Můj protivník na mě surově zaútočil, ale dokázala jsem se skrčit dříve než mě do ramene zasáhla ostrá čepel jeho meče. Namísto toho jsem švihla já a přeřízla nepřítelovo lýtko, které mi nastavil. Muž se sesunul na zem a chytl si lýtko oběma rukama. Naběhla ošetřovací služba a lýtko mu v rychlosti sterilizovala a obvázala bandáží.
V dnešní době už nebyl problém oděrku zastříkat umělými buňkami, které se ihned po nastříkání přizpůsobily okolí. Vědci tomu říkali nějak jako „chytré buňky“. Uměly zacelit jakoukoliv odřeninu, popáleninu, jakýkoliv otok po nastříkání zmizel, jelikož buňky nahradily ty původní, které se rozložily na neškodnou látku. Šly jimi scelit i hluboké řezné rány, ale takovou díru, kterou jsem přivodila mému spoluhráči se tak jednoduše opravit nedala. Musel se použít starý způsob. Šití.
Odnesly jej na nosítkách a hned na boku ringu jej stabilizovali a uklidnili dávkou morfia. Sundali mu bandáž, která sloužila pouze dočasně a začali se šitím. Na lýtko se mu přidělal robůtek, který během nějakých šesti sedmi vteřin zmapoval oblast a pustil se do šití.
Stále jsem ho pozorovala. Měl slzy v očích a zároveň zářící úsměv z dávky morfia. Vypadal zvláštně, jak tam brečel se spokojenou tváří. Až teď jsem si všimla neuvěřitelného rachotu kolem.
„...vítězí Coppery. Je to její čtvrté vítězství v řadě...,“ oznamoval hlasatel ze všech stran. Všichni mi říkali Coppery, nejen proto, že jsem měla vyzývavou červenooranžovou barvu vlasů, která se blížila barvi mědi, ale i módní doplňky, které sice byly vyrobeny z Flexia (nic mi takový prvek neříkal, ale skvěle měnil tvary a zůstával tak po dlouhou dobu), ale na povrchu měly barvu mědi.
Davy šílely. Nevím, co měli na „Fight party“, jak se sekací show jmenovala, tak rádi. Nejspíš to byla zábava koukat na dva lidi, kteří kolem sebe máchají mečem a snaží se někoho zasáhnout a přitom nezpůsobit újmu sobě.
Pozvedla jsem ruku s mečem a udělala tak vítězné gesto. Odešla jsem z ringu přímo do šatny. Cestou mě chtělo vyzpovídat několik lidí, kteří se měli vetřít do mojí přízně. Měli smůlu, jelikož mé dva implantáty pod levou klíční kostí, které byly určeny například k tomuto účelu, mi řekly, že to jsou nějací převlečení kluci, kteří se chtějí podívat jen na moje tělo. Implantáty zanalyzují feromony, které vydávají nadržení muži a vyšlou do mozku zprávu, že to jsou jen nadržené hovada. Tak jsem je rychle odkopla.
Konečně jsem zavřela dveře a přehlušila ten rámus, který byl venku. Automaticky se rozsvítilo světlo. Svlékla jsem se připravená jít do sprchy a pustit na sebe ledovou vodu. Vnitřní stěna dveří se změnila v zrcadlo a já se chvíli prohlížela od hlavy až k patě. Byla jsem hrdá na své tělo. Nebylo ani přeplácáno tukem, ani jsem neměla nabouchané svaly, které se mi na holce vždycky hnusily a sama jsem je mít nechtěla.
„Perry, mohu dál?“ ozval se zpoza dveří Muddy, můj agent. Jenom pro ujasněnou: Coppery mi sice říkali všichni, ale jen přátelé mi říkali jménem – Perry.
„Minutku!“ upozornila jsem.
Dveře se změnili a už neodrážely obraz. Hodila jsem na sebe župan.
„Pojď dál,“ vyzvala jsem čekajícího., který hned nato vešel.
