Ohněm křtím svou lítost,
lítostí svou touhu.
Zrodila se v potemnělém čase,
v pravdě snahy jasného smilování.
Božího, lidského, zvířecího smilování,
hledajícího cestu mým vzrušením,
mým pocitem klesající srny;
v kolenou se lámající, sténající
a kajícné služky snu,
létající v prostoru
mezi mlčením a mlčením.
Bez upozornění
protkala mé tělo zlatými nitkami,
perlami posetým pláčem,
láskou hladovějícího dítěte;
až tak, že bolesti odcházely
oklikou s milostí.
Držely se vděčně za ruce s pocitem
svádějícího na scestí,
obtočeného hadem z uplakaných řek,
svým způsobem krásných.
Kráčely na východ, kde uhasínal poslední
plamen ztráty.
|