Strnulý objekt pravdy, zasazená rakev, čísi tvář, jakýsi model. Co s tím, když to nikdo nepotřebuje? Vyhazov, spotřeba, zánik. Žádné větší pojmy nás neutvrdí v poznání, že jakákoli vina se týká tvého i mého duchovního konání- hrocha mazlavého. Do střelnice nám zbývá jen pár kroků. Musíme si proto povolit opasky- je čas na odhalení našeho břišního tetelení. Malinký náskok, průřez vedený s co nejzarytější vervou, pohled dovnitř a VŠE CO CHCEME BYT NEBUDEME. Tam jako stromy v pralese odkveteme vzhůru, aniž bychom se snažili pochopit tu nejryzejší podstatu celé věci. Jen tuplovaný blbec by si myslel, že náš haur je pouhý protest. My bastardi se vejdeme všude, nezáleží na tom, že na určité prostory nemáme zdánlivě žádné fyzické i psychické míry. My jsme fašistický míček v ruletě zániku spirituálně si prohlížející vnější odstín tamější trasy. Kdo peláší, uši má bolové a oči červené. Však my si s tím nějak poradíme. Jsme přeci andělští idioti, sametovou aurou obdařeni, mstící se všem pozemským trpitelům a spasitelům. Ale všechna tma jednou uhasne, kdo ví, zda to nebude náhodou zítra, během sjezdu strašidelných antropocentriků. Hodiny bijí a my pracovně odpočíváme. Všeho do času, ovšem pozor- jedno ležérní povzdechnutí může trvat i dva tisíce let.