|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
V podvečer vyšel na svou každodenní procházku. Nikdy si nebral deštník, ani když věděl, že bude určitě pršet. Pokud ho zastihl déšť, dopadalo to většinou tak jako onen večer.
Toho večera se vrátil do svého bytu nečekaně brzy. Celou cestu nadával a hudroval a ze samého vzteku se mu třásly ruce, že se nemohl trefit klíčem do zámku. Ten večer byl déšť doslova na spadnutí, bylo dusno, zvedal se vítr a v dálce už se ozýval hrom, ale přece si pan malíř nebude brát na procházku deštník. A tak se po dvou hodinách chození po sídlišti a blízkém parku vrátil celý mokrý a prokřehlý. Z bot vyléval vodu hodnou chvíli do vany, a když spatřil ponožky, usoudil, že jsou příliš mokré na to, aby někdy uschly, a i s oblečením, co měl na sobě, je vyhodil. Nechal si na sobě jen trenýrky a zamíříl do svého všepokoje.
Měl malý byt, dá se říci jen o málo větší než bývají kočárkárny v panelácích, a všepokoj, jak mu s oblibou říkal, sloužil jako kuchyň, ložnice, obývací pokoj a pracovna zároveň. Jiný pokoj neměl, pokud nepočítáme záchod a koupelnu. Ve všepokoji bylo vše, co mohl tento občas nevrlý pán potřebovat. Zdi pokoje byly plné roztodivných obrazů, uprostřed místnosti stálo křeslo, v jednom rohu postel, v druhém vařič s jednou malou skříní, ve třetím malířský stojan a ve čtvrtém byly vyrovnané obrazy, které už se nevešly na stěny. Nic jiného už tam nebylo až na štětce, palety a tubičky barev, které se válely všude po podlaze.
Pan malíř vkročil do pokoje a chvíli se jen tak rozhlížel, jakoby najednou nevěděl, co dělat. Potom zamířil do rohu kmalé skřínce a začal se přehrabovat v šuplících. Skříň měla čtyři šuplíky a pan malíř vytáhl z každého šuplíku jeden instantní pytlíček. Nechal je ležet na skřini a začal chystat na vařič hrnce s vodou. Když se voda v hrncích začala vařit, vysypal do každého hrnce obsah jednoho pytlíčku. Po deseti minutách začal z hrnců vytahovat nové vlněné ponožky, nové oblečení, novou knihu a z posledního hrnce si nalil do hrnku gulášovou polévku. Když se oblékal mumlal si něco o dřívějších těžkých dobách, kdy neexistovali žádné instantní ponožky, instantní knihy ani nic podobného, kdy musel mít byt plný skříní, aby se mu tam vešlo oblečení a knihy. Pak si ale posteskl, že to mělo své kouzlo a že rozhodně nikdy nedopustí, aby musel kupovat instantní i své malířské potřeby a to ať na něj nikdo nezkouší. Chvilku ještě něco hudroval, ale pak už se jen usadil do křesla a začetl se do instantních slov.
|
|
|
