|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
DALILE:
Mýtický ohně vyhasly.
Bylo to tenkrát, když opeření hadi umírali a my jenom stáli a dívali se na to všechno uplakanýma očima a jenom se bezmocně držely za ruce.
Tam na tom kopci za městem.
Tam, kde jsme se tolikrát milovali a kam jsme si chodili povídat s Jimem a Charliem vzpomínáš?
Kolem nás vířily stíny a tak jsem ti raději vypíchnul oči, aby ses na tu hrůzu nemusela dívat. Tolik jsem tě tehdy miloval.
Tam, na tom kopci za městem.
Je to už strašně dávno.
Bylas krásná a já byl mladej. I teď jsi krásná jen mě už šediny pokryly celou hlavu. A také jsem o hodně hloupější.
Pamatuješ jak jsme se pokoušeli uhlídat tu malou roztomilou zrzku? Byla tak drobná a malá, že jsem šílel strachy pokaždý když jsem se jí dotknul, abych ji nějak neublížil.
Jo, máš pravdu, možná bych tě tenkrát kvůli ní opustil.
Ale nenechal jsem tě tam!
Jako jí.
Je to už strašně dávno.
Prosil jsem tě abys mě zabila.
Po milosrdnejch lžích by se hodila milosrdná vražda.
Chtěla bys vidět mojí smrt?
Nevěděl jsem tenkrát nic o životě a už vůbec ne o smrti
i když jsme si s ní tolik hráli.
Bylo to v dobách kdy jsme ještě nezávodili s časem z nutnosti, ale ze zábavy.
Sledovali jsme stínohry milenců v krvavě osvícených oknech a škodolibě se smáli i tiše záviděli.
Byli jsme dál.
I teď jsme dál.
Dál od přátel, od lásek, od života, od smrti. Dál od sebe
Jsme dál.
Co se stalo?
Tak řekni něco. Nebylas taková mlčenlivá netykavka.
Od tý doby, co ti umřely všechny rybičky se chováš divně.
Obarvila sis vlasy zpátky na červeno a Hope ti znovu propíchala všechny zarostlý dírky na náušnice.
Co se stalo?
Jsi hloupá exhibicionistka. Nemysli si, že nevím, žes je všechny otrávila.
Stejně jako toho kokršpaněla co jsem ti koupil k narozeninám.
A co babička!?
Nevěřil jsem ani na vteřinu, že spadla ze schodů.
Jo, jo, vždycky jsi se předváděla . . .
Pro pomíjivost neexistují žádné hranice,
snad by bylo snazší spoutat vesmír.
Už jsme zase závodili na jednorožcích a zase jsi mě porazila.
Jen jednou jsi mě nechala vyhrát
to protože jsi měla špatný svědomí.
Hned jsem to poznal. Jen si nemysli.
To jsme to dopadli.
Povídáme si se stíny co se nám procházejí v pokoji po stěnách.
Jako všichni ti, co jsme se jim vždycky smáli.
Zavřený v lágrech, dobrovolně.
Tam na tom kopci za městem.
Řekni až budeš připravená a já tě vezmu s sebou do noci.
Sundám ti okovy a stejně budeš poslušná.
Odejdeme hrdě předními dveřmi a nikdo nás nezastaví,
protože všichni se k sobě budou choulit strachem.
Zbytky vzpomínek vypláchneme vínem při sentimentálním pročítání nikdy nehozenejch dopisů
co se nám za ty roky nahromadily v šuplících.
Možná, že to všechno vlastně ani nebyla pravda.
Snad jen stíny vzpomínek na sny?
Nic přece nemohlo bejt takový.
Zbyl jen pocit v tý prázdnotě a marná snaha si vzpomenout.
Rozehnat ten dým zapomění, kterej tak důkladně a beze zbytku plní hlavu.
Nebo to celý byla jediná obrovská feťácká jízda?
Halucinace
Omámení
Únava
Lži
Další šlehnutí & prášky & cigára & chlast.
Rvát do sebe ty jedy co se jich vejde!
A dál a rychleji a dál a rychleji a rychleji a rychleji a rychleji . . .
Nebo to bylo něco úplně jinýho?
A co když ne?
To by pak už zbejvala jen pravda.
Do prdele.
Chtěla bys vidět mojí smrt?
Už to moc dlouho nepotrvá.
Už jen pár měsíců, možná týdnů.
Podpíráš mě v posteli a dáváš mi pít čaj, je otrávenej - nevadí, jsem zvyklej, zvládnu to.
Vykašlávám zčernalou krev do bílých kapesníků. Ty si pak vždycky přitáhneš mojí hlavu na hruď abych neviděl jak pláčeš.
Nebuď hloupá,
zašpiníš si šaty.
Ten tvůj věčnej hlad po smutku tě přece jen zničil jak jsem říkal.
Masochistko!
Trochu jsi to přehnala s černejma stínama a ten zamračenej výraz ti už taky zůstal.
Ztratilas všechny přátele a ani nepřátelé už o tebe nestojí.
Čtu si po čase básničky, co jsem ti psal a cos je nikdy nečetla.
Snad jenom ty živí můj sen o porozuměni, lásce nebo co to vlastně je.
Bylo.
Tvý tělo je prázdná bílá mapa.
Pomalu poznávám tu zaklatou krajinu.
Přecházím ti po tváři - ztracenej v tý pustině - jak sen, jak slza,
jak úsměv se vpíjím do tvých rtů. Padám.
Padám po úbočí tvý šíje.
Zakláním hlavu a poklakám,
hledím na pohoří ňader jež se vzdouvají v rytmu tvýho dechu
(jak raní, líný, ospalý blues)
A tam, za těmi horami
v jejichž útrobách, v hlubokých kobkách bije srdce
- to který teď cítím ho pod svýma nohama -
tam čeká poušť.
Horká, vyprahlá, nahá a nekonečná.
Fata morgana mě děsí.
Jsem zoufalej!
Jsem šílenej!
Jsem šílenej, jsem šílenej, jsem šílenej!!!
Svíčka zhasíná, měl bych vyndat další.
Je jich ještě dost. Vzpomínáš? Kradli jsme je spolu z hrobů, když jsme se spolu procházeli.
Tam na tom kopci za městem.
Mrtví světlo nepotřebují.
A vzpomínky je k životu nevrátí.
Ta malá posedlost je jen ozvěnou šílenství, který ve mně dřív bylo, ozvěnou těch zoufalejch výkřiků.
Je jen stínem tý temnoty, která mě zahalovala.
Budeme se tisknout k sobě až přijde.
Budeme řvát bolestí při každym pohybu.
Kolem nás se budou v tratolištích krve koupat zbytky lidských těl svíjejících se v agónii.
I duše trpí v nikdy nekončícím pekle vlastního obnaženýho svědomí,
vlastního nahatýho já.
Jejich oči otroků jsou rozšířený zděšením, stejně jako naše.
Nikdo už si neuvědomuje vlastní křik.
Obvazy na zápěstích tě prozradili.
Kdo tě tentokrát vytahoval z chladnoucí vody?
Stále to vidím před sebou i když už je to přes rok.
Slaboučký rudý nitky, odvíjející se z rukou, stále světlejší a světlejší, sladce zředěný v růžový nevědomí.
Z přivřenejch očí se na mě skrze mříže řas dívají jen polomrtvá bělma.
Půlky žiletky utonulý kdysi hluboko pod tebou.
Poklekám.
Čas se zpomaluje jak tep.
Nevážíš skoro nic v tuhle chvíli.
Visíš mi v náručí jak hadrová loutka, bezvládnou hlavu na rameni.
Co pak? Minulost mi splývá…snad…jen matně…
Nahý tělo na koberci.
Kapesníky. Zrudlý studem a s pevným uzlem zdobí zápěstí.
Mokrý vlasy odhrnuju z čela.
Náznak dechu.
A polibek kterej
k probuzení nestačí.
Vstoupil jsem do zrcadla,
spoutala mě rudými vlasy,
zradil jsem jí křivdou a prosil o odpuštění.
Pak otevřela dveře a já se topil ve světle, teple a vůni těch vlasů.
Hudba pronikla pod víčka a rozehrála se miliony barev a neskutečnejch vzorů.
Nůž přeběhnul po hrdle a smyl svou rez krví.
Pak už mě čekalo jen zapomění v temnotách a ty.
Chtěl bych vidět tvojí smrt?
|
|
|
