OSUD
frangment ságy
(Čtvrtý chod)
Nehnutě proužek dýmu pne se,
žalostným hořem rety drží
hořící kousek cigarety.
Duše se bílým dýmem mlží,
po tvářích kanou tiché věty.
Místnost se halí v dýmu kápi,
tvář již čeká konce svého,
z konečku již doutnavého
zvolna stoupá stopa plynná,
rty šeptají věčným tónem:
»Moje vina, moje vina!...«
V tichém stesku dveře zaplakaly,
spanilá tvář zpoza temna hledí
tam, kde bílá mlha srdce halí.
Nožka jemná v práh se položila,
dveře hlesly roztouženým citem
směrem k starci v kouři zavalitém.
Na prahu spanilá postava
spanilým postojem postává,
smutný pán v grimase staleté
děvě té přesličné pokynul:
»Neznám vás, čeho si přejete?«
Do vláčného kouře šera
špitl hlásek sopránový:
»Otče, já jsem vaše dcera!...
jediná jsem VAŠE DCERA!!«
Mysl ztuhla v hořkých snách,
srdce ztěžklo, ztěžkl vid,
z tváře vzhlédlo tiché: »Aahhh!...«
V duši vzrašil vřelý cit,
v oku slza, v tváři nach,
v mysli plamen lásky vzplál,
v srdci šťastný krve běh,
z duše zmizel bolu kal.
Ruce v květ se rozvinuly,
vběhla dcera do náruče,
zmizel nářek pominulý,
divě šťastné srdce tluče.
Která ruka osudová
pokynula skryté spáse -
kterak našla dívku, která
tolik otci podobá se?
Zjevila se z nebe dcera,
Bůh ji zrodil z bílé vaty,
andělé ji kolébali,
v rukou nosil ji duch svatý.
Tak meškala v nebes výši,
až se zvala plnoletou,
vyslali ji v světa říši.
*
Zableskla se z hlubin pekla
bleskající hnáta vzteklá,
černá ruka smrtichtivá
bílé maso rozehřívá,
děsem ztuhlé těla údy
ostrým stínem vláčně halí.
Z očí prýští nářek rudý,
srdce puklo, krev se valí,
rudá tříšť se v stěny pouští,
v změti hoří plamen zla,
v rudé tepny divý puls
strašná tvář se zahryzla,
ze tmy skočil prudký škleb,
třeskla rána, vzkypěl dým,
z ohně svítí bílá leb.
V rytmu smrti půlnoc bije,
divý úder zkázu věští,
v ladu jeho melodie
líté hlasy běsem vřeští,
okenice sklo své vzdává.
Krve stříká sprcha dravá,
zlatý dráp se v kůži vtíná,
na podlaze bublá blaze
krve horká kalužina.
Náhle zařval strašný chřtán,
děsu hlasy sledován,
v mlze sviští žlutý blesk,
žhnoucí smrti ostrý zrak -
tu se vzepjal rušný třesk,
třeskná rána nečekaná,
z dáli duní koní ržání,
když se přízrak s lebkou holou
nad mdlým tělem temně sklání
jako vampýr nad mrtvolou.
Oči děsem zkaleny
vzbudily se strašným snem,
v pohled čtyřem temným zdem
slabé tělo vzepjal hrůzy děs.
Slabá ústa vzdala slabý hles,
oči vzdaly nářek vzdálený,
v strašlivém tom strasti obětí
trudné k stěnám pnou se ozvěny.
Zbit a zmučen ranou tyrana
pláče mladík v slzách lítostných,
pláče duše steskem sžíraná.
Zmučeny zlými trýzně muky
táhle tu tlukou srdce tluky,
zmočeny slzou hořkoslanou
táhle tu ohně srdce planou,
zmoženy zlými okamžiky
tikají táhle srdce tiky,
ztrhány krutým rozmarem
slzami oči slzejí,
hledíce k zhaslé naději.
Tu však se dálkou rozléhá,
kterak jde tmou dvé kročejí,
mrazivý úškleb blíže šleh,
blíže jsou kroky dvojité,
dvojitý hlas a dvojí dech.
Bojácně stín se přikrčil,
tváře se strachem zatřásly,
zaplakal zrak ten vyhaslý,
shledav, jak klika ožila,
ladně jak v blízkost zaznívá
po kroku kročej zavilá.
Pavučin jemná přediva
chvějí se zlými údery,
pojednou v středu spočinul
proradný Charles Strawberry,
za ním pak jeho pomocník.
