Soud

Začalo to nevinně, dost možná to ani žádný pořádný oficiální počátek nemělo. Za to o to větší, důraznější, nejspíš i spravedlivější konec. Ale dá se něčemu, co momentálně skončilo, ale nezastavilo život říkat konec??

Můj soud byly v tomto případě oči. Obyčejné, lidské, zelenohnědé oči. Pár světel, který mi ukazoval cestu a který mi ji nakonec nadobro uzavřel.

Přemýšlím nad tím a mám pocit, že viděli příliš. Že se dívaly, to byla asi velká chyba. Teď už to vím a je mi jasné, že za chyby se platí. Čím to je, že s rostoucím objemem chyby se také zvedá její cena!?

Byl podzim, vlastně už skoro zima, ale pouze co do počasí, nikoli do ročního období. Podzim je vůbec nejkrásnější období. Snad proto, že je všechno jinak. Světlo už je tmou, jednotná světlá barva se rozpíjí do tmavším odstínů. Teplo přestává být teplem, Slunce ztrácí svou tepelnou funkci a je pouze jakýmsi doplňkem, nebo světlem ve tmě, které nás často skličuje, dokud si na jeho tmavou většinu opět nezvykneme. Každý sluneční paprsek v nás pak probouzí naději, že svět není až tak bledý, jak se na první pohled zdá.

Pohled!

To slovo mě dnes lehce děsí. Ale je to jen slovo, pro mě…bezvýznamné.

Tenhle podzim byl něčím jiným. Všechno v přírodě postavené na hlavu a květy teprve začaly kvést…!

Byl jiný, než všechny ostatní, protože byl poslední. Proč všechno poslední uteče tak zatraceně rychle! Měla jsem si ho více užít, prohlédnou, více prožít…což jsem se svou samozřejmou sebezničující lhostejností k okolí pochopitelně neučinila. Netěšila jsem se na svůj soud, na to zúčtování, splacení dluhů, chcete-li.

Zvláště když jsem netušila, jak moc je blízko, že vůbec k něčemu takovému dojde, že dojde i na mě. A proč? Proč vlastně člověk svému životu něco dluží a musí to alespoň částečně vrátit. To co od života dostaneme, je přece nesmysl vracet. Ale když si o to sám říká, pak se nedá vážně nic dělat. Nevidíte důvod, řešení,věci …lidi, nevidíte “dál“.

Co může člověk dělat ve tmě? Může se tak maximálně bát, může křičet, nebo brečet. Ale může se i schovat, skrývat se, ukrývat se.Ale jednou ta tma stejně omrzí a rozsvítí se.

Chtěla bych být andělem, kterého nic netíží. Chtěla bych být mrakodrapem, který daleko vidí.

Být tak mladíkem, co má sílu. Být bitvou v míru.

Je snadné páchat zlo, je snadné být hodný. Všechno, co lidé chtějí slyšet se dá povědět. A to co má zůstat nevyřčené je tajemné.

Já, totiž asi nikdy nebudu považována za člověka, potažmo ženu, která se zapříčinila o celosvětový mír na zemi, ani nebudu ta která se dá označit jako národní umělkyně, protože jsem se prostě musela vzdát a podřídit se.

Nechce se mi vyprávět příběh o ničem co něco znamená. Nebylo by to v žádném případě dost dramatické, ani slohově dokonalé. Každopádně o dokonalosti mohu mluvit v případě mého soudu. Byl tím nejdůstojnějším mezníkem v mém životě. Jiný takový už nejspíš nikdy nepřijde. Kolikrát za život by to také člověk měl prožít? I jednou je, myslím, dost. Dostatečně na to, aby nás jakási křídla, která nás dostávají do životního nadhledu, zase vrátila rovnýma nohama  zpět na zem. A proč ne? Copak astronauti nelétají ze Země, aby se na ní mohli opět vrátit? Nežijeme snad život, abychom ho mohli hrdě ukončit? Nejíme snad proto, abychom byli sytí? Nežárlíme proto, abychom mohli milovat?

Neskonale nedůstojný je problém bolesti. Bolest jako další cit, nebo smysl? Další součást člověka? Vlastnost, které se chceme zbavit, nebo ji nadobro zničit. Osvobodit se od ní a nikdy víc ji nemít v sobě. S bolestí není snadné žít a ani s ní zemřít. Trpěli někdy andělé, nebo čerti? Je to zlo nebo dobro. Nebo snad trest od Boha, nebo přízeň od Ďábla? Nutné zlo nebo nechtěné dobro? Moje bolest usnula s mých soudem. Už nikdy víc jsem jí potom neucítila. Ale věřte tomu, že bych stokrát raději vrátila tu bolest do mých očí než být odsouzena ke ztrátě možnosti vidět bolest.

Co když se zastaví čas, Země se přestane točit, svět bude stát…co se změní? Co v takovém světě může člověk vidět? Myslím že o nic víc než teď já. Uvidí stejné nic jako já. Jistě, spatří lidi, auta, silnice, děti…tohle všechno ano, ale bez života. Vidět věci bez života, je stejné jako nevidět nic. Běžec, který sedí, kuchařka, která nevaří, dělník, který nic nedělá, to je přece nic. To je prázdno, temno. Prostě nic.

Jenže k takovému vyrovnání mezi mnou a světem stejně nikdy nedojde.

Jsem jiná,než většina z vás ale není to na první pohled ani vidět. Každý mě může snadno odhadnout a sám tomu pak věřit. Vidět ale není to samé co vědět.Můj soudce ale viděl i věděl zároveň, protože to není jen tak někdo. Nemá ani jméno, na to je moc vzácný. Rozdává tresty a osudy zároveň, pustoší svou zemi a rozmlouvá s ďáblem. A mě zaslepil oči.

Oslepla jsem…