Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 12.11.
Benedikt
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Noční metro
Autor: furat (Občasný) - publikováno 13.9.2006 (12:31:11)

N O Č N Í

M E T R O



Ani nevím, co jsem tam vůbec dělal. Stál jsem na opuštěné stanici podzemního metra, opíral se o sloup a ... pospával. Bylo tři čtvrtě na dvanáct v noci. Nikde ani noha. Unaveně jsem mžoural na betonovou podlahu pod sebou, nepřítomně a bez zájmu. V uších mi hučelo a mírně se mi točila hlava. Jen neusnout, jen proboha neusnout. Víčka mi padala a při opětovné snaze o jejich nadzvednutí se mi zdála stále těžší a těžší. S každou přibívající minutou jsem na tom byl hůř. Nakonec jsem musel povolat na pomoc ruce. Prstama jsem uchopil kůži kolem očí a mírně roztáhl. Víčka se už nemohla pořádně zavřít. Stál jsem tam takhle asi tři minuty, kůži v obličeji skrabacenou a bulvy vytřeštěné - mrtvý výraz zdechlé ryby. Musel na mě být příšerný pohled. Vydržel jsem to tak asi tři minuty, pak mě začaly pálit oči a musel jsem toho nechat. Pustil jsem víčka a oči se okamžitě zavřely. Jen neusnout.
Stál jsem tam a přemýšlel. Nic. Jen útržky. Kouř, plno kouře, alkohol, hlasy a peníze. Víc nic. Stačilo to. Hospoda, vzpomněl jsem si, samozřejmě, vracel jsem se z hospody domů. Proto jsem tu stál v tom metru. Hukot v hlavě byl nesnesitelný. Snažil jsem se držet oči otevřené ze všech sil. To jediné mi mohlo pomoci. Jakmile se totiž zavřely, posadil jsem se na kolotoč, na hodně bláznivý kolotoč a těžko jsem vystupoval. Padal jsem neuvěřitelnou rychlostí dolů, do temné prázdnoty. Žaludek to snášel mizerně. Bublal a řval a hrozil. Chtěl jsem ho uklidnit a proto jsem nezavíral oči.
Muselo to trvat snad půl hodiny, než jsem zaslechl z dálky přijíždět soupravu. Ve chvíli, kdy vjížděla do stanice, se nademnou rozezněl dunivý hlas z reproduktorů, který se monotóně nesl prázdným nástupištěm. Vyděšeně jsem sebou trhl. Oznamoval, že přijíždějící metro je poslední a po jeho odjetí se bude stanice zavírat. Byl jsem vylekaný. Ne tolik onou zprávou jako tím hlasem. Znělo to děsivě a nadpozemnsky, jako by promluvil bůh. " Poslední metro," řekl jsem a vyděšeně se oklepal. Ano, ano, co když je to pravda ? Hlas Stvořitěle. Pomalu mi docházel ten temný význam. Má být ta souprava něco jako novodobá Noemova archa ? Záchrana před apokalypsou ? Či poslední vlak vezoucí své pasažéry přímo do pekla ? Do zatracení ? Dobro nebo zlo ? Mluvil ten hlas skutečně, nebo se mi ozval jenom v hlavě ? Nedokázal jsem to posoudit. Ta nejistota mě ochromovala. Souprava zastavila a otevřela dveře. Stál jsem u sloupu jako přimražený. Mám nastoupit či ne ? Byl jsem vytržen z opilecké letargie. Přímo vyrván. Nehýbal jsem se a horečnatě uvažoval.
Pak jsem nastoupil. Nevěděl jsem proč, nohy se pohnuly a donesly mě tam, do otevřených dveří vagónu. Nemohl jsem s tím nic dělat, ani jsem se nesnažil. Prostě jsem stál najednou uvintř a dál nad tím nepřemýšlel.
Dvěře se s rachotem zavřely a souprava se dala do pohybu. Díval jsem se na opuštěnou mizející stanici a pak do tmy tunelu. Vagón byl ze dvou třetin prázdný. Přesto jsem zůstal stát u dveří, čelem jsem se opíral o jejich skleněnou výplň a pospával. Nemohl jsem tomu zabránit, víčka se prostě zavřela a já usínal. Kolotoč se rozjel...
Dostal mě z toho až nějaký chlapík. Přistoupil ke mně tiše zezadu a na krk mi přiložil ostří nože. Ucítil jsem jemné píchání a pálení kousek pod ohryzkem a otevřel oči. Odrazem ve skle jsem uviděl jeho i tu kudlu. Trvalo mi tak pět vteřin, než mi celá věc došla. Opilost a únava ze mě postupně vyprchávala. Kolotoč se zastavil.
Stáli jsme tam takhle asi půl minuty a já přemýšlel co po mě asi chce. Peníze ? Jestli jo, tak to měl smůlu, protože jsem u sebe měl jen pár halířů. Mlčel jsem a čekal.
Pak konečně promluvil :" Řekni, že mám hezkou košili!" zasípal tichým hlasem.
"Cože ?" zeptal jsem se zmateně.
"Řekni, že mám hezkou košili, nebo tě kurva podříznu!"
"Jo, jo, máš sakra hezkou košili."