„Ahoj,“ pozdravil velmi příjemným tónem a zavřel dveře. Vlídně se na mně kouknul a z kapsy vytáhl kartu. „Mám pro tebe výplatu.“
Přes zařízení na stěně jsme z Muddyho čipu převedly příslušnou částku , která náležela mě, na můj čip.
„Tak půjdeme to někde oslavit?“ navrhl po chvilce Muddy.
Váhala jsem. Nechtělo se mi zase strávit noc někde v klubu a nudit se jako obvykle. Ale i tak jsem souhlasila.
Jeli jsme taxíkem, který nás vyhodil před klubem Madnight. Dlouhá řada čekajících lidí, jen sledovala náš příjezd a v hloubi duše záviděla mé slávě, díky níž jsem se s Muddym jednoduše dostala do klubu. Bodyguard mě nás pustil za podpis.
Rozezněla se hlasitá hudba ve stylu trance. Nejznámější kluby ve městě už nehrály trance. Ten upadal. Místo něj propuklo šílenství stylu nexto. Obyčejný člověk to nedokáže popsat, protože pokud nejedete na emku tak nepochopíte, o co v nextu jde. Připadalo vám to, jako suše vypadající techno. V hloubi tónů nexta, ale zněly ultrazvuky, které rozvibrovaly částice emka a pak to s člověkem dělalo divy.
Parket byl zaplněn lidmi nebo spíše dětmi, kteří nemají co dělat v sobotní večer. Dj vyhrával nejznámější pecky, které se hrály asi před dvaceti lety. Pro někoho to bylo naprosté oldschoolové terno, pro někoho to byla ta nejhorší muzika.
Já jsem nepatřila ani mezi jedny. Nechodila jsem do klubu, kvůli hudby, ale kvůli pití a klukům. Našli jsme si jeden volný box. Byly uzpůsobeny pro čtyři lidi. Na jedné straně stolu seděl pár a zuřivě se líbal a kdo ví, co ještě. Zasedli jsme naproti nim a chvilku je oba pozorovali. Nevypadali, že bychom jim vadili.
Otočila jsem se ke zdi a věnovala pozornost objednávce. Zasunula jsem čip do krabičky na stěně a vyťukala příslušný kód pro odblokování. Vybrala dvě tequily, které za tři vteřiny vyjeli odkudsi na stůl. Vedle nich se zanedlouho objevily plátky limetky ukrojených do úhledných půlměsíčků spolu se solničkou.
Zahájili jsme první kolo. Hřbet palce otřít plátkem limetky, na otřenou šťávu nasypat několik desítek zrníček soli, olíznout, vypít tequilu a slupnout dužninu limetky. Rovnou jsme dali druhé kolo.
Muddy se rozhlížel a všiml si jednoho kamaráda a odběhl za ním. Zůstala jsem sama.
„Tak na přání jednoho borce máme zahrát nějaké nexto, takže se držte a vydržte těch pár minut!“ řval dj přes hlasitou hudbu.
Pustil, co slíbil. Lidi se začali chovat jinak. Ti na parketu začali být divočejší, utržení ze řetězu. Nebyl to normální tanec, ale šílenost vžitá v genech člověka. Nebylo pochyb o tom, že všichni jedou na emku. Extáze sice byla stále slavná, pořád vás dokázala udržet na nohou několik hodin. Ale Madness bylo jiné. Kdysi emko byla pilulka, ale zjistilo se, že po tekuté formě prahne více lidí. Během několika hodin po uvedení na trh se jich prodalo více jak několik milionů po celé Zemi. Pak už stačilo nakoupit implantát, který dávkoval přívod Madness v tekuté formě do krve a náplně emka.
„Ooouuuuu, to byla jízda!“ řval dj do posledních tónů nexta, které se změnily v pohodový trance. Většina lidí se změnila do normálu ihned, někteří se ještě chvíli chovali jako zvířata.
