloška, příroda si asi nepřála „zmetka“. Smrt
žádného z nich jsem si zpočátku vůbec nepřipouštěl, ale nakonec jsme
museli učinit konečné rozhodnutí. Ať tedy žije jeho matka…
Po návratu z nemocnice
byly dveře bytu vylomené, uvnitř nepořádek a ovzduší nepřátelské. Vítr si hrál
se závěsy, dovnitř proudil chlad. Na stěnách několik hesel, veskrze
nenávistných, avšak po autoru těchto slov tu nebylo stop. Vyšetřovatel, co měl
případ na starost spěchal domů, neboť jeho žena prý slavila své narozeniny.
Položil několik otázek a vzápětí opustil byt, z jeho návštěvy však na
dveřích zůstala do zítřka pečeť. Jen pro jistotu, abychom s ničím
nehýbali. Kam teď? Moje otázka dopadla na neplodnou půdu. Žena musí odpočívat!
Prý ať jdeme k příbuzným! K jakým, když obě rodiny vypudily své černé
ovce ze svých středů? Její rodina za manželství s Íráncem, ta má žila
tisíce kilometrů daleko v mnohem nuznějších poměrech než jsme byli
v současné situaci my. Tak jsme náhle skončili na ulici, já i žena. Bez
pomoci. Sousedé si spěšně zavírali okna, včetně Hlaváčkových, co potřebovali tu
vejce, tu kus šunky a vždy jim bylo dopřáno. Nebyli jedinými. Ve studeném
vzduchu se vznášela hrozba nemoci. Hrozba, která se změnila v realitu,
neboť po noci strávené venku na lavičce nemoc napadla oslabené ženino tělo a
nadlouho ho ovládla. Marné bylo volání o pomoc, znovu přišla nemocnice a
nakonec ortel, že dítě se jí už nikdy nenarodí, že nikdy neuslyšíme dětský
smích mezi zdmi našeho bytu, zůstaneme do smrti sami a až jeden z nás opustí
svět, ten druhý se usouží samotný.
Po několika dnech jsem šel
do kostela, zapálit svíčku za naše nenarozené dítě. Další rána osudu však na
sebe nedala dlouho čekat. Moje žena bojovala od začátku do konce, i ve chvílích,
kdy už cítila prohru, bojovala dál. Strávil jsem u ní hodiny, dny, ve dne i
v noci jsem jí byl oporou. V jedné chvíli se zdálo, že se vítězství
kloní na naši stranu a je nám na dosah, doktor snížil množství léků a vypadalo
to slibně. Vše se ale v jednom jediném okamžiku zvrhlo a přišla sepse,
naprostý kolaps ženina těla. Vzdala se. Moje žena byla mrtvá! Mrtvá! Křehké a
oslabené tělo přesycené medikamenty podlehlo následkům studené noci pod
hvězdami. Stalo se, že uschla poslední květina mého života. Bylo to jako když
za bouře na moři náhle zhasne světlo majáku a bezradný námořník se nechá ve své
bárce unášet oceánem do jisté smrti na skaliskách nebo mezi vlnami. Netuší, kdy
si ho k sobě moře vezme, jen to, že se tomu tak stane. Já byl tím námořníkem
a oceánem mi byl můj život. Tak jsem po několika měsících od návštěvy kostela stoupal
ke kopci osázeném kříži, ke krchovu, kde se mísila vůně zapálených svíček
s chladem náhrobních kamenů. Agónie skrytá za párem modrých očí, pohled,
který mě dodnes budí ze spaní, jizva na duši, která pálí v nezměněné síle
dodnes. O to více pálila, když mi později bylo řečeno, že ke snížení množství
léků mělo dojít později. Ze strany doktora jsem se však nedočkal ani omluvy. Však
co na tom, stejně by to nic nezměnilo, řekl mi později někdo. Staré rány se
začaly znova otevírat i poté, co byli dopadeni dva šestnáctiletí chlapci a jeden
devatenáctiletý, kteří se přiznali, že se tenkrát vloupali do bytu. Pronásledovaly
mě myšlenky, zpytování svědomí, zda jsem udělal vše, co jsem mohl. Třeba dnes
jsem viděl svoji ženu ve snu. Stál jsem u pomníčku našeho dítěte a ona ke mně
přišla. Vstal jsem, natáhl k ní ruku, ale těsně před tím, než jsem se mohl
dotknout jejích prstů, zmizela mi a v uších mi zněl její hlas volající o
pomoc a znova jsem viděl v mysli její obličej naplněný skrývanou bolestí a
potlačovanými slzami. Už dost! Když jsem se probudil, byl jsem zoufalý a
rozplakal jsem se jako malé dítě, které přišlo o svou matku. Stále jsem nemohl
pochopit, proč mi život házel chvíli co chvíli klacky pod nohy, proč podrýval
moje naděje a ničil mé jediné radosti, proč k nám byli lidé buď nevšímaví
nebo vůči nám cítili nenávist, jejíž kořeny mají svůj počátek někde
v nich, přesto, že k ní vlastně nemají vůbec žádný důvod.
Pod náporem všech těchto
událostí má mysl, celý život odhodlaná bojovat se světem, rozvinula bílý
prapor. Ten nyní rudne mojí vlastní krví, v okamžiku, kdy jsem se rozhodl
odejít za ženou a dítětem a kdy se vám svěřuji se svým životem na rozhraní. Ať
jsem chtěl nebo nechtěl, nepatřil jsem nikdy nikam. Přivírám oči a nořím se
hlouběji do vody. Ta mě vítá, objímá mě, je mi poslední milostí tohoto světa,
stejně jako nůž, který jsem dostal od svého dědečka. Po mnoha letech, právě
v těchto dnech, jsem si opět všiml drobného nápisu na něm- Hrdiny nechť jsou zváni všichni, kteří
bojují za svůj život a život svých blízkých od začátku do konce.- promiň
dědečku, ale já už nemám síly.
Všechny myšlenky a
vzpomínky se mi pomalu rozpadají v hlavě a opouštějí spolu s krví
moje tělo. Můj dědeček, to byla poslední věc, která mi vytanula na mysli, než
se nade mnou uzavřela hladina vody. Už jsem ani neslyšel, jak se rozezvonil
zvonek. Asi se u Hlaváčků zase vařilo a přišlo by jim vhod jedno či dvě
vejce…
|
|
|