Podíval jsem se na odraz ve skle. Neměl žádnou košili. Neměl vlastně nic. Od pasu nahoru byl nahý. Viděl jsem jen jeho vychrtlé paže a černé chlupy na hrudníku.
Nůž dal z mého krku pryč a odstoupil stranou. Zůstal jsem stát tak jak jsem byl, opřel se opět o skleněnou výplň dveří a zavřel oči. Ne proto, že se mi chtělo spát, byl jsem jen unavený. Čekal jsem, jestli se chlap vrátí nebo ne. Nevrátil se. Na další stanici vystoupil a zmizel. Zmizel nebo se rozplynul? Nevědel jsem. Krk mě přestal bolet. Možná mě ani nikdy nebolel. Podíval jsem se opět na svůj odraz ve skle. Asi jsem jen usnul.
Šel jsem si sednout na dlouhou vypolstrovanou lavici.
Oči se mi přestaly zavírat a žaludek se postupně uklidnil. Začal jsem nenápadně pozorovat okolí. Ve voze se mnou sedělo/leželo asi deset lidí. Většinou to byly trosky, ztracený existence, co nemají kde spát a jezdí z konečné na konečnou. Pospávali natažení za sebou na lavici, zabrali téměř polovinu míst ve vagónu.
A pak tu také byli cvoci. Díval jsem se nenápadně na ně (nechtěl jsem je vyprovokovat) a tím se alespoň trochu zabavil. Chlápek naproti mě jedl sušenku a čuměl do blba. Na každé stanici si ukousl sousto a v tunelu pak žvýkal. Jeho svetr i kalhoty byly pokryté drobky, zasypané jako horský masiv sněhem. Nenamáhal se je ze sebe setřást. Prostě tam netečně seděl, pononřen v jiném světě, s realitou ho spojovala pouze ta sušenka. Když ji dojedl, tak se sebral a na nejbližší stanici vystoupil.
Úplně v rohu vagónu stála dvě mladá děvčata a vesele se mezi sebou o něčem bavila. Vrtalo mi hlavou, co dělají tak pozdě tady v podzemí. Nebylo to pro ně to pravé místo. Posledním metrem jezdili jen blázni, bezdomovci a ožralové. Ne krásný mladý holky. Byl jsem ale rád, že tam jsou. Rád jsem se na ně díval. Vypadaly však trochu unaveně. Jen nepatrně, ale přesto mi to začalo být podezřelé. Pak jsem si také všiml toho chlápka v kožené bundě sedícího vedle nich a rázem mi bylo vše jasné. Ano, červěně namalované rty, vlasy odbarvené na blond, krátké sukně a boty na vysokých podpatkách. Šlapky. Kolik jim jen mohlo být ? Patnáct, šestnáct ? Postupně mě přestávaly zajímat. Mýlil jsem se, i ony tu mají místo, v té naší sešlostli srágorů. Mohlo jim být také dvacet nebo třicet. Nebyl jsem si už ničím jist. Od mala mi všichni říkali, že mám mizerný odhad.
Zavřel jsem oči. Kolem mě stále chodil nějaký chlápek a něco si povídal. Chodil po vagónu sem a tam, na stanici vždy předními dveřmi vystoupil a zadními se rychle vrátil opět do vozu. A stále něco kecal. Začínal jsem z něj být nervózní. Pak jsem to nakonec nevydržel a zeptal se ho, jestli si nechce náhodou sednout. Nasupeně se na mě podíval a začal mě ignorovat a pochodovat ještě zběsileji. Fajn, už i magoři mě neberou vážně...
Únava i opilost postupně zmizely a já se začal cítit nasraně.
Nervózně jsem se rozhlížel kolem a pevně svíral pěsti. V hlavě se mi opět ozýval ten zvláštní dunivý hukot. Pozoroval jsem toho pochodujícího chlápka a když procházel kolem mě, chytl jsem ho rychle za rukáv košile.
" Sedni si, povídám !"
" Polib mi prdel," řekl a chtěl pokračovat dál.
Já jsem se bleskově vymrštil a natáhl ho pěstí do obličeje. Uslyšel jsem tiché křupnutí a na prstech ucítil lepkavé teplo. Chlápek se zakymácel a svalil se na zem. Držel se za krvácející nos a vyčítavě na mě hleděl. Nevěděl jsem, co dělat. Prostě jsem tam stál na místě a čekal co bude dál.
Pak metro zastavilo, muž se pomalu postavil a předními dveřmi vyběhl ven. Zadními už dovnitř nenastoupil. Asi jsem dnes někomu zkazil večer...
Posadil jsem se zpět na červenou polstrovanou lavici a rozhlížel se kolem. Nikdo se na mě ani nepodíval. Jako kdybych neexistoval. Zlost mě přešla. Chápal jsem je. Byl jsem vyvrhel mezi vyvrhely. Hajzl na druhou. Existenční troska nezasluhující si ani zemřít. Odsouzen k věčnému bytí, k mizernému živoření. Začínal jsem cítit, že tu pro mě není místo. Mlčky a nenásilně jsem byl odstaven na vedlejší kolej, vytržen ze společnosti, ponechán na pospas své samotě. Já jsem to věděl a oni to věděli. Nic víc nebylo třeba.
A tak jsem na příští stanici vystoupil...




