Najednou jsem se probudil. Nějaký kluk mnou zatřásl.

„Vstávej, policie, policie!“

Když jsem utíkal, všiml jsem si, že mi ukradli šedesát peset a boty. Řekl jsem klukovi:

„Okradli mě.“

„O kolik?“

„Šedesát peset.“

„Ať ti je bůh vrátí! Máš štěstí!“

„Co tím chceš říct?“

„Znásilňují, když nenajdou nic, co by mohli ukrást.“

Když jsme přicházeli na hřbitov Sidi Bouaraqya, zeptal jsem se:

„Ale kam to jdeme?“

„Pojď za mnou a neboj se.“

Vstoupili jsme do světa věčného ticha. Tady pohřbili bratra Abdelkadera. Až otec umře, půjdu se podívat na jeho hrob a vymočím se na něj. Jeho hrob bude dobrý jen jako žumpa, kam se bude chodit srát a močit.

Šli jsme po hrobech. Byla tu velká rodinná hrobka. Kluk poskočil a vykřikl:

„Skoč, na co čekáš?“

Dal na zem pár kartonů a řekl mi:

„Tady máš bydlení.“

Pro sebe si udělal to samé. Seděl jsem, ruce v klíně. Položil mi několik otázek:

„Odkud jsi?“

„Jsem Rífan.“

„A tvoje rodina?“

„V Tetuánu.

„Bydlíte tam?“

„Bydleli jsme tady v Tangeru a pak jsme se přestěhovali do Tetuánu.

„Utíkáš?“

„Jo.“

„Já taky.“

„Odkud jsi?“

„Z Džebel Habibi. (Takže je to horal.)“

„Proč jsi utekl?“

„Vyhnala mě otcova žena.“

„A tvá máma?“

„Je mrtvá. Kouříš?“

„Jo.“

Kouřil cigarety se světlým tabákem. Zhluboka jsem natáhl kouř. Zakašlal jsem, ale líbilo se mi to. Zeptal jsem se ho:

„Znáš Tetuán?“

„Jo, ale ne úplně. Utekl jsem do Tetuánu dva měsíce po našem příchodu.“

„Co dělá tvůj táta?“

„Nosiče. A tvůj?“

„Nic. Byl voják ve španělský armádě, pak dezertoval. Zatkli ho a zavřeli. Od tý doby, co ho pustili, se fláká na náměstí Feddane.“

„A kdo vás živí?“

„Máma prodává zeleninu a ovoce v Tranqât.“

„A co děláš ty?“

„Pomáhám mámě a tak různě.“

„Proč jsi utekl?“

„Táta mě hodně bil. Někdy mě pověsil na strom a mlátil mě páskem. V tý době jsme bydleli v Aïn Khabbaz.“

„Mě táta taky bil, když si mu jeho žena stěžovala.“

„A co děláš teď?“

„Nosiče. Někdy něco ukradnu. Tak jo. Jsem unavenej. Jdu spát.“

V jednu hodinu odpoledne jsem šel do přístavu. Bosý a unavený. Vypil jsem sklenici vody. Šel jsem kolem stánku, kde prodávali fazolovou kaši. Kdybych měl jednu pesetu, zhltl bych misku fazolové kaše. Měl jsem strašný hlad. Slunce pražilo. Hlad a vedro. Sebral jsem ze země mrtvou rybu. Smrděla. Zvedal se mi žaludek. Umyl jsem ji a s odporem žvýkal její maso. Byla zkažená. Žvýkal jsem ji a žvýkal, ale spolknout jsem ji nedokázal. Ostré kameny mě bodaly do nohou. Žvýkal jsem zkaženou rybu jako gumu a pak ji vyplivnul. Její pach mi zůstal v puse dlouho. Rozšlapal jsem ji. Kousal jsem naprázdno. Kručelo mi v břiše. Točila se mi hlava. Z pusy a z nosu jsem vyzvracel nažloutlou tekutinu. Zhluboka jsem se nadechl. Silně mi bušilo srdce. Potřeboval jsem cibuli, aby se mi udělalo lépe. Byl jsem úplně zpocený. Pomyslel jsem na kluka, který mě zachránil před okradením minulou noc. Proč mě neprobudil? Asi to zkusil, ale neúspěšně. Ani jsme se nepředstavili.

