|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
OSUD
fragment ságy
(Třetí chod)
»Kolik lidských životů
pod plamenem děsivým
našlo smrti temnotu?...
Nešťastníků nespočet
v hrůzostrašné truchlohře
našlo cestu v onen svět,
navždy našlo věčný ráj.«
Tak děl hlasem pohnutým
televizní zpravodaj.
»V rudém krve závoji
provinile spočívá
černé pole po boji.
Atmosféra trýznivá
roste z černých uhlíků,
v zuboženém zániku
plísní řady mrtvých těl.«,
tak děl hlasem pohnutým
televizní hlasatel,
vylíčiv tak z černých slov
černých duší černý rov,
černé smrti černý šleh,
černých údů černý leh,
černých mrtvol černý snop,
černý boj a černý zmar,
černý skon a černý hrob.
V černých očích zpravodaje
slza se slzou si hraje,
černé brýle, kdyby mohly,
pláčem by se roznemohly.
V černých očích hlasatele
vzlyk se rodí nelíčený,
slzy kanou nevesele.
Vše se chvěje tichou trýzní,
když v kamery zprávy dává
zpravodárce televizní.
Černá slova usedavá
v usedavě trudném pláči
úpěnlivý dojem zračí.
»Lidské maso v skelné tříšti
mešká v černém spáleništi.
Vánek zpívá tichou tryznu,
mrtvé oči otevřeny
hledí v smrti podobiznu.
Tak tu v paměť hrůzné scény
zůstal obraz mrtvě ztuhlý.
Matka hledá svoje děti,
najde však jen černé uhly...
Muž si hledá svoji ženu,
najde však jen mrtvou masku
v černých sazích zahalenu...
Otec hledá své dva syny,
najde však jen v černé spoušti
dvě krvavé končetiny...
Opona se k zemi svíjí,
zakončuje tragédii,
herci leží usmrceni,
nikdy více neožijí.«
Tklivě září obraz televizní
v temnou místnost, v tváře růžolící,
tklivě mluví hlas ten litující
v jasnou mysl jasných hlav,
jež zde marní šťastný čas
bez úzkosti, bez obav.
V sevření dvou krásných děv
chvíli mešká bídný zjev,
bídný Charles Strawberry,
klidně hledě v rudou krev,
v detailové záběry,
v lůně mlhy kouřové,
v lůně ženské nádhery.
Oči hledí v smutný zmar,
tvář se dívá bez lítosti
v krvavé ty podrobnosti.
Letmý úsměv mlhou letí,
proužek dýmu volně plyne
jako zmije ku oběti.
Svírají se zraky líné,
cigareta zvolna mizí,
tichá radost spánku kyne,
rety značí úsměv ryzí.
»...sžehlé kusy lidských orgánů,
rudé cáry sžehlých končetin,
strniště po lítém orkánu,
teskný hřbitov lidí nešťastných.
Avšak také známou osobnost
neskutečně smutný osud stih.
Chucka Chicka mladý syn
propadl se do sutin,
jeho smutných dvacet let
pohltila žhavá pec.
Zhynul drahý umělec,
sólista a houslista.
Která duše nečistá
dopustila tento hřích?...
Zbyla hezká vzpomínka
a pár desek vydaných,
jeho slávy věčná zář.«
Tak zněl v hlase truchlícím
televizní komentář.
A již předstupuje v smutku svém
akcionář, sponzor, továrník -
smutný otec, bezdětný Chuck Chick.
Tvrdá tvář, jež lesku neztrácí,
takto praví jasným kamerám:
»Milí televizní diváci...«
Náhle zazněl ryčný tón,
v rozespalou pohodu
hlučně třesknul telefon.
Rychlým vztykem seznala
hlava spánkem ospalá,
že v temnotě rušně zvoní
břeskný soprán telefonní.
Rozkvetly zas krásné ženy,
vzhlédlo oko, ožil filtr
v rudém koutku připevněný,
táhle zívly troje rety,
ze snění se probudily
tři ospalé siluety.
Přísný signál vyzvání
svoje břeskné vyzvání
v rozespalé zívání,
z měkké žínek opěry
rozvláčně se vynořil
mužný Charles Strawberry.
Ze tmy mluví muže tajný dech,
spiklenecky hesla notuje,
tiše šumí rychlé mluvy běh,
dva hlasy si temnem potají
spiklenecká hesla šeptají.
Pojednou se ozval jistý hlas,
vítězně se nese ze sluchátka
krutou barvou věta zabarvená:
»A MÁM TAKY TOHO ZLÝHO SPRATKA!«
Zaplesala ústa pobavená,
tvrdá tvář se rázem rozjasnila,
květem vzkvetla duše provinilá.