Začala jsem usínat. Opřela jsem hlavu o zeď a nejspíš jsem usnula. Probudil mě až něčí dotyk. Ne ruky, celé hrudi. Nade mnou se nahýbal neznámý chlap. Zprvu jsem si myslela, že mě chce políbit, což bych si nenechala líbit, ale všimla jsem si jak vyťukává kód do objednacího zařízení a objednává pití.
Posadil se vedle mě.
„Ahoj, můžu ti koupit pití?“ začal a odněkud se vynořily skleničky průzračného moku s limetkou.
„Nevypadá to, že mám na výběr,“ nechtěla jsem, aby to vyznělo nějak nezdvořile, ale asi to tak pochopil.
„Dobře, chápu!“ řekl a zvednul se a bral s sebou obě tequily.
„Počkej, tak jsem to nemyslela!“ zavolala jsem na něj.
Zastavil. Otočil se a věnoval mi pohled. Nebyl to ten pohled, který muž nahodí, když ho holka odmítne. Byl plný radosti a sebeuspokojení. Měl krásný obličej. Bylo v něm hodně mužství, možná až mnoho, ale byl slaďoučký. Měl vypracovanou postavu, svaly se mu těsnily pod oranžovým tričkem.
Posadil se zpátky vedle mě a skleničky postavil zpátky na stůl. Chytil moji levou ruku. Měl jemnou kůži, což se u muže nevidí moc často. Mou ruku mírně pozvedl. Hřbet palce mi otřel připravenou limetkou, následovala sůl. Zbytek už byl na mě. Měl už přichystanou tequilu, kterou jsem z jeho ruky vcucla do úst. Ještě mi podal limetku, kterou jsem si vychutnala do poslední kapky. Svoji tequilu si vychutnal sám.
Přitom jsem si všimla dlouhé jizvy na ruce, která vedla od zápěstí téměř až po loket.
„Od čeho to máš?“ zeptala jsem se ho, ukazujíce na zahojenou ránu.
„Plech,“ řekl po chvilce přemýšlení. „Byl jsem na stavbě a podklouzla mi noha. A nějaký magor tam nechal kus ostrého plechu, na který jsem s mým štěstím spadl a rozpáral si ruku.“
„Já jsem ...“ chtěla jsem se představit, ale přerušil mě.
„Coppery nebo pro přátelé spíš Perry? Si fakt dobrá!“ pochválil mě. „Já jsem Assi.“
„Těší mě, Assi,“ řekla jsem.
Nebudu tady rozebírat, jak jsme se dostali z klubu nebo kde jsme vůbec sehnali auto. Vzpomínám si jen, že jsme si koupili láhev alkoholu a skončili u něj doma. Co se tam dělo, to už vůbec nebudu popisovat, protože by to některé lidi mohlo velice pohoršit a to nemám v úmyslu.
Ráno jsem se probudila zamotaná v sametové peřině v cizí posteli. Byla jsem stále u Assiho, ale on tam nebyl. Teprve teď se mi zapnuly čichové buňky a zaznamenaly příjemnou vůni čerstvého chleba. Za několik minut se objevil Assi v červeném županu a táckem v ruce.
„Snídaně až do postele,“ dodal Assi a tácek položil vedle mne. Dva velké krajíce chleba, právě upečeného v breadmakeru, zařízení, do něhož naházíte vodu a nějakou směs, necháte to nějakou hodinku dělat a pak vám z toho vznikne křupavý chléb. Krajíce potřené žluťoučkým máslem doplňovaly kousky rajčat a papriky.
Čekal mě těžký zápas, proti favoritovi. Nikdy jsem o něm neslyšela, ale měl pověst vraha. S nikým neměl soucit, a z každého prý vyždímal duši. Assassin – můj nynější soupeř. Oponenti se před soubojem nikdy neviděli, jen věděli přezdívky, pod kterými vystupují, ale způsob boje či nacionále neznali.