Rybář se opíral lokty o loď a jedl placku. Díval jsem se na něj, upřeně jsem ho pozoroval, jako kdybych tu placku jedl já. Díval jsem se na něj a doufal, že něco hodí mým směrem. Přál jsem si, aby rybář žvýkal naprázdno, jako já žvýkal zkaženou rybu. Díval se na staré město. Hoď, hoď kousek chleba, jako jsem já hodil zkaženou rybu, říkal jsem si v duchu. Zavolal ho jeden z rybářů. Hodil placku do vody a odjel. Sbíhaly se mi sliny. V puse jsem cítil chuť placky. Mé tělo se zatřáslo a opět nabralo sil. Sundal jsem si košili a kalhoty a skočil do vody. Kroužil jsem kolem placky. Rybář se smál. Chytil jsem kousek chleba a rozdrolil ho v prstech. Kolem plaval kousek hovna smíchaný s ropnou skvrnou z lodních motorů. Plaval jsem až k žebříku mola. Tam plaval další kus chleba a hovna. Když jsem lezl nahoru, minul jsem schod a spadl zase do vody. Nalokal jsem se. Bylo mi špatně. Odřel jsem si prsty o kámen. Když jsem přišel na molo, měl jsem dojem, že jsem zase ve vodě. Mé tělo bylo nasáklé olejem a ropou. Ohluchnul jsem. Groggy. Sebral jsem oblečení a odešel jsem. Uslyšel jsem, jak na mě volá rybář. Otočil jsem se:

„Eh! Chico! Ven aquí! Solo es una broma! Ven! Toma otro pan!“

Jiný rybář:

„Pobre chico! Pobre!“

Šel jsem dál. Na asfaltu přejeté malé rybky. Pořád jsem měl v sobě ten hrozný pocit, že jsem ve vodě. Podíval jsem se na oblohu. Holejší než země. Slunce pražilo. Byl jsem hrozně unavený. Už jsem nemohl. Kočka se klidně protahovala ve stínu. Dívala se na mě lhostejně. Bezstarostně dýchala. Zase jsem sebral mrtvou rybu. Smrděla ještě víc než ta první. Začal jsem zvracet. Vyzvracel jsem všechno, co ve mně bylo. Šel jsem. Zmatený. Unavený. Bál jsem se, že padnu a už se nebudu moct zvednout. Myslel jsem na vlny, které naráží na břeh. Vydrhnul jsem si tělo řasami a pískem. Vlasy jsem měl slepené. Měl jsem úplně červené tělo od drhnutí, ale byl jsem o trochu čistší.

Večer jsem si lehl na schody proti nádraží. Nabízel jsem cestujícím své služby. Nikdo mě nenechal, abych mu odnesl věci. Slyšel jsem jen výkřiky: „Dej pokoj! Vypadni! Proklínám vagínu, která tě přivedla na svět! Nahrnuli jste se do tohohle šťastnýho města jako kobylky!“

Uražený, ponížený, opovrhovaný. Dostal jsem pár ran. Neodradilo mě to. Když se mi jedinkrát podařilo nést něčí kufr, strčil do mě nosič, který byl větší než já, vyrval mi ho a odhodil mě daleko za sebe.

Takové trápení pro kousek chleba. Proklínám takový chleba…! Kočka, kterou jsem viděl před chvílí, je šťastnější než já. Může sníst zkaženou rybu a není jí po tom špatně. Budu krást a žebrat. Ale je mi šestnáct. Sebtaoui měl pravdu! „Je to ostuda, když mladý natahujou ruku. Lepší je krást a žebrání ponechat dětem a starým.“

Nějaký kluk se posadil vedle mě, vyndal krabičku cigaret s tmavým tabákem a nabídl mi, abychom si zakouřili. Vzal jsem si cigaretu, chtěl jsem skoncovat s tímhle vyschlým a prázdným tělem. Měl jsem sucho v puse a bušilo mi srdce.

„Jsi nemocný?“

„Ne,“ odpověděl jsem.

Chtěl mi zapálit cigaretu. Řekl jsem mu:

„Ne, díky. Později.“

Vstal:

„Počkej tu na mě, vrátím se.“

Nasál jsem kouř z cigarety. Kouřit znamenalo riskovat zvracení. Jenže jsem už neměl co zvracet. Uslyšel jsem daleký zvuk letadla, které letělo po obloze. Vrátil se a podal mi sendvič se sardinkami z konzervy. Cigareta mi vypadla z rukou. Byl jsem příliš slabý. Měl u sebe láhev vína. Z kapsy vyndal sklenici, naplnil ji, a když si ji dával k ústům, řekl:

„Odkud jsi?“

„Z Rífu.“

Vypil sklenici a olízl si rty.