Z klína dvou stěn se tváří v tvář
zračí jim skleslý Elvis Chick,
strašlivě zbitý Elvis Chick.
A již hlasně v tváři strašném cuku
muže hlas se nese v krutém zvuku,
srdce tluče, krev se žene do žil,
slzy proudí, když muž takto mluví:
»No tak jsem ho, šéfe, trochu složil!«
Slza plane v žhavém oka žehu,
mladík pláče v úpěnlivém vzlyku,
v očích žalost, v tváři zbitou něhu,
v duši hřeby, v srdci trýzně dýku.
Slabý stín se v trýzni brotí,
Strawberry však hlasem praví:
»Jen tak dál, však on se zkrotí,
jen tak dál, však on se spraví!«
Šklebem tváře osvícené
zvrhly pohled v lůno temna,
tam, co pláče duše jemná.
Tam, co slza slzu honí,
šklebem bledá tvář se kloní,
šklebem praví zjev ten hadí,
v tváři posměch, v očích vinu:
»Neřvi, všivej zmrda synu!
Ten hajzl tě oželí,
on si taky domejšlí,
že jseš dávno v prdeli.
Každej ví, že ležíš ztuhle
v rozkladu a v černé truhle.
V televizi byly zprávy,
jak prej se tvá socha staví,
celá zem je žeprej hrdá
na všivýho z kurvy zmrda,
kterej je jen blbej smrad,
blbej hňup a blbej cvok.
Teď mě omluv, musím psát
do novin tvůj nekrolog...«,
odmlčel se hlasu hřmot,
úškleb lící přeletěl,
odevzdav se do temnot.
Dveře tiše zahlesly,
v ztuhlém tichu šatlavy
stín se krčí pokleslý,
v sevření čtyř černých stěn
Elvis Chick je uvězněn.
*
Bílé mraky nebem plynou -
bílé ovce v modrém blahu
sledují tu věčnou dráhu,
věčné nebe nadčasové,
jež se kolem světa halí,
nekonečný příkrov žití,
stálý krb a plamen stálý,
věčnou říši v modré dáli.
Slunce kreslí svoje skicy
v lidské tváře růžolící,
všeho světa zlatá hlava
do všech tváří světlo dává
v zlatých sloupech světelných.
Tak i v krásnou dívčinu
nádech slunce blaze dých,
v starce sivých šedinách
usadil se zlatý prach.
Mysli vlákna s vánkem šeptají,
zlatým svitem plyne mysli nit,
v tichu bloudí rychlý mysli sled,
kterak staré žití navrátit,
kterak najít cestu v starý svět.
Moudrý plane jasný mysli znoj,
v slunce jasu otec rozjímá,
myšlenky se řadí jako voj,
ve sny hledí oči zkušené.
V bílém vanu otec přemítá,
hledíc v dcery líčka rozvitá:
»Svět se žene dál a žití chvátá,
času běh - toť vítr tvrdohlavý,
štěstí mé - toť jedno zrnko zlata,
nářek můj - to řeky proud je dravý.
Ty, má dcero - v popelu jsi jiskra,
synové - vy mrtví dědicové,
moje duše - to je říčka bystrá,
po níž černá osudu loď plove.
Avšak není život spravedlivý,
krutě smýká s mojí pramicí
osud můj - toť živel běsnící,
život můj - to vzestup je i pád.
Kolikrát jsem musel bitvu vzdát,
i svůj život v sázku položit,
vždy však z boje se zlým osudem
zachoval jsem čest a čistý štít.
K sklonku se točí život můj,
urputně spěchá žití spád,
osud si se mnou pohazuj,
nyní však čas je vzdorovat.
Nadešel vzpoury okamžik,
den, kdy se strasti zastaví,
všichni se dozví, kdo je Chick...
celý svět pozná, kdo je CHICK!
Sami jsme proti světa zlu,
proti všem světa neřestem.
Pospolu za svým cílem jdem,
mladičká dcera, starý kmet,
úspěch si z bídy vystavět.«
Slunce záblesk tváře zbarvil,
lehký ovan s vlasem vlaje,
mladá dívka nehnuta je,
starce srdce tlukot slyší.
Mraky letí nebes výší
a tam v širém nebes ráji
bozi prosbám naslouchají,
v širé nebes modré báni
svatí bozi prosbám hoví.
Vyhoví - či nevyhoví?...
|