Čekala jsem před dveřmi do ringu. Z reproduktoru nade mnou vyhlašoval hlasatel výsledky posledního zápasu.
„A teď tady máme souboj večera,“ gradoval hlasatel, až téměř do mikrofonu řval. „Máme zde dva favority, kdo ví, který z nich dnes vyhraje? Bude to snad půvabná, krásná a chytrá Coppery?“ Davy se rozjásaly a řvaly šíleným hlukem. „Nebo to bude silák s pověstí vrahouna, Assassin?“ Stadion vytvořil o něco hlasitější lomoz, než na mé jméno. „Přivítejme oba dva! A tady je máme!“
„Natři mu to, Perry,“ povzbudil mě Muddy.
Dveře se otevřely a já vyběhla ven. Z pochvy na zádech jsem vytáhla svůj meč a řítila se na svého soupeře, který mířil přímo na mě s mečem v ruce. Zvedla jsem meč nad hlavu, pro první zásah. Nejdříve mě překvapilo, že soupeř nikde nespěchal, teprve až když byl kousek ode mne a uviděla jsem mu do tváře, tak jsem to pochopila. Oba jsme strnuli na místě a nehýbali se.
„Assi?“ vyhrkla jsem nevěřícně.
Neodpověděl, místo něj se slova ujal hlasatel.
„Asi tady máme nějaký problém. Nebo to bude...,“ ale dál jsem jej neposlouchala.
Hleděla jsem na Assiho tvář.
„Perry, nemyslím, že by náš vztah měl nějaký vážný průběh, pojď se radši porvat a roztrhat si trochu tělo, co ty na to?“ nabídl mi Assassin. Nechápala jsem proč to říkal. Možná měl pravdu. Nemělo to budoucnost. Byl to prostě jen krátký flirt.
„Dobře,“ souhlasila jsem, „ale nesmíme se šetřit!“
„Jak je libo,“ přitakal Assi a rozmáchl se k prvnímu úderu, který jsem jen tak tak vykryla.
Postavili jsme se proti sobě do útočného postavení.
„Zdá se, že už je všechno v pořádku,“ zajásal hlasatel, „á...hmm...dostali jsme nové instrukce od prezidenta Fight party a máme pro vás překvapení!“
Ani já, ani Assassin jsme nevěděli, co se bude dít. Mezi námi se otevřela jakási plošina a zespoda vyjel výtah s nábytkem z obýváku.
Dvě dlouhá sofa, křeslo a malý prosklený stůl. „Můžete začít!“ zařval do mikrofonu hlasatel a my uposlechly jeho rozkazu.
Naskočila jsem na jednu sedačku a odrazila se od ní. Assi jen nečinně přihlížel. Směřovala jsem útok od pravého boku. Přidala jsem pořádný švih, ale naše čepele se srazily daleko před Assiho paží. Rozběhl se proti křeslu, udělal několik pohybů a dopadl přesně do něj a pěkně si v něm hověl. Spustila jsem meč až jeho špička dřela o zem, zatímco jsem k němu kráčela pohodovým krokem. Assi se usmíval a díval se na mě zářivým pohledem.
Tři metry od něj jsem se rozběhla s čepelí meče připravenou sekat. Assi se nohama odrazil tak, že převrhl křeslo spolu se sebou a udělal kotoul vzad. Trochu jsem to nečekala a převržené křeslo jsem přeskočila. To byla chyba. Assi už za ní čekal s napřaženou čepelí proti mě, jen abych se na ní napíchla. Svým mečem jsem zatočila hluboko pod skrčenýma nohama a sekla do Assiho čepele a dopadala jsem přímo na měj. Botama jsem dopadla přesně na jeho hrudník a vyrazila mu dech.
Nemohl dýchat. Chtěla jsem mu pomoci, ale nemohla jsem. Byl to můj soupeř. Ale udělat jsem to musela. Přiběhla jsem k němu a přiklekla.
