Omyl

   - Vítku, Vítku, počkej na mě, volala, ale už zvonil u domovních dveří. Něco řekl do mluvítka a teprve pak se obrátil. – Babička už jde, hlásil. - Ale nebude ti beze mě smutno, viď?, zeptal se provinile.

   - Aspoň si užiješ tatínka, řekla odhodlaně a chtěla syna políbit na tvář. V tu chvíli se ale za dveřmi ozvaly kroky a klíč v zámku.

   – Ahoj, Vítku, objala vnuka upravená šedesátnice. - Už jsme se těšili, běž nahoru.

   -  Ahoj, mami, napíšu ti, vlepil jí pusu a jen zahlédla, jak bere schody nahoru po dvou.

   -  Veselé vánoce, Martino, konečně extchyně promluvila přímo k ní,  - půjdeš taky nahoru? Je tam jenom velký Vítek, dodala skoro spiklenecky. - Dana teprve přijede, to víš, ještě prodává…

   V Martině hrklo, když slyšela ten tón. Setkání s exmanželem bylo poslední oč stála. Zvykl se zastavovat u ní v práci a stěžovat si na Danu.  Ze začátku poslouchala  jen ze zdvořilosti, nechtěla ho přímo vyhodit, ale pak se přistihla, že je zvědavá na další pokračování.  Měla jistý pocit zadostiučinění, copak mu to všichni, a nakonec i ona sama, neříkali?! Že Dana je moc mladá, ať si užije, ale nerozvádí se?! Udělala chybu, když stížnosti nezarazila včas, protože, povzbuzen, začal chodit neúměrně často. Donutil tak svou bývalou ženu, aby se nechala zapírat. I když se snažila  mít s exmanželem korektní vztahy, ne vždycky to šlo. Když jí obřadně pozval na  večeři do vyhlášené restaurace s tím, že si chce důvěrně promluvit, rázně odmítla. Jako by neslyšel – pozvání opakoval ještě druhý den. Přímo se zhrozila představy, že by se chtěl vrátit. A jestli se svěřil tchyni, jakože ano, a jestli ona to schvaluje…Setkání s ním bylo to poslední, oč stála.

   - Ne, půjdu. Tady jsou Vítkovy věci, podala tchyni igelitku.

   Letmo do ní koukla a štítivě vytáhla pyžamo: - Holka, holka, proč mu nekoupíš nový? Ještěže mu Ježíšek jedno přinese, pustila cíp pyžama z prstů a igelitku zavřela. - Vážně nechceš jít nahoru?, ujistila se trochu zklamaně

   - Díky, užijte si to, rozloučila se, počkala cvakl zámek ve dveřích a pak se pomalu vydala zasněženou ulicí. Ruku, kterou podala tchyni, držela až na roh trochu od těla, jakoby byla prašivá.

   Byl Štědrý den a byla sama. Věděla  celý rok, že to tak podle dohody s exmanželem letos dopadne, ale  přesto čekala…Co vlastně? Že přijede rytíř na bílém koni a něco změní? Ať čekala co čekala, nic se nestalo, věci šly svým tempem a dnešek byl tady. Chtělo se jí brečet, ale ovládla se. Byla už velká rozumná holka, která jen na dva dny odvedla syna k muži, který byl jeho otcem a měl ho rád stejně jako ona.

   Podívala se na hodinky. Času měla moře. Na večeři byla pozvaná k rodičům a sestře, ale dřív než ve stanovenou hodinu dorazit nemínila. Nechtěla přijít do hádky, která byla u nich na Štědrý den zvykem.

   Vyšla na hlavní třídu a zvolnila krok. Dívala se do výloh a vyhýbala se spěchajícím lidem. Bylo jí smutno, a tak vešla do parfumerie. Přišla si jako nahý v trní, protože vevnitř bylo rozhodně víc prodavaček než zákaznic. Chtěla se jen podívat, přivonět, a teď nemohla jednoduše zmizet. Vypadala by, že přišla krást. Přesně to četla v očích prodavačce, která se přiblížila s profesionálním úsměvem: - Dobrý den, mohu něco doporučit?, zeptala se.  – Ne, ne, jen se dívám, řekla Martina a zrudla. Prodavačka poodstoupila, ale sledovala ji ostřížím zrakem. Ve chvíli, kdy procházela bezpečnostními bránami, začaly pípat.

–        Pardon, madam, cestu jí zastoupil černý šerif.- Můžete mi ukázat tašku?

