O tom, jak se nejen šály v lidech pletou

„Vítej človíčku“ špitla maličká víla, když jsem se protáhl branou do jejího království. Ještě jsem dočista nespal, (v království za víčky je každý jen tolik hovorný, kolik tvrdě spí) a tak jsem jen zatřepal prsty místo pozdravu a mrknul na ni pravým okem.

„Kteroupak, kterou?“ ševelila víla.

Pokrčil jsem rameny, jako - to je těžké takhle říct.

„Víš co se přihodilo paní Vačici? Jistě ne?“
Kroutil jsem hlavou a žhmouřil oči, ne, ne-tu-ším, chtělo ze mně vyletět.

„Nechceš slyšet o Vačici!“ Zamračila se, „a takový je to pěkný příběh “.

„Nezlob se Paralenko, usměj se vílo moje nejsladší, dnes bych ti chtěl povídat já“ vyplulo mi z úst, právě, když jsem zdříml. Byl jsem uvnitř.

„Tak dobře ty-ty-ty holomku, ale povídání o Vačici je jistě krásnější.“

„Jistě je.“

„A ke všemu jsi takový po-po-poťouchlík“ přiletěla blíž, přímo k mému nosu a majzla mě do něj vší silou, až se její kouzelná hůlka rozsvítila. „Tak pospíchej, ať ti můžu na oplátku povídat já, máš na to, máš na to, ne víc, než půl hrnečku písku.“

„No tak, nečerti se, vílo.“

„Dočista maličkého hrnečku!“

Za rezavou louží, za popelavým oparem, v kraji, kde se kutá černé uhlí do parních vláčků, tam stojí velká věž, lidičky do ní z rána přiběhnou a světýlka se rozsvítí, a když je večer, než se jde spát, pospíchají zase ke svým maličkým, vaří jim hrách a nebo bramborové placky, a pak jim čtou, nejradši o vílách, a maličcí pak spí, a další ráno zas a zas. Tak tam v té věží, tam žil král a všemu vlád a byl tím králem převelice rád, a lidičky jen světýlka a hrách, a královstvím se řítil čas. Ten král, krok za krokem a v hrdém záklonu, kolem něj stovky poskoků a všechno znal a každý před ním respekt měl, a někdo dokonce se krále převelice bál. Jen Em se nebál, Em se smál, měl život rád a maloval, nejraděj ze všeho obrázky maličkých a taky stromy, koťata a psy.

„Co bylo s Em?“ skočila mi do povídání nejzvědavější z víl.

Byl Pod lípou, tam z džbánku pil, tam přišel k němu králův klaun a rovnou povídá „král svátek má a ty jsi ten, co obraz krále přichystá.“ Em neřekl nic, tak proč by ne a pozval klauna na žejdlík. „Jen to si piš, že laskavý a moudrý na něm bude král!“ A Em zase řek „tak proč by ne, mám krále vcelku rád“. Pak plácli si a Em se dal, do kraje dolů šel a barvy všude kupoval, vždy tam kde byl, tam vyprávěl, jak moudrý, laskavý je jeho král.

Em měsíc měl a pomocníků tucty dva. Jen trochu spal, spíš maloval a nakonec tam před ním

stál, největší z obrazů co viděl klaun, a ten mu řekl „jsem spokojen a odměna tě nemine“.

Když přišel králův den, když svátek měl a celý stát se radoval, na nádvoří stál králův dar i jeho klaun a za ním Em a kolem nich byl velký dav. Když přišel čas a trubek hlas a z obrazu se plátno sneslo k zemi, stál před ním král, v té chvíli byl zamlklý, zdál se být - snad trochu opařený. Však neřekl nic a pak se smál a celý dav i klaun pil s ním.

„Pospěš si, tvůj hrneček se plní“ zavrtěla se nedočkavě Paralenka.

„Ty nechceš slyšet, jak to bylo dál?“

Plácla mě znovu hůlkou, tentokrát přes levou tvář.

Em zmizel včas a domů šel, tak trochu přemýšlel a nevěděl. Snad spokojen byl král. Druhý den z rána před domem, zastavil kočár a v něm král, měl brnění i vojsko měl, a do dveří se silou dral. Em udivený, překvapen, od stolu rychle vstal „nejsi-li králi spokojen“, ten jenom mečem ťal. „Můj nos se hrubě nepoved, pro výsměch měl být snad? Malíři za to zaplatíš, svou rukou, jsem tvůj kat!“

Odmlčel jsem se.
„Jak to bylo dál? Že tě majznu!“ Zapištěla víla.
“Dál, dál už není nic“ řekl jsem pomalu, „to je konec příběhu.“

„To je ale hloupý příběh!“ Zlobila se maličká víla a byla z mého povídání rozmrzelá. „Takhle to nemůže být celé, chtěla bych pěkný konec, pohádky ho mívají.“

„Paralenko, vílo, tohle není pohádka.“

Chvíli bylo ticho. Seděl jsme na dýňovém listu a víla poletovala kolem, zlobila se, mávala hůlkou. Po chvilce přiletěla zase k mému nosu a povídá „a víš ty co, jsem ráda, že náš král je dočista jiný.“
“Já taky, já taky, snad opravdu je.“ Chtěl jsem ještě něco říct o tom, že netřeba se přehnaně klanět králům, a další, další věci, které mě tížily na srdci a pálily na jazyku, ale ztrácel jsem hlas. Proubouzel jsem se. „Měj se krásně vílo, snad mi příště povíš svůj příběh o Vačici.“

--- za hrubajzny se omlouvám, ale lépe nejsem schopen .o (