Poznámky k tomuto příspěvku
Martin (Stálý,Redaktor) - 13.9.2006 >

Souhlas tady s Bílým Tesákem, výborná atmosféra nočního metra. Ten příběh s tou kudlou musel být teda síla:-) Chtěl jsem se Tě zeptat, 24. října - úterý - bude opět od sedmi čtení povídek v Jindřišské věži v Praze, nepřišel bys tuto povídku tam prosím přečíst?


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 furat (Občasný) - 14.9.2006 > Martin> Ahoj, moc děkuju za nabidku, je velmi lákavá, akorát mě poněkud znervózňuje představa, že bych měl někde veřejně číst. Jsem bez jakékoli zkušenosti a nevím, jestli bych to zvládl. Ještě to zvážím:-)
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 13.9.2006 > v úvodním odstavci je na můj vkus příliš moc "minut" .-)

jo jo, ta atmosféra, přesně tak si podle mne představují lidi poslední metro... bezdéčka, opilci, lehké děvy a pochybné existence... :D
skutečnost je však mnohem prozaičtější (naštěstí) .-)
Body: 5
<reagovat 
 furat (Občasný) - 14.9.2006 > Quotidiana> No jasně, je to samozřejmě nadsazený, sám posledním metrem jezdim docela často, takže jak říkáš, skutečnost je naštěstí mnohem prozaičtější:-) s těmi minutami v úvodu máš pravdu, koukal jsem na to:-)
<reagovat 
Bílý Tesák (Občasný) - 13.9.2006 > skvěle vykreslená atmosféra, mírně absurdní, tak to má být, máloco se dá vytknout, konečně můžu dát po strašně dlouhé době 5D
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 furat (Občasný) - 14.9.2006 > Bílý Tesák> děkuju:-)
<reagovat 
Martin (Stálý,Redaktor) - 15.9.2006 > Ale zvládl, nikdo tam nejsme moc žádnej profi čtenář, prostě čtem si tam pro radost:-)
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter