|
|
|
teď už to vím Autor: Black (Občasný) - publikováno 3.12.2001 (21:59:45), v časopise 18.12.2001
|
| |
Konečně den, kdy se ve škole neučíme. Jdeme na představení postižených dětí a dospělých. Docela se těším.
Přišli jsme do kulturního domu. Protože vzadu už nebylo místo, musela jsem si s kamarádkou sednout dopředu. Vystoupení začalo. Účinkující měli trému, ale i přesto všechno zvládli na jedničku. Byli veselí z každého úsměvu, který objevili na našich tvářích, z každého potlesku, prostě ze všeho. Kdo z nás „normálních“ by tohleto dokázal? Bylo skvělé, jak tančili, zpívali, vyprávěli…viděla jsem jen radost a smích a ne ty, kdo jsou na tom hůř než já. Dokonce jsou lepší. A o moc.
Před námi seděl klučina, který patřil k jednomu ze souborů. Nevěděla jsem, proč neúčinkuje také. Neustále u něj byla nějaká ošetřovatelka. On chtěl jet domů. Ke konci vystoupení jsem však uviděla něco, na co asi do smrti nezapomenu. Ten kluk, mohlo mu být asi 13, dostal záchvat. Z úst mu kapaly sliny, celý se třásl. Nevšimla bych si toho, kdyby se jedna z ošetřovatelek nezeptala druhé, co je. Ona jen odpověděla: „Je zle.“ Okamžitě ho odvedly někam pryč a čekaly, až záchvat pomine. Nejde ho zastavit nějakými práškami nebo injekcí. Prostě musí přestat sám. Když ne, pak nastane smrt. Když jsem to pozorovala, zaplavila mě vlna bezmocnosti, zoufalství, pocit, že nemůžete vůbec ale vůbec nic dělat a přitom vám před očima možná umře člověk. Najednou si začnete vážit života a zdraví.
Nevím, jestli je ten kluk už úplně v pořádku, nebo jestli ho chytnul další záchvat. Vím jen, že to, co jsem viděla, se může stát každému. A pak možná pochopíme, co to znamená být zdravý. Teď už to vím.
|
|
|