„Odkdy jsi v Tangeru?“

„Od včerejška.“

„Kde spíš?“

„Na ulici. Kde se dá.“

Hltal jsem. Ani jsem nekousal. Polykal jsem. Podal mi skleničku vína. Vypil jsem ji na ex. Pak jsem si zakouřil a vypil druhou a třetí skleničku.

„Chceš spát u mě?“

Díval jsem se na něj. Jeho tvář nebyla ani upřímná, ani nevinná. Jeho dobrota byla podezřelá.

„Ne, díky. Mám strejdu, který bydlí v Aïn Keteouet. Najdu jeho dům a přespím u něho.“

„Jak chceš.“

Vzal si skleničku. Dal si ji do kapsy a řekl.

„Na shledanou. Opatruj se.“

Nezlobil jsem se na něj. Umlčel mi žáby v břiše. Procházel jsem po Španělské třídě. Restaurace byly plné lidí. Ve vzduchu vonělo grilované maso. Příjemný vzduch. V mysli se mi věci vyjasňovaly. Muži se dívali na zadky krásných kolemjdoucích. Zastavilo u mě auto. Stařec mi dal znamení:

„Nastup!“

Sedl jsem si vedle něho. Co mi chce? V tak pěkném autu jsem seděl poprvé. Jel pomalu. Zeptal jsem se ho španělsky, kam jedeme.

„Projet se. (Mávl rukou.) Trochu se projet.“

Určitě po mně bude chtít něco ne zrovna slušného. No nebyl jsem naivní. Nebál jsem se. Byl jsem schopný se bránit v případě… Zeptal se mě, jestli jsem z Tangeru. Ne, jsem z Tetuánu.

Mířili jsme ven z města. Pedofil. Nebyl jsem si tím jistý. Auto zastavilo na tmavém místě. Za námi zářilo město. Rozsvítil světlo v autě a položil mi ruku na poklopec. Tak tohle byla malá projížďka! Opravdová malá projížďka začínala. Rozepnul mi pomalu poklopec, zhasnul, naklonil se ke mně a začal mě vytrvale ocucávat. Postavil se mi. Neodvážil jsem se mu podívat do obličeje. Šeptal:

„Skvělý! Skvělý! Ty jsi ale chlapák!“

Hladil mi varlata a lízal pyj. Cítil jsem jeho zuby. Co když mě kousne? Abych byl rychleji, představoval jsem si, jak znásilňuji Asju v Tetuánu. Vystříkal jsem se mu do pusy. Zachroptěl jako zvíře. Vyndal kapesník a utřel si pusu, z které visela kapka spermatu. Červený obličej, vyvalené oči a měkké rty. Zavřel jsem si poklopec a zkřížil ruce, jako by se nic nestalo. Žen je v této zemi dost. Proč tihle muži vyhledávají kluky? Nabídl mi cigaretu. Poslouchali jsme hudbu. Zasněně se díval jinam. Já jsem byl taky vysílený. Myslel jsem na Oran. Myslel jsem na krásnou Monique. Monique! Dnes už je to pro mě jen jméno. Vyslovím ho a zapomenu na něj. Smutné a šťastné. Chtělo se mi brečet. Co se starcem, který mě vysál? Budu pohrdat sám sebou a taky ostatními.

Při návratu jsme si neřekli ani slovo. Zastavil mi na stejném místě, kde mě ulovil, a podal mi padesát peset. Zamával mi a řekl na shledanou! Jeho ruka byla měkká. Na shledanou!

Nadechl jsem se znečištěného vzduchu a pomyslel si: pět minut. Padesát peset. Dělají to tak všichni starci? Nová práce vedle krádeží a žebrání. Vyndal jsem padesát peset a prohlížel si je. I tohle pohlaví musí přispět na mé živobytí! Pracuje a prožívá slast. Opět jsem pomyslel na starce. Prožívá stejnou slast, když cucá pyj kluka, jako já, když líbám ženská ňadra. Stal se ze mě prostitut?

Na Grand Socco jsem si sedl v restauraci ke stolu a objednal si rybu. Naproti mně dva chlápci. Možná zedníci. Pili jsme vodu z bývalého kanystru na motorový olej. Voda měla dost hnusnou chuť. Další ubožáci seděli u stolů vzadu v místnosti. Všichni jsme jedli potichu. Jen řinčení lžic a nožů. Hlas majitele, který komandoval kluky, přerušoval to ticho. Občas hosté nahlas děkovali bohu. Zaplatil jsem čtyři pesety a vyšel ven. Prošla krásná žena. Postavil se mi. Z kaváren a restaurací ke mně doléhaly egyptské nebo marocké písně. Jeden opilý mladík s odhalenou hrudí se zastavil před kavárnou a začal proklínat boha a ukazoval přitom na nebe. Dva ne moc sebejistí muži ho pokropili vodou a odvedli dozadu do kavárny.

Kam se mohl podít ten kluk, který mi včera pomohl na hřbitově? Když ho nenajdu, budu schopný jít se vyspat sám mezi mrtvé? Každopádně nemá hřbitov ani dveře, ani hlídače. Otevřený ve dne v noci. K dispozici. Chudý. Mrtví se nebojí, nejsou smutní a nehádají se. Každý na svém místě. Jednu mrtvolu nahradí další. Jestliže je svět starý, celá země je jen obrovským hřbitovem. Našel jsem kartony tam, kde jsme je nechali. Nebyl tady. Zapálil jsem si jednu z pěti cigaret, které jsem si koupil před chvílí. S třemi spojenými zapálenými sirkami jsem se pokusil rozluštit znaky na stéle. Podle čísel jsem pochopil, že mrtvý – nedozvěděl jsem se, jestli to byl muž nebo žena – žil jednapadesát let. Byla tu taky Davidova hvězda. Židovská hvězda na muslimském hřbitově! Divné! Proč žít, když musíme umřít? Upravené rodinné hrobky mi tak sloužily jako postel. Co to všechno znamená? Mé přirození se prodává dobře za padesát peset. Co to znamená? Moc složitých otázek. Vím jen to, že je třeba žít po svém. S potěšením jsem vykouřil vajgl a usnul jsem.

Brzy ráno jsem se vzbudil. Vedle mě spal kluk, kterého jsem neznal. Zkontroloval jsem si kapsy. Peníze tam byly. Je to pravda. Není nic jistějšího než hřbitov. Mám dojem, že lidé jsou k sobě ohleduplnější jako mrtví než živí.

Koupil jsem si pantofle na unavené nohy. Nasnídal jsem se v lidové kavárně, která smrděla po vodní dýmce. Ranní cigareta mi vždycky připomene mou první cigaretu v životě.

Zase den. Co dělat? Krást na trhu, jako jsem to dělal předtím se Sebtaouim a Abdeslamem?

Žena, cizinka, utrácela na trhu dost peněz. Pozoroval jsem ji. Měla plnou peněženku. Dala ji do kabelky. Všimla si mě a kabelku stiskla pod rukou. Ponížila mě. Odešel jsem z tržiště. Taková bída! Ti, co něco mají, se nestydí. Strávil jsem den potulováním po ulicích. Ženská těla mě vzrušovala. Vpadl jsem na veřejné záchodky a masturboval jsem, přitom jsem myslel na ženský zadek, který se mi moc líbil. Večer jsem zjistil, že mohu spát na tržišti Foundak Chajra. Stačilo zaplatit jednu pesetu. Spalo se, kde se dalo. Byla tu stáj. Lidé spali na střeše, nad dobytkem. Fundak Chajra byl velmi jednoduchý komplex: kavárny, restaurace, obchody, děvky atd.

Když jsem šel nahoru po schodech, potkal jsem opilce, který mě pohladil po tváři a řekl:

„Kam jdeš, frajere?“

Odstrčil jsem ho a pokračoval dál. Zachechtal se:

„Frajere! Ty ukrutníku jeden! Utíkáš mi?!“

Držel v ruce prázdnou láhev:

„Počkej na mě, frajere. Dojdu naplnit tuhle láhev a vrátím se k tobě. Neodcházej.“

Bál jsem se. Slyšel jsem, jak říká:

„To bůh tě za mnou dneska v noci poslal! Hroznej. Ten kluk je hroznej. Dneska v noci mi neuteče!“

Na střeše byla asi desítka mužů. Někteří spali, jiní kouřili kif a bavili se. Jeden z nich se pokusil políbit nějakého kluka na tvář.

Něčí hlas mu řekl:

„Nech ho na pokoji. Teďka ne. Za chvíli si s ním uděláš, co budeš chtít. Přestaň blbnout. To vypadá, jako bys nikdy neviděl malýho kluka!“

Když jsem to viděl, řekl jsem si, že je lepší hřbitov než tenhle bordel.