   Zrudla a podala mu kabelku. Koutkem oka viděla, jak prodavačka  přišla blíž a v gestu uspokojení založila ruce. Mezitím muž od bezpečnostní služby vítězoslavně vytáhl nůžtičky na nehty a ukázal je na celou prodejnu. – Pípalo tohle. Jinak nic nemá, to bych si všiml. Vrátil Martině tašku otevřenou.- Pardon, madam. – A proč jsem nepípala cestou tam?, zeptala se nakvašeně, aspoň zavřít tu tašku mohl! – To nevíme. Někdy si to dělá co chce, pokrčil rameny. Zastavila se o kus dál a teprve tam pořádně zatáhla zip na kabelce. Měla vztek. Začíná to hezky.

   Pospíchala kolem nazdobených výkladů a už  ani jeden si neprohlédla.  Nastoupila do tramvaje a aby nezahlédla boční ulici, kde bydlela extchyně a kam odvedla syna, zavřela na chvíli oči. Bylo sladké nic nevidět.

   Vystoupila o stanici dřív u cukrárny. Měli otevřeno, jenže všechny stolky byly obsazené pivními skauty. Cukrář se zatvářil lítostivě a pokrčil rameny: - Omlouvám se, mladá paní, hospoda má zavřeno, tak přišli na tekutý kapříky sem.Vyhodit je nemůžu…, během řeči točil jedno pivo za druhým. – Dáte si něco, dortíky? Mám báječný medovník.  – Nalejte mi rum, prosím.Zjevně ho překvapila, ale pivní skauti ji podpořili.. – To vám chválím, to vám chválím, paninko, komentoval to chlapík od nejbližšího stolu. Zvedl půlitr s pivem: - Pojďte si s námi ťuknout. A co vám přinese Ježíšek?, vyzvídal. Ťukla si a obrátila do sebe panáka. - Ke mně už Ježíšek nechodí, usmála se. - Neříkejte, mladá paní, kdybych byl Ježíšek, já bych k vám chodil rád, pronesl cukrář za jejími zády.

   - To se vám jen zdá, odpověděla. Zaplatila rum a už brala za kliku, když za sebou uslyšela:

   - Šťastný a veselý, paninko! Pozdravujte děti, ať si to užijou!

   Nic lepšího mi na rozloučenou říct nemohli, pomyslela si a lítostivě se rozhlédla ulicí plnou světel a vánoční výzdoby. Odněkud z přízemního bytu slyšela nahlas puštěné koledy. Všichni jsou spolu a ona sama.

   Odhodlaně zamířila přes můstek do parku. To samé. Pár pejskařů, co si navzájem přáli hezké vánoce a ona.

   Co by si stěžovala, jsou na tom lidi hůř, třeba v nemocnici. Vítkovi je dobře a zítra ho uvidí. Podívala se na mobil: ještě nenapsal. Aby ano, když u táty má takové dělo počítač. Určitě hraje až nevidí. Uměla si to živě představit a pocítila podivné uspokojení nad tím, že se syn nebaví ani s otcem ani s Danou.

   Šla zasněženým parkem a najednou si přála NĚKOHO MÍT…I kdyby, usadila samu sebe, dotyčný by pravděpodobně byl ženatý, takže dneska s manželkou. Jako Richard Sobotka, bývalý kolega. Skončilo to vlastně dřív, než  mohlo pořádně začít. Vídali se jenom v práci, protože domů k ní nechtěl, bydlel shodou náhod jen o dva bloky dál, a ona se synem v závěsu randit nemohla.

   Už už vracela telefon do kabelky, když si všimla, že jí došla zpráva. S překvapením četla: Poslal jsem ti anděla, aby tě celý rok hlídal. Ale vrátil se zpátky, protože andělé se navzájem opatrovat nemusí. Kdo to tohle poslal,  a zrovna dneska? Buď je to výsměch…anebo ??? Rozbušilo se jí srdce, až se musela na chvíli zastavit.

   Přemýšlela o tom zbytek cesty domů, ale když ani v zápisníčku, kam si zapisovala telefonní čísla, která moc nepotřebovala, to správné nenašla, řekla si, že to byl omyl. Hezký, ale omyl. Kdo by jí tak psal…přicházely samé normální zprávy:…VESELÉ VÁNOCE…RODINNÁ POHODA…, nad tou se ušklíbla, …KLID, MÍR, ŠTĚSTÍ…

   Ale dotyčnou sms si schovala a ještě pozdě večer, když se vrátila od sestry, si jí znova a znova četla. Co když to nebyl omyl, co když na ni opravdu někdo myslí a jen se nechce podepsat? Že by některý nový z kolegů, třeba Milan Říha? Vdovec, ale zajímavý chlap. Ráda si s ním povídala. Brala by ho? Usnula s příjemným pocitem.

   Druhý den zvědavě naslouchala Vítkovi, který vyprávěl novinky od babičky. Ještě než odešel do pokoje, vzpomněl si na důležitý vzkaz: - Táta vzkazuje, že má nový mobil. Máš si napsat číslo, máš to udělat hned, mami…

/25.prosince 2005 – 31.května 2006/