Ztracená cesta
Odjíždím, nevidím, neslyším,
a co srdce mé bolí nejvíce – necítím.
Nemám už více sil,
přesto bych se znovu do boje postavil,
a sebe snad, sebe bych porazil.
Protože už není nikoho,
koho bych miloval,
nechal jsem v trní,
vše co jsem zbožňoval.
Nyní jsem sám, znovu sám
a opět samoten,
nechám se znovu vést,
nic víc než osudem.
Však můj bol už nic neznamená,
v srdci mém rána zacelená.
Ran bylo hodně, nebyla poslední,
křížová pro mě je, ta cesta za štěstím.
Něžný den
Vstal jsem a nemyslel na nic.
Jsem tu sám, co udělám,
přede mnou , bohužel, je příliš hranic.
Od dneška nebudu milovat,
sny své si malovat,
vše nechám rozplynout
a posléze zahynout.
Tak abych zapomněl na ty,
co život mi daly.
To je můj něžný den.
Cesta zpět
Osvobozen od všeho, toho,
čeho se mi zachtělo.
Po kom zbyl mi jenom stín,
i ten už teď nevidím,
tak co teď s tím?
Čím to, že Tě necítím?
Tvoje vlasy, dech,
všeho milostného štěstí vzdech,
tvou duši, kterou chtěl jsem mít,
je už pozdě musím jít.
Však bez Tebe dnes budu snít,
až večer budu uléhat,
tvými barvami tmu si malovat.
Minulá současnost
V dnešní dny unikám,
nevím, čeho bojím se,
proč Sebe, Vás, Tebe,
do kruhu zamykám.
Vrací se po jednom,
lásky mé minulé,
úryvky vzpomínek,
ach, jak jste zsinalé.
Pravdu teď řekni mi,
byla jsi poslední?
Nevíš-li, neznáš-li,
mou touhou nešťastnou,
zapomeň na štěstí,
na lásku překrásnou.
Vaya con dios
Buď sbohem Ty,
jež vpila ses mi do mých snů,
odcházelas po ránu,
a já,
snad ještě v sladkém snění,
bušil na vrata a čekal,
čekal na Tebe a políbení.
Bylo již pozdě a já nepoznán,
odešel jsem, přiznávám se,
trochu smutně,
vlastní chandrou udolán.
Však v pravdě spatříme svůj vlastní stín,
tím já nelžu Tobě, vlastní lží se utvrdím.
Na rozloučenou já Tobě kladu za vinu,
že zaléval jsem květinu,
jejíž vůně byla z nejkrásnějších co svět znal,
buď sbohem, spanilý můj obraze,
Tebe já jsem miloval.
A sním-li o žízni rostliny,
sním i o vůni květiny,
jež zbožňuji a mám ji rád,
vůně květů nepoznaných,
miluji Tě napořád.
Perseida
Byla noc a já už téměř usínal,
dny své jsem proklínal,
Sobě to zazlíval.
Však budou jiné a lepší,
padající hvězdy mi šeptaly,
že za to mi vděčí.
To já jim děkuji,
že plane má naděje,
bez ní bych nešel spát,
bez ní – a bez Tebe.
Má milá, rozmilá,
spát tedy nepůjdu,
nechci a nemůžu,
to snové tajemství,
vidím zas perseidu.
Opravdu nemohl a ani nechtěl,
noc dnešek zabíjí,
děvčátko spanilé,
kde bych Tě našel?
Hledej a uvidíš,
zkus tedy hádat,
lásko jsi všemocná,
budu Ti mávat.
Nit života
V kamnech už není co žhát,
pohleď zas na mě, chtěl bych si hrát.
Ach, jak chybí mi to,
vše co ve mě bylo vryto,
v den, kdy sochař na svou milou zapomněl.
Chladem a strachem oněměl,
slavík, jenž lásku růži pěl,
já bych tak nečinil, snad abych zapomněl.
Bylo to již dávno, to dobře vím,
nosil jsem jí vše, krom kopretin,
ty bílé květy, není stání,
připomněly umírání.
V ten čas jsem nebyl sám,
byl jsem jen samoten,
sám si to zazlívám.
Dnes, když na to vše vzpomínám,
jsem trochu zvědavý, v Sobě se podívám,
a to, co vidím, to není lhář,
je to jen samotář.
Paměť připomíná
Jsi stále tam, kde bych Tě chtěl mít,
spíš tam, kde o nás budu snít.
Chceš-li, dám Ti vše co mám,
je už pozdě, zhasínám,
a na Tebe lásko,
na Tebe vzpomínám.
Naděje
Někdy je krásné žít,
tajit, co všechno jsi moh mít,
vše nové potkávat,
staré pak oplakat.
Nikdy nezapomeň,
co vše jsi zbožňoval,
na co jsi myslel
a koho miloval.
Vzpomeň si zase,
až budeš bdít,
že láska je všude
a krásné je žít.
|