Maruška a Jeníček

Kořeny se natahovaly po skobách,

na kterých zavěšeny obrazy

mysli lesa

odrážely tvou tvář.

Zablesklo se ve ztraceném zrcátku

jakoby malá holčička znovu

podstoupila tu cestu

ke staré čarodějnici.

Bratříček seděl vysoko

asoučasně už bobtnal

ze všech těch dobrot

... a skoba se utrhla.

- Obraz zableskl se

na cestě pod tvýma nohama.

Obří hrad

Vysním to pro nás, než se rozední

řekla jsem u kamenné brány

kterou přicháteli lidé, aby se skryli.

Hledači zlata, po staletích se vracející

na stejná místa.

A znovu nacházející.

Prosila jsem sny (síto leželo zapomenuté

na dně potoka, když jsem se brodila

ze břehu na břeh)

Temnota je úrodná. Černá zem.

Kolik archeologických vrtů je potřeba

aby jasný obraz

našel správná slova?

Dvojité valy nás dělí - místo a čas

minulosti.

V údolí

Někdy se vracím do spáleného domu

a v základech hledám

zlomené kosti, jakoby dlahy, co nesu,

ještě něco zmohly.

Rozcestí

Čekal jsi na mě dlouho.

Když jsem se objevila z opačného směru,

než ses díval, poslal jsi mě zpět.

Vysním to pro nás, času je dost

- tolik tmy po ohni dávného požáru.

Hledači ukrytí za bránou

věří v bytosti stromů, kamene a pramenů.

Potřebují strach z nich na jedné straně síta

a na druhé naději.

Ve vrtech tohoto místa vědci moc nenašli.

Je to vysoko položené naleziště.

Nejvýš u nás.

Holčičí zrcátko

Blyští se na dně potoka.

V sítu se taky blyští.

V rozbořených zdech vyhořelého domu.

V bráně se zablesklo.

Svítá.

Spolu jsme sbírali křemínky

pro cestu k domovu.

Skoby se chvějí jedna po druhé,

jak kořeny trhají zdi dvojitých valů.

Lidé se vrací do údolí.