Veronique
Přesně
vystínovaný obrys tvojí tváře
Leskne se
v odpoledním šeru babího léta
Na chvíli
vykoukne a potom zmizí v páře
A mě po
tobě zůstane jen listí co létá
V podzimním
větru
Neskutečné
fantazie skutečně mě matou
Cítím potřebu
překotně sdělovat své emoce
Kdybych
mohl postavím ti sochu celou zlatou
Na náměstí
hned proti stánku kde prodávají ovoce
A stříbrnou
v metru
Jsi jako mistrovský
obraz zapůjčený z Paříže
Chodím se
kochat jeho krásou den co den
Jak děsí mě
krutá cedule na zdi co praví že
Není tu věčně
a mám zapomenout na svůj sen
A že mi
zmizíš ve vteřině
Známý mi
tunel zahýbající do neznáma
Děsí mě
jako ten nejlepší Hitchkokův horor
Že nemá
konec je doufám jenom fáma
Má ubohá
loď má velmi hluboký ponor
Snad neuvízne
na mělčině