Na nožích brána málo se cítí býti milována

v samotách zmatných položitím pluje

paběrka stačí jí a přece vše jí zdá se blízko nule

když zběžně hojí se ta něžně položená rána

mává mu na pozdrav což nikdo nepostřehne

prý není ve střehu jde krokem do písárny

tam kloní hlavu si a plachým rýmem šlehne

v zrcadle touží přehrát ten týden jarní

přes moře padá stěna z mlh usedá si smutek

věrný druh plavců které tu zalkne pěna

přízraky z vln hetéra chladně zahalena

cesta zde končí kočí s nimi utek´

zle přestár navíc se ještě ztratil

zvadle se potácí v rákosu povinností

z konců se vrhl do slovníku pouští

a o odmlce rým se znovu zhatil...