Jsem samec. Někdy trochu trudomyslný, možná z pomyšlení na samičky, co nikdy mít nebudu, ale jinak fakt dobrý. Nemusím jíst, pít, ale musím neustále uspokojovat své libido.

            Jmenuji se Růžek, Zdeněk Růžek. Vcházím do baru, všude plno nádherných ženských. Dám si Martini bez ledu, málo protřepat.  Tak která dnes holky ?  pomyslím si. Ta nádherná bruneta u dveří. Vosí pás a velké, nádherné kozy. Tak to mám rád. Mlasknu na ni. Tak to umím jenom já. Je potěšena mou přízní. Tančíme. Já jí šeptám sladká slůvka. Bavím se tím, jak je vzrušená. Jdeme na hotelový pokoj, kde si jí vezmu. Kompletně. Potom se rozpláče, protože to nikdy nezažila a asi už nikdy nezažije…

            „Zdeno vstávej, někdo klepe,“ řekne mi najednou ta bruneta. Otevřu oči a v první chvíli se leknu. Monika. Neučesaná a nenalíčená. “Kurva, Mončo, jednou z tebe budu mít smrt, “ ulevím si. Ke klepání se přidává zvonění. Obléknu si župan na holé tělo.Cestou do předsíně se snažím rukou zatlačit erekci. Stoupnu si ke dveřím, penis dám mezi stehna a pevně stisknu. Otevřu dveře. „Dobrý den. Hledám pana Růžka. To jste vy?“ pozdraví mě a zárovneň se zeptá sympatický, postarší mužík.“Jo, to jsem já. O co jde?“ zeptám se prozměnu já jeho. „Jsem soudní vykonavatel Babák. Nesu obsílku. Dluhy se platí pane Růžek…“ kontruje. „Kurva, ta faktura, zpožděná platba, to si vyřídím s účetní,“ snažím se blafovat. Zapomenu na svou erekci, povolím stehna a z mezery v županu na exekutora namířím svou bambitku.  Všimne si toho a ustoupí o krok.“To, to,  to,  se mi eště nestalo,“ zakoktá. Vezmu si od něj obálku s modrým pruhem, podepíšu jí, odtrhnu  dodejku a tu mu vrazím do kapsy saka. Zabouchnu dveře a dopis schovám do kufříku. „Kdo to byl ?“ zakřičí Monča z ložnice. „Ále domovník, kvůli té schůzi,“ odpovím. Vyčistím si zuby, vejdu do ložnice a vrhnu se na Monču. Znuděně se otočí a nastavuje mi zadek. Vniknu do ni. Zavřu oči a představuju si tu brunetu z mého snu. Za chvíli je vymalováno. Monča mezitím zase usnula.

            Dám si ranní sprchu. Obléknu se, nasnídám a vyjdu z domu . Před barákem stojí domovník. Doprčic. Už mě viděl. „Dobrý den pane Růžek. Včera byla ta domovní schůze,“ kárá mě. „Ježíš, promiňte. Mám tolik starostí s firmou,“ omlouvám se. „ Mno dobře, napíšu vám, co jsme projednali a musíte se k tomu vyjádřit,“ řekne smířlivě. Mrknu na něj. Pokračuji dál po chodníku. Obejdu blok, rozhlídnu se. Nikoho nevidím. Ze stojanu na kola vezmu starou skládačku a ujíždím k cestě. Došlapu k Františkovi do autobazaru. Jediný kámoš, který mi zůstal. „Ahoj Fery, jak se daří?“ optám se kamarádsky. „Stojí to za hovno,“ odpoví Franta upřímně. „Dnes bych potřeboval půjčit bourák,“ přejdu hned k věci. „ Dobře, ale pětikilo předem,“ vypadne z něj vztekle. „Ale Fery, všechno ti vrátím, tutovej kšeft dneska, fakt. Jestli to vyjde, jsem v balíku,“ přesvědčuju jak nejlíp dokážu. „Dobře. Vem si Favorita. Ale naposled. Na sekeru fakt naposled,“ odpoví výhrůžně. Vděčně přijmu podávané klíče od vozu a už k němu mířím. No Favorit moc parády nenadělá, ale alespoň se tam dostanu, pomyslím si. Nastartuju a vyjíždím z dílny. Zamávám Františkovi a vyrážím. Jsem na výpadovce z města. Míjím dvě stopařky. Těm je sotva patnáct, to je o průser. Kde jsou všechny ty krásný holky, co stopujou, když jedu s Mančou ? pomyslím si.

            Zapnu si autorádio. Z reproduktorů se line melodie písně skupiny Mig 21. Zpívám  společně s Macháčkem:    „Tančím a pot mi stéká do kalhot, z kalhot mi kape na podpatky bot, jsem chlap, jsem Bůh, jsem Gott.“

    Jo chlap, Bůh, bejk….

            Za půl hodiny jsem na místě. Zaparkuju Favorit kousek od firmy. Nikdo nemusí vědět, čím jsem přijel. Vejdu do prosklených dveří a zamířím k recepci. Tam stojí taková mladá žába.Mrknu na ni a zeptám se na kancelář ředitele. „Paní majitelka Vás očekává ve třetím patře, kancelář číslo dvacet,“ odpoví netečně. Poděkuju a beru schody po dvou. Mám formu, jsem prostě bejk.

           Zaklepu na dveře číslo dvacet. „Dále,“ vyzve mě ženský hlas zpoza dveří. Otevírám  a vejdu. Na druhém konci čtvercové místnosti sedí za velkým stolem asi padesátiletá blondýna. Na očích má velké brýle a hledí do lejster před sebou. „ Dobrý den, jsem Růžek,“ pozdravím, mírně vyveden z míry. „Dobrý den pane Bůžek,“ odpoví a aniž by zvedla oči od lejster, pokyne mi k židli po své levici. „Růžek, jmenuju se Růžek,“ opravím ji pevným hlasem. „Ach ano, vím, ale taková přeléčená vada řeči. Občas mi to ujede,“ zasměje se. Cítím, jak se mi do tváří hrne krev. Sednu si na nabízenou židli. „ Reagovala jsem na Váš inzerát. Dnes máme s kolegyněmi takové sezení, tak potřebujeme mužskou obsluhu. Domluvíme se na podmínkách,“ pronese monotónně, jako by licitovala o ceně hovězího na burze v Londýně. Nesmím jit pod dva  tácy, proletí mi hlavou. „ Za několikahodinovou obsluhu dnes večer v privátním klubu, nabízím deset tisíc,“ dodává a já se málem rozkašlu. Deset litrů, kurva, to mě vyseká z nejhoršího.“Plácneme si, souhlasím,“ přijmu její nabídku s úsměvem. „ Tak dobře pane Růžek. Tady máte zálohu. Přijďte v osm večer  do firmy. Akce je v zasedací místnosti. A ještě abych nezapomněla,“ podává mi malý,  papírový balík. Poděkuju a vycházím z místnosti. To je paráda. Chvilku budu poskakovat kolem pár vyhořelých semetrik za deset litrů, no jsem prostě král.

            Mám několik hodin čas. Projdu se po městě. Ale co může být v tom balíčku? Sednu na lávku a rozbalím jej. Vytáhnu malé, mužské tanga a atrapu králičích uší. No to snad nemyslí vážně. V první chvíli to chci zabalit, ale potřebuju ty prachy. To zvládnu i v tom oblečku !

            Osmá se blíží. Přijdu do sídla té firmy. Na recepci nikdo není, proto zazvoním na zvonek. Po chvíli se ozve bzučák. Vejdu dovnitř a vyjdu po schodech do třetího patra. Dveře té kanceláře jsou otevřené. „Tady se můžete převléct a ta místnost je v suterénu. Za chvíli jste očekáván,“ řekne distingovaně ředitelka a odchází. Neochotně si obleču tanga. Jsou ještě menší, než jsem si myslel.    A co to mají vzadu ? Kurva, vždyť je to králičí ocásek !!! Nasadím si králičí uši a po schodech sejdu až do suterénu. Cítím se jako blb. Ale ty prachy potřebuju….

            Vypolstrované dveře s nápisem zasedací místnost.To bude ono. Těm pár ženským zahraju komedii a jedu domů s deseti litrama! Jsem přece Bůh. Pořádně se nadechnu, otevřu a vejdu.

            Místnost je velká jako tělocvična, uprostřed stůl a kolem asi čtyřicet ženských, které na mě zírají. V čele místnosti je malé pódium a na oponě nápis“ PRVNÍ OKRESNÍ FEMINISTICKÝ SJEZD. Část ženských píská na prsty, další část podupuje a ječí. „Klid sestry, to je naše dnešní obsluha,“ řekne ředitelka. Má autoritu, protože ženské se najednou uklidní. Mám dřevěné nohy.“Můžeš nosit na stůl macho,“ příkáže mi ředitelka. Okamžitě vystartuju a nosím na stůl připravené pochoutky. Lítám zleva doprava, dolívám těm ženským sklenice, přináším, odnáším. Už ani nevnímám, kolikrát mě vypleskaly po zadnici, ty odvážnější dokonce několikrát potáhly za mou chloubu. "Poď sem ty kurevníčku," zařve na mě jakási zrzavá bába. Poslušně k ní přijdu. "No nic moc v tom hadříku, to můj starej, ten měl ocas. Taková špagetka." Chci té bábě něco říct, ale tak zoufale potřebuju těch deset litrů. Už mám skoro slzy na krajíčku. To trvá asi čtyři hodiny. Většina ženských je pod parou a  začínají sprostě nadávat. Najednou ke mně přijde ředitelka, podává mi zbytek dohodnuté částky a říká : „ Dík pane Růžek jsem velice spokojena. Příště se na vás opět obrátím. Ale teď už radši běžte, nebo to s váma nedopadne dobře. Chlape jeden…“ bez jediného slova se otočím a vybíhám z místnosti. Svlíkám ze sebe tu pohanu mužství, obleču se a už sedím v autě. Jedu domů. Za svou Mančou. Několikrát se ještě podívám do zpětného zrcátka.

            Přijedu domů, tiše odemknu. Je dávno po půlnoci. Peníze položím v kuchyni na stůl. Svlíknu se a lehnu si do postele. Políbím Monču do vlasů, pevně jí obejmu a cítím se v bezpečí...