Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 24.11.
Emílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
coming out
Autor: pajush (Občasný) - publikováno 9.4.2006 (11:01:53)

PONDĚLÍ – 27.3.2006

 

Konečně doma a sám. Už jsem nemohl vydržet všechny ty pohledy, dívají se na mě jako na vyhynulý druh. Skončí tohle někdy? Možná…

Nejhorší jsou ty řeči o respektu: „Tento typ lidí musíme respektovat, nemůžou za to.“ Tento typ…pomyslná přihrádka respektem a úctou pohrdá, jen napomáhá vyzdvihnout všechny ty rozdíly. Nemáte ponětí jaký je to pocit, učit se ve škole sám o sobě, poslouchat profesory, jak nabádají studenty ke slušnosti a jak naslouchají jejich názorům.

„Prosím! Já myslím, že to jsou úplně normální lidé a vůbec se od nás neliší…“ copatá holčina vykřikuje do hodiny. „Já bych chtěla mít jednoho takového za kamaráda, to by bylo super! Šli bychom nakupovat, kecali o klucích a tak…“ pokračuje o přestávce a všichni se smějí. Tady veškerá obyčejnost mizí. Jeden takový…je to jako nějaká hračka v krámku, kterou si vyberete a která vám bude dělat přítele. Zakroutím hlavou a dívka na mě vrhne pohrdavý pohled. Kdyby jen věděla… 

 

Kdyby jen někdo věděl. Někdy mám chuť prostě vstát a říct „tak jo jsem čtyřprocentní a co??“…ale není to tak jednoduché, jak to může někomu připadat. Říct dvě slova, jsem gay, je pekelně těžké.

Nechci nic předstírat, nebudu se smát, když o tom bude někdo blbě vtipkovat, nebudu si kupovat dívčí porno, nebudu dělat, že mám holku a že ji mám rád…

Nechci ze sebe dělat něco, co nejsem. Nemusím si jít koupit kožené kalhoty a růžový pásek, nemusím běhat za holkama, mluvit vysokým hlasem a říkat,  jak jsem mu to natřel, abych se cítil jako gay.

Chci být sám sebou.

 

Tohle mi pomáhá utřídit si myšlenky. Když si pak zpětně čtu své zápisky, získám víc, než jsem vydal. Vidím, jak má mysl plyne prostorem a kam se ubírá. Snažím se všechen svůj vztek umístit mezi řádky, abych si ho nemusel vylívat na jiných.

 

Pár drobných písmenek psaných mou rukou mi dává pocit ujištění, že osamělost je pro mne tím nejlepším řešením. Aspoň na chvíli.

 

Rozhodl jsem se psát pro jeden prostý důvod. Abych si zvykl na samotu.

 

ÚTERÝ – 28.3.2006

 

Dnes jsem strávil večer s rodiči u televize. Film se spoustou mladých lidí na střední o tom, jak se jeden za druhým do sebe zamilovávají. Ne všichni narazí hned na toho pravého. Například jedna dívčina se celou dobu snaží sbalit kluka jejích snů. Avšak záhy po tom, co se dovídá, že je gay, ho vykopne ze dveří a na různých rodinných sjezdech to vypráví jako zábavnou historku. Chtěl bych se tomu zasmát, ale nejde to. Když vidím rodiče, jak se smíchy popadají za břicho a souhlasně přikyvují hlavou nad dívčiným vyřešením situace, je mi těžko. Vymluvím se na to, že mě film nebaví a odcházím spát.

 

Nemůžu se smát něčemu co ve mně pořád ještě dýmí a co nikdy nebude pohřbeno.

 

Řekl jsem, že jdu spát, ale to nehodlám ani v nejmenším. Noc je mým denním životem. To, co ve světle skrývám, ukazuju ve tmě. Snažím se nedusit v sobě to, co jsem a tak to pouštím na svobodu alespoň v noci.

Ležím v posteli a na klíně mám notebook. Prohledávám seznamky, on-line časopisy, chatuju. Tolik možností, východisek, ale jen málo z nich se mi zamlouvá. Je to stejně pořád o tom samém. Na každém gay chatu vás zdraví otázkou jestli máte web-kameru a jestli se chcete udělat. Jsou jich tucty. Jen někteří nejdřív normálně pozdraví a prohodí pár vět. Pak se ukáže, že to jsou ty největší prasata. Chtějí sbalit nějakou čtrnáctku a uspokojit svoje choutky, co na tom, že naivní dítě zůstane poznamenané na celý život.