„Assi, jsi v pořádku?“
Nečekal na odpověď. Kolenem mě kopl do ledvin a já se převrhla na záda. Byla to jen past. Mohl čistě dýchat, ale potřeboval, abych se k němu sklonila a on mi mohl ještě víc ublížit.
Stál nade mnou se špicí čepele připravenou zasadit vítěznou ránu. Skrčila jsem nohy a z boty jsem vytáhla krátkou dýku, kterou jsem mu bez čekání vrazila do stehna. Bolestně zavřeštěl a já díky tomu mohla vstát a vzít s zpátky svůj meč, který jsem odhodila, když mě k sobě nalákal. Dýku si ze stehna bolestně vyndal a hodil jí směrem po mě, ale netrefil se.
Zuřivost z něj jen sršela a oči mu přímo hořely pomstou. Ve tváři měl nenávistný úsměv.
Rozběhl se na mě, připraven mi ublížit. Kousek před naším střetem jsem uskočila do strany, ale už si nechránila záda a už neviděla, co Assassin dělá.
Dlouhý nůž projel kůží jako máslo. Stěna srdce byla narušená, stejně jako plíce a já ucítila palčivou bolest při dýchání, když se mi do dýchacích cest dostávala životadárná tekutina. Pohled se mi vyprazdňoval, už jsem nevnímala podněty, ani ohromené Och přihlížejících diváků a už vůbec ne hlasatele. Pachuť krve v ústech byla příšerná, horší než v dýchacích cestách. Cítila jsem pokles oběhu krve. Konečky prstů mi chladly až jsem v nich ztratila cit.
Poklesla jsem na kolena. Chtěla jsem si nůž vytáhnout, ale nedosáhla jsem na něj.
„Počkej pomůžu ti,“ konstatoval Assiho hlas, jediný, který jsem v tu chvíli slyšela.
Nehorázná bolest, která mnou projela, když mi nůž vytáhl ze zad, byla nepopsatelná. Záda mi vlhly krví. Smrt se blížila. Převalila jsem se na bok, z úst mi odkapávala krev. Ztratila jsem cit v celém těle, jen oční nervy jsem stále vnímala. Viděla jsem usměvavou tvář mého spolubojovníka, který se nade mnou skláněl, aby mi viděl do tváře.
Najednou jsem se cítila nehorázně silná a měla jsem ukrutný vztek. Posadila jsem se a uvědomila si, že ty pocity jsou jen imaginární. Že je ve skutečnosti necítím, že si je jen představuju. Jak je to ale možné?
Budeme muset jít, řekl mi hlas, který ke mě doléhal z nesmírné dálky, ale přitom jako by na mě mluvila černá postava s kápí a modrými plamínky v očních důlcích a velkou kosou v ruce.
„Co se stalo?“ řekla jsem nepřítomě a postavila se. Všimla jsem si stále usmívajícího Assiho a přibíhajících lékařů. Trošku pozdě.
Zemřela jsi. Teď musíme jít. Hlas byl nesmírně dutý, jako když padají balvany po skále.
Až teď jsem si všimla svého těla, ve kterém jsem stála. Mé tělo, obklopené mediky a kaluží krve. „Vy jste kdo?“ zeptala jsem se.
Smrť. Sekáč. jak se to vezme, ale v podstatě jsem pořád to samé.
„Takže já jsem vážně po smrti?“
Nechci být nezdvořilý, ale nevypadá tvá mrtvola věrohodně?
„Co teď bude?“
Půjdeš se mnou.
„A pak?“
Jen nesmírné nekonečno.
„Hmm...nejspíš nemám na vybranou, že?“
Pak jakoby všechno zešedlo a následně zčernalo. A já uviděla bílé světýlko na konci tunelu.
Můžu ti ukázat cestu, ale projít tunelem musíš sama, ozval se jí hlas v hlavě.
A já ho poslechla.
Bylo tam pouze prázdno.
|