1
„holí vás umlátím, děti moje.“ varuje, blouzní, šeptá, zatímco třese prosluněnou hřívou a blankytnou čabrakou.
lehkou rukou odhalí ňadro, odkud prýští hutná mléčná dráha a naplňuje noc bolavým spasitelským světlem.
raz, dva, tři údery do kamene stačí a jsou příliš. duše se svléká před nebeským tělem. klubíčko ohně se kutálí a náhoda šije a páře původní plátno. sněžné svatební lože, aby se první krví dalo napsat jméno.
tak jako všechno i tvar se objeví později.
pomazaný
2
sezame, otevři se. papyre. stránku po stránce se otevři. chutí prodchnutá hmota. tak tě chci číst. božský skvoste, moudrá špetko soli, tak tě chci číst. žvýkajíc vybledlou skývu. tak já, další krysa pod skřípající nebeskou klenbou sklepa.
3
nahoře jsou vousatí andělé, kteří se ptají větru, co jim patří pod nešťastným nebem (těsně nad zemí mezi nehty a stigmatem česneku v opojném a buzerantském polibku)
4
jako velký stvořitel hlad vymýšlí ráje. z vepřů a ze synů vepřů se stávají hrdinové. plodí, vraždí, plodí, vepři.
minulost vztekle líbá větru sinavý zadek. oceán se plní zlomyslnými škleby. sem tam se otevírají a zavírají květiny z pochybné pěny.
klamný zpěv jazyka zaživa uvařeného k smrti.
ach vyhladovělí hltavci pokořitelé sirén.
co říkají, o čem zpívají v temném přechodu z kólonu do prázdna?
dřív než vy ostatní, napřažený kříž, slzy černé jak hřeby. strach z boha a hladu.
5
očíslovaní, mezi dvěma stránkami jsou jejich jména žlutý prášek v záludných prstech ubohého hříšníka. ale jsou tam, spolu, uvadlí, v hroznu, který padá, aniž by uspokojil rty a otázky.
adam a eva. noe. abraham, david a ježíš kristus.
zatuchlá stvoření z muzea duše.
6
bezpečný domov v poušti. bytelný dům pochyby nemá zdi. tak se jmenuje. jenom dům. jenom poušť. ohrada v průtrži mračen, nekonečná noc na smetišti času.
7
napravo i nalevo hříbata a planoucí hranice. řetězy, síra a kouř.
španělsko v indiích jako jediná společnost.
opona.
8
na zdraví, dědo. odlož číši, opusť loď a zapíchni svou korouhev, svůj neplodný pyj do vínové propasti. tohle není první cesta, ani poslední.
(dnes prší oheň na starý bagdád.)
cestuje se ve stejné nezáživné kosatce. všichni pečení na česneku. bez morků a smíchu. na sračky. jen sračky. klečící sračky bez stínu.
9
fiat lux. konečně, po nesčetných zastávkách, po smrtích a bezejmenných neštěstích jsme bez paměti dorazili na pobřeží. probouzíme se. někdo se plazí pod sluncem a užívá si vedle nás. v dálce někdo zpívá.
dorazili jsme?
(neuvidíme tohoto muže? tuhle ženu neuvidíme? tamhle přicházejí, dohánějí nás ve chvíli bezprostředně příští.)
10
ale ona, ve svém mraku z bláta, co říká, před čím varuje, co šeptá?
„holí vás umlátím, děti moje, holí vás umlátím.“
|