Oči vzplály ladným zrakem hadím,
když zaznělo opět ze sluchátka:
»Jasně, Charlie, já ho trochu zchladím...
JASNĚ, ŠÉFE, JÁ HO TROCHU ZCHLADĺM!«
Telefonní břímě tiše hleslo,
zableskly se temnem zlaté zuby,
v koutě k zemi slabé tělo kleslo.
V tmavém rohu zurčí nářek plynný,
zlatý úsměv cynicky se špulí:
»Už se dočkáš, všivej Paganini...«
*
Pohřebním zástupem smutně jdou
v pohnutí kročeje plačtivé
svázány smuteční náladou.
Kloní se postavy šedivé,
v tesklivém žalu se slza skví,
hledíc v to pochmurné prostranství.
Pochmurným průvodem zaznívá
smutného loučení doprovod,
smutně zní truchlohra trýznivá
v trudného zástupu trudný chod.
Bledé tváře mdle se hledí
tam, co rakev klidně sline,
oči tonou v černé šedi.
Šedý oblak v nebi plyne,
duše věčným steskem hyne,
orchestrem zní vláčná znělka,
vroucná hudba k poctě vroucné,
davem plyne trýzeň velká.
Na pozadí toho děje
stojí šedá silueta,
tvář se tichým pláčem chvěje,
oči kvetou v slané květy,
rety zrají rudým bolem,
duše haní osud kletý.
Pláče vroucné hudby znění,
pláčem slzy věčně proudí
v pohřebním tom dopuštění,
tichý zástup v chmurech bloudí,
v chmurech bloudí starý pán.
Nad hřbitovem strnulým
tiše vane tichý van
jako pouto s nebesy,
v tuhé tváře truchlících
kreslí bledé nákresy.
Smutný otec v mysli rozjímá,
černý průvod jako smrti lem
provází ho smutným obřadem,
černý průvod jako černý rám
tvoří obal jeho myšlenkám.
»Kolikrát v mém trudném životě
osud jako jehla v srdce ťal,
kolikrát svým krutým zásahem
v oči slzy, v duši vehnal žal?...
Kolikrát v mém žití neblahém
osud nechal plamen zkázy žhnout,
kolikrát v můj život otcovský
osud vstříkl chladný smrti proud,
kolikrát svým krutým zločinem
život uzmul z rukou otcových?...
Kolikráte v štěstí rodinném
osud černou rokli vystavěl -
dvakrát sáhl v otce rodný stan,
navždy setřel štěstí jemný pel.«
Tak v svém nitru pravil starý pán,
tak v svém duchu teskně přemýšlel.
»Dvé synů mi osud utratil,
dva životy, květy mladých let,
osud poslal do nebeských bran -
jeden zhasil chladný smrti led,
druhý spálil žhavý smrti plan.
Před očima bídně zhynula
rudá růže láskou pěstěná,
rodina má, radost minulá.
Bídný osud - zrádný druh
vnořil mě do smutných vod,
rodinný můj blaha kruh
proměnil se v černý bod,
černou tečku za štěstím,
samotnou a zhrzenou.
Klid se ztratil jako dým,
rozprášen jak šedý prach,
jako popel rozmetán.«
Tak děl ve svých myšlenkách
zadumaný starý pán.
»Akcie mých podniků
rychle spějí k zániku,
těstoviny, chléb i sůl,
cigarety, alkohol
bídný osud odvanul.
Tak se bortí Chuck Chick's All,
světa zdrojů štědrý důl,
titanický světa vzor,
velehora velehor.
Zhrzen život můj a štěstí moje,
marná touha, zbytečná je snaha,
radost pláče, srdce zhrzeno je,
zhasl krb můj, zhasla záře blahá,
zhasla duše, tělo bez ní žije,
srdce trýzní strašná žití vina,
v nitru pláče tichá elegie -
cigareta žití dohasíná.«
Chodem sline zástup vláčný,
černé hávy mlčky kráčí,
pod šedými v nebi mračny
stovky očí bolem pláčí.
Rozteskněle trudná nota
spřádá svoje nářku sloky
v tiše zmlklé vláčné kroky.
Starý pán svůj pohled míří
tam, kde černá rakev sluje,
tam, kde osud v černém rovu
chladným tiskem opatruje
mrtvou duši Elvisovu.
*
(Čtvrtá a poslední část BUDE NÁSLEDOVAT.)
|
|
|