 

Tohle nehledám. Já vyčkávám a každý krok si dobře promyslím.

Ten, koho hledám, se schovává v koutě a sleduje dění zpoza závěsu.

Ten, koho hledám, je stejný zbabělec, jako já.

Učím se překonávat překážky, pěstuji odhodlání, dělám první kroky.

 

Tentokrát mě někdo předběhl. Bavili jsme se dlouho do noci, o všem, co nás napadlo. Nenechal mě vydechnout, nemohl jsem se odtrhnout od jeho myšlenek, naše pocity nebraly konce. Teprve kolem třetí ráno jsme usoudili, že je čas dát si na chvíli oddech. Slíbil, že zítra přijde ve stejný čas.

 

Jmenoval se Adam.

 

PONDĚLÍ – 3.4.2006

 

Není čas. Každou volnou sekundu musím využít. Měl bych se vyspat, ale musím napsat aspoň pár řádek. Ve dne se v mrákotách potácím městem a školou, noci trávím před monitorem. Chvíle, kdy nevnímám okolní svět. Kdy necítím teplo deky, tlumené světlo lampy, ani vánek pootevřeného okna. Zahřívá mě protlučená klávesnice, žlutá obrazovka mi svítí do zarudlých očí, jedinou oblevu, uvolnění a relaxaci mi poskytují slova. Adamova slova.

 

Je to tak živé. Jako bych ho poznal včera. Neustále mě překvapuje něčím novým, dosud neobjeveným a nepoznaným. A já ho poslouchám, hledám detaily v řádcích vzkazů, na nic jiného se nesoustředím.

Dává mi všechno, do posledního písmene čtu jeho pocity a prožívám je, jako bych byl on. Učím se. Co mu mám dát já? Jen těžko vyjádřím myšlenky své duše písmeny. Nemám na to, abych je sdělil někomu dalšímu. Jsou uvnitř, bolí. Nechci, aby zraňovaly další.

 

PÁTEK – 7.4.2006

 

Snažím se. Píši první slova. Skutečná, smysluplná…pravdivá.

 

Cítím se jinak. Lehčí, vyšší, čistší.

 

Nepřestávám…

 

PONDĚLÍ – 10.4.2006

 

Dnes mám volno. Celý den jsem se procházel kolem řeky, abych si pořádně promyslel své budoucí činy. Schován v mlze jsem přemýšlel nad věcí, která může změnit celý můj život.

 

Adam ve mně probudil pocit, který nechce odeznít. Nevím, jak ho mám pochopit. Mám z něho strach, bojím se ho, pořád ho mám v hlavě. Nechci…nechci říct to slovo, které si lidé vymysleli, aby si ho mohli šeptat jeden druhému.

Když jsem seděl na promrzlé lavičce a zíral do prázdna, představoval jsem si, jaké by to bylo, kdybych to vyslovil. Takto jsem nehnut seděl asi hodinu, než jsem se přistihl, že mám před očima obraz Adama a mě a naší společné cesty. Vím, co to znamená…a nenechám si to pro sebe.

 

Ticho. To nejstrašnější ticho mého života, kdy jsem čekal, jaká odezva přijde. Kdy jsem jako spoután řetězy napínal zrak a každou chvíli nedočkavě klikal myší na došlé zprávy.

„Musíš to říct.“ byla první věta. „Neskrývej to. Řekni to nahlas.“

Z došlé zprávy jsem pochopil, jaký význam má Adamova prosba. Vlastně jsem na to myslel už předtím, ale nebyl jsem si jistý, co přesně bych měl udělat.

Jak můžu v mysli skrývat tolik nevyřčených slov, tolik zkušeností, o které jsem se dosud s nikým nepodělil?

V hlavě mám zmatek, všechno mám pomíchané, všude je chaos. Je mi špatně, potím se a před očima mám tmu. Nezvládnu to vstřebat a tak usedám ke stolu, beru tužku a papír a píšu…

 

Uprostřed psaní jsem váhal, jestli nepíšu dopis na rozloučenou, a chvíli jsem i uvažoval, jestli by to nebylo to nejlepší řešení. Tentokrát ale ne. Nebudu se vzdávat, když jsem plný odhodlání, nebudu zbabělec, když mě podepírají Adamovy paže. Ne dnes…

 

Dopsal jsem těch pár řádků tekoucích myšlenek a rozhodl jsem se, že si zítra rodiče povolám k sobě. Snad budou shovívaví a pochopí…

 

ÚTERÝ – 11.4.2006

 

Večer jsem se konečně přemluvil k tomu, abych rodičům řekl všechnu tu pravdu, kterou jsem v sobě nastřádal za léta svého života.

Poslední věc, kterou bych chtěl, byla zranit moje rodiče, ale věděl jsem, že jestli to neřeknu dnes, odkládal bych to celý život.

 

Usadil jsem je a řekl, že si potřebujeme promluvit. Obličeje jim okamžitě zbledly a pohledy zamířily k zemi. Myslím, že to už tušili. Věděli, co přichází.

Přesto jsem je nabádal k tomu, aby naslouchali alespoň na chvíli tomu co chci říct, a aby na pět minut nemysleli na ostatní lidi, důsledky a následky, a vnímali jen mě. V matčiných očích jsem už teď viděl slzy a to jsem nepřečetl ani první větu mého dopisu.

 

Matka řekla, že mě nebude rušit a tak jsem se nadechl a četl. Začal jsem plný odhodlání, že psaní dočtu do konce s vážnou tváří, ale ruce se mi začaly třepat už na konci prvního odstavce.

Jsem hrdý na to, kým jsem. Jenže když vidíte to zklamání, které se zračí v tvářích vašich rodičů, svět se vám hroutí před očima. Říkáte si, mám pokračovat? Mám se dívat na to, jak trpí, mám čekat na to, až mne odsoudí a pak si neustále říkat, že za to můžete jen a jen vy? Cítím se…poníženě.

Četl jsem, jak už dál nemůžu předstírat svou podstatu, jak nechci, aby mě přestali podporovat, jak toužím po tom, aby ve mně viděli i mé dobré stránky, a nenechali tuhle vlastnost, aby je zastínila.

Přestal jsem bojovat s emocemi, věděl jsem, že je neskryju. Za celý proces jsem se na rodiče nepodíval. Věděl jsem, že kdybych viděl jejich výraz, neměl bych sílu pokračovat.

Když jsem svůj dopis dočetl, odvážil jsem se vzhlédnout. Matka brečela, otec jen nepřítomně zíral do prázdna, protože nevěděl, co má vyjádřit.

 

Nepříjemné ticho mě škrtilo kolem krku, převalovalo se mi v hlavě, tlačilo na mozek. Vstal jsem a odešel.

 

Šel jsem jen chvíli po ztemnělé silnici než jsem si uvědomil, že mi nohy těžknou a než jsem zjistil, že běžím. Utíkám, prchám, zase se vzdávám, ale už je pozdě. Už není čas vzít to zpátky, není způsob jak vrátit čas a žít znovu tím falešným životem jako předtím. Životem ze dne na den, životem sběha, mým šťastným životem…

 

Nevím, kde jsem, vidím jen tmu a déšť. Ne, není to déšť, jsou to slzy. Je jich tak hodně, vůbec jim nebráním se projevit, nechávám je skanout. Za sebou a kolem slyším kroky, pláč a křik, který se misí s mým vlastním.

 

Naposledy se ohlédnu. Vidím světlo, přibližuje se. Oslňuje mě. Naráží do mě a já dopadám na zem. Cítím jen tvrdý náraz a strašnou bolest. Otevírám oči, ale nic nevidím. Je mi zima, třesu se, slyším svůj dech.

 

Je…je tu někdo? Prosím…kdokoliv. Cítím, jak se mě někdo dotýká. Je to hebký dotyk, hladí mě po hlavě. Prší…nebo jsou to další slzy? Mé ne. Adame…

 

Zkouším znovu otevřít oči. Vidím matné namodralé světlo a stín, který se nade mnou sklání. Pohybuje se, mluví na mě, uklidňuje…  

 

Mami…

 

Zvedám se a nechávám se obejmout. Vnímám jen sevření matčiných paží a její dech. Neexistuje čas, prostor, ani hmota. Jen my…je vyděšená, stejně jako já, ale nenechá mě odejít. Už nikdy. Bere mě za ruku a odvádí domů.

 

Domů…

 



Poznámky k tomuto příspěvku
the_dark_side_of_me (Občasný) - 9.4.2006 > hmmm...
Body: 3
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 13.4.2006 > ... jsem tak dlouho přemýšlela co je to ten život sběha... až mi došlo, že to bude zběh (4-5b)
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter