Nedovírej… na zápraží se obrážejí stíny. Vstupují v tisícerých řadách noci a rýsují spadaným hlavám jejich gilotiny. Černá krev stéká zamazaným lícím až do hrobu a armády spílají půlnocím.

Pocestný na chvíli zastavil, aby otočil údolím naruby. Bývá to jako liják kamenů drtící ramena svých otroků. Nárazy lomcují závorou a všechny otvory zavírají oči před svými zevnějšky.

Udělal nalomený krok vstříc dunám. Země se protrhaly a ze včerejšků začaly vylézat ocelové hlavy. Oslizlým pyskem přivolávaly bouře a hromy a za dunivého lomozu sledovaly poddané, jejichž víčka ztratila svobodu.

Existence ker na rozpálených pláních přivolávala zvědavost. Uši s bystrými bubínky zvěstovaly proroky a ti přiletěli dírami v mracích. Snášeli se jeden za druhým a útočili na každodennost, ťali drápy do srdcí všech nedůvěřivých a lámali ruce těm, kteří neklečeli.

„Chceme jen volit kroky tak, jak sami uznáme za vhodné!“ měli vytetováno zevnitř na kůžích a říkali si vzbouřenci. Oči jim však v plamenech a dýmu vysychaly a stávaly se kamenem. Tváře plné strnulosti nosili v rukách a modlili se sami k sobě, aby nebyli zlomení. Poslední pohyby přešly v ticho a jejich doteky počaly chladit…

pak prý přišla noc

opravdová noc