dnes zaťukala mi na rameno
žena vysoká, mohla blesky z nebe trhat
vlasy zakrývaly půl jejího těla
které spíše mizelo než bylo reálným
a ptala se kudy dál
já strachy nemohl ani pusu otevřít
před touto havraní postavou
jež čekala na mou odpověď
až když dívala se okem černým
a jednou její větvovitou rukou
strhla mi štěstí z bytí,
pochopil jsem
beze studu s barvou nočních lesů
prozradil jsem směr kam jít
neváhala ani trochu
přehodila nástroj sečby
vydala se směrem, jedno jakým
hlavně že pryč
ale i tak, když odcházela
šlo něco ze mě s ní
na oplátku nechala mi zprávu
že prý se na mě zeptá
jednou
až bude konec mých čar
|