|
Hlas svědomí
Tiše struny duše zní a flétna působivě nuzná,
tak hluboce, pravdivě provázen je neústupný chór.
Unášena vlnami života ve jménu pravdy ta melodie,
„božsky“ neomylná - její moc pak každý uzná.
Všem kdož pravidly a řádem opovrhují klidně,
v podobě takřka hrůzně mučivé zní trýznivě a zle.
Jinde v nebi ulehá by hrdlem slavičím obdařena,
svou libozvučnost napříč duší rozpínala ladně.
V nitru by neviděna však nejvyšším to soudcem,
oku skrytá zbraň nabitá - orchestr jenž věčně bdí.
Pokání snad dunivý příboje šum utlumí - toť vše,
v moci jeho není, být věčným duše klidu dárcem.
|
|
|