Skotsko

Slunce už pomalu zapadalo za obzor. Zvedl se mírný, avšak vytrvalý vítr, který po dlouhém, horkém dni blaženě vdechovali ti, co byli ještě venku. Teploty, které se přes den vyšplhaly až k padesátce, byly nyní přeci jen o něco snesitelnější.

U starého stavení, které kdysi bylo farmou, zastavilo s mnohým vrzáním a skřípěním auto. Vylezly dvě postavy. Krátce a rychle přehlédli prostranství před sebou. Poté bleskurychle vklouzly do nejzachovalejší části bývalého hospodářství.

„Trvá to už moc dlouho!“ sykla vztekle menší, žena s dlouhými blond vlasy.

„Já vím. Snažím se jak můžu!“ krotil ji její partner. Přitom se stále obezřetně díval kolem sebe.

„Kolik máme času?“ zeptala se blondýna už trochu klidněji.

„Moc ne. V Londýně nás nikdo neviděl. Alespoň doufám,“ odpověděl muž.

„Horší už to je s cestou sem. Z Londýna sem to trvá dost dlouho. Jeli jsme sem týden. Za tu dobu nás mohl vidět kdokoli.“

Blondýna poslouchala. Její zachmuřený obličej mohl být krásný, kdyby ho nehyzdila velká příčná jizva od pravého spánku až po levou tvář. Památka na jednu z mnoha šarvátek. Jednu z mnoha, které musela podstoupit, aby přežila. V tomto světě. Novém a krutějším, než byl ten předcházející.

Muž přemýšlel. Snad je na staré em čtyřicítce nikdo neviděl. Stejně je to nepravděpodobné. Kamerové systémy sice nefungují už od minulé války, ale tlupy banditů jsou všude. Dříve bylo možné dojet z jihu na sever za pár hodin. Dnes za pár týdnů. V tom lepším případě.

„Kdy?“ zeptala se nakonec žena.

„Dneska večer. Za dvě hodiny,“ zněla úsečná odpověď.

Znovu se rozhostilo tísnivé ticho. Venku se začalo stmívat a ještě více se ochladilo. Stará farma stála asi jednu míli od města. Bývalého. Nyní se oproti obloze rýsovaly siluety střech a komínů jednotlivých bloků domů, ponořených do tmy.

Už pět let trvalo křehké příměří. V poslední válce zemřelo tolik lidí, že odpovědní činitelé shledali nesmyslnost dalšího pokračování konfliktu. Své přidala následující smrtelná pandemie. Výsledkem byla anarchie a chaos. Na kontinentu je klid. Ti, co tam šli zjistit momentální situaci, se vraceli se stále stejným výsledkem – kontinent je mrtvý. Co se děje v zámoří, nikdo neví. Není technika. Nejsou lidi. Není nic.

Muž, bývalý diplomat si povzdechl. Inteligentní, souměrný obličej mu rámovaly brýle. V dnešní době to byl luxus, který si mohl dovolit málokdo. Podíval se na ženu. Bývalá senátorka sledovala dění venku.

„Ještě půl hodiny,“ podotkl.

Senátorka jen přikývla a oči se jí ještě více zúžily. Úkol, který měli oba splnit, jí připadal nejtěžší, který kdy měli. Na jeho splnění záviselo vše. Budoucnost. Minulost. Vyřešilo by to i nejistou přítomnost. Už za chvíli, pomyslela si.

Polorozbořená farma byla mezitím obklíčena vládními jednotkami. Za chvíli bylo po všem. Bývalý diplomat a senátorka byli spoutání a odvedeni do čekajícího vznášedla.

„Dobrá práce!“ usmál se pomenší chlapík na velitele zásahu.

„Díky vám, pane. Kdybyste nenechal zprovoznit a obnovit kamerový systém na dálnicích, tak bychom tak úspěšní nebyli!“ kontroval velitel.

„Víme už, co tady vlastně chtěli? Tak daleko? A ještě ke všemu v zakázané zóně?“ pokračoval chlapík v civilu.

„Podle našich informací se měli sejít s informátorem. Se Skotem…“

„Cože? Se Skotem?“

„Řekla nám to rozvědka. Na severu se zase dávají věci do pohybu. Něco se tam děje. Zatím přesně nevíme co.“

„Blokáda snad funguje ne? Vždyť tam už hezkých pár desítek let nikdo nežije! Poslední Skotové odsud byli vysídleni před třiceti lety!“ rozčiloval se chlapík.

„Je přeci jen možné, že tam někdo zůstal. Ten terén a tak,“ vysvětloval velitel.

„Každopádně ty dva chci hned převézt do Londýna. Výslech. Chci zjistit úplně všechno!“ rozkázal civilista.

Konvoj vznášedel se dal do pohybu. Směr jih. Londýn.

Po dlouhé chvíli se rozhrnulo křoví u vrat bývalé stodoly.

„Ti Angláni!“ zavrtěla hlavou postava v kiltu.