Obrátil se na mě něčí hlas:

„Hej, frajere! Vítej u nás! Pojď na panáka. Pojď.“

Bušilo mi srdce. Měl jsem si s sebou vzít nůž nebo břitvu. Seběhl jsem po schodech. Našel jsem si místečko ve stáji a dřepnul jsem si. Když jsem kouřil cigaretu, přemýšlel jsem, jestli bůh stvořil tenhle anarchistický svět schválně. Z pachu zvířat se mi dělalo špatně od žaludku. Usnul jsem schoulený do klubíčka. A tak jsem strávil noc v sedě, bál jsem se, aby mě neznásilnili. Vedle mě spala ve stoje kobyla. Uprostřed noci jsem pocítil příval husté a teplé tekutiny. Proklínal jsem svět! Kobyla otevřela a zavřela své pohlaví. Utekl jsem. U dveří se mě hlídač zeptal, jestli se vrátím.

„Ne, nikdy!“

„Něco ti udělali?“

„Vymočila se na mě kobyla.“

„Ale proč jsi spal mezi jejíma nohama? Proč jsi nespal na střeše? Jdi do lázní. Nemůžeš spát, když se neumyješ, jinak budeš nemocný.“

„Nech si ty rady!“

Noc byla vlahá. Ulice opuštěné. Jít do lázní? Měl jsem moč všude. Drbal jsem se. Když jsem procházel kolem židovského hřbitova, uviděl jsem tři pobudy, kteří popíjeli. Jeden z nich mě zavolal:

„Pojď sem. Kam jdeš? Pojď, frajere. Pojď s náma.“

Vstal a šel ke mně. Jiný mu řekl:

„Nech to být. Zatím kluky nepotřebujeme.“

Běžel jsem až na Grand Socco. Pobuda zmizel. V noci bylo Petit Socco světem opilců, narkomanů, děvek a násilníků. Koupil jsem si mýdlo. V Rue de la Marine mě zastavili dva uniformovaní policajti:

„Doklady.“

„Nemám.“

„Odkud jsi?“

„Z Tetuánu.“

„Kde bydlíš v Tetuánu? “

„Ve čtvrti Tranqât.“

„Kde přesně v Tranqât?

„Za židovskýma lázněma.“

„Znáš Mulaje Aliho?“

„Jo, to je náš soused. Prodává zeleninu blízko našeho stánku.“

„Co tady děláš?“

„Nic. Hledám práci.“

„Kam teď jdeš?“

„Spal jsem ve Fundak Chajra a vymočila se na mě kobyla.“

„Kobyla?“

„Jo.“

Podívali se na sebe, pak mi jeden z nich řekl:

„Znáš Dar Degah?“

„Ne.“

„Pojď s náma.“

Ukázali mi dveře:

„Tady je fontána. Umyj se. A pak si vyper oblečení.“

Voda byla vlažná. Vypotřeboval jsem mýdlo. Slyšel jsem křik karbaníků v kavárnách, kteří se hádali se švindlíři. Přišel ke mně muž a řekl mi:

„Co tu děláš? Jsi blázen? Prát v noci není nejlepší. Je to zlý znamení.“

„Vymočila se na mě kobyla!“

„Kobyla?“

„Jo.“

„Tak jo… pořádně se umyj a taky si vyper oblečení.“

Dlouho jsem ždímal oblečení a pak jsem si je oblékl. Přecházel jsem sem a tam kolem nádraží, aby mi uschlo. Kde spát? Ve starém vagonu, nebo na pláži? Na pláži nejsou hlídači. Vlak je riskantnější. Vzpomněl jsem si na klukovu poznámku: „Znásilňují, když nenajdou nic, co by mohli ukrást.“ Měl jsem u sebe dvacet peset. Kradou a znásilňují stejně tak na pláži jako ve vagonu. Mohou i zabít. Vagon? Menší riziko? Kameny mě bodaly do nohou. Bál jsem se, že si roztrhám sandále. Šel jsem pomalu.

Nastoupil jsem do nákladního vagonu a rozsvítil si sirkou. A kdyby mě někdo přepadl? Pro jistotu jsem si vzal dva ostré kameny. Když jsem lezl do vagonu, zaslechl jsem, že si trhám kalhoty. Odplivl jsem si na celý svět. Lehl jsem si. Musím si koupit nůž nebo břitvu. Musím taky najít nějakého mně podobného zlodějíčka.

Co se stalo s tím klukem, který mě zachránil?