|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Přirazil k molu, přeskočil zábradlí loďky a ukotvil ji provazem. Na chvíli se pak zadíval do dálky přes pohupující se lanoví člunu. Pak slezl zpět na palubu, sbalil si rybářské náčiní, bednu na ryby, zamkl kajutu a věci odnesl do auta.
Za oknem kuchyně se už spustil déšť, i když dneska měl být podle všeho sakra dobrý den na ryby. Vytáhl jedinou ulovenou rybu z boxu, položil ji na prkénko a prstem přejel po jejím hřbetě. Znovu si vybavil situaci, jak sedí na lodi, popotahuje vlasec a čeká na záběr. Čekání mu nikdy nevadilo, protože jako kluk se od dědy naučil slabosti pro obzor. Měl někdy dokonce pocit, že si rozumí.
Těsně před tím, než se ryba zakousla do návnady, zpozoroval, že před špičkou lodi asi ve vzdálenosti padesát metrů visí ve vzduchu něco podlouhlého. Napadlo ho, že vítr žene igelit, nebo snad kus urvané látky. Ryba se rvala s vlascem jako posedlá a on jí v duchu domlouval jako rozhádané milence. To byl jeho rituál.
Vytáhl filetovací nůž z šuplíku, rozřízl rybě opatrně břicho a vytrhl vnitřnosti. Když chtěl odříznout ocas, maso cuklo, nůž mu sklouzl a řízl ho do palce. Ihned dal prst pod tekoucí vodu, rána se nezdála bůhvíjak hluboká, nebo alespoň ne hlubší, než jakých už měl předtím nepočítaně. Pozorně si prohlížel obnaženou jizvu pod proudem vody. Když vytáhl rybu na palubu, zabil ji a uložil do mrazícího boxu, opřel se rukama o zábradlí na a přemýšlel, jestli by nebylo dneska rozumnější vrátit se už ke břehu. Chtěl jít do kabiny, všiml si ale, že ten kus látky pořád visí na tomtéž místě. Vlastně nefoukalo a jiná loď nebyla v dohledu.
Připlul k té věci pravobokem a nedočkavě seběhl z můstku. Bylo to cosi divného, něco jako... prasklina. Levitovala nad vodou, nehýbala se z místa a slabě pulzovala. Její barva byla cosi jako průsvitně bílá a uvnitř nebylo vidět nic, jen podivně zpitvořená část horizontu mezi jejími zřetelnými okraji. Děda si prý zamlada myslel, že hrom vzniká při trhání mraku. Chvíli před ní stál, pak vzal tyč a bodl do ní. Nic se nestalo, žádný odpor. Projel tyčí celou prasklinou, obzor se jenom víc zprohýbal. Vzal kbelík s vodou a vychrstl ji směrem k prasklině. Část vody zmizela v prasklině a rozprsknutý zbytek sebou plácl o vodní hladinu.
Roztáhl rybí tělo dvěma prsty a rybu zevnitř nejdříve nasolil, pak do ní přidal trochu kmínu a rozemleté sladké papriky. Zvenku ji poprášil moukou a položil do rozžhavené pánve. Pozoroval rozšklebené rybí tělo smažící se v oleji. Nedokázal pochopit, čím ho prasklina tak dráždila. Moc blízko k ní se neodvažoval, rozhlížel se zběsile po lodi, čím by ji mohl rozpohybovat, jakkoli ji donutit k reakci, nic dalšího ho už nenapadalo. Zakřičel. Zdálo se, jako by se prasklina trochu roztáhla. Zakřičel znovu. Ne, tak přece jen asi ne. Opět se na ni mlčky díval, pak začal pomalu pronášet mazlivá slova, stejná, jako když mluvil k rybám. Prasklina se začala smršťovat a tak mluvil a mluvil. Pomalu získávala lehce narůžovělou barvu, ztišil hlas a vložil do slov tolik naléhavosti, kolik byl schopen. V životě by nesebral odvahu mluvit tak se ženou. Když se prasklina zmenšila do velikosti vejce, přestal mluvit a shýbl se rychle pro sklenici s víčkem. Snažil se ho honem odšroubovat. Prasklina se mu před očima bez spěchu zmenšila v malou červenou kapku, ještě chvíli visela ve vzduchu a v momentě, kdy silou serval víčko, spadla na hladinu a zmizela.
Rybu položil na talíř, úhledně ji srovnal, rýži vytvaroval nožem do dvou kostek a lehce ji posypal majoránkou. Posadil se ke stolu, díval se na déšť a přerušovanou čáru moře za oknem. Přemýšlel, jestli po jídle ještě zavolá Ingrid, jestli se jí omluví a jestli to má vůbec cenu. Sousta pečlivě převaloval na jazyce, pak si uvědomil, že jejich chuť nevnímá.
|
|
|