Zahradník
Po nepříjemném konfliktu s představeným, který mi vyčetl, že jsem včas nezajistil materiál na novou výrobu, jsem znechuceně opustil království své kanceláře. Skočil jsem odhodlaně do vozu se snahou ve Feroně bleskem zvrátit nepříznivý vývoj mé reputace. Vyrazil jsem do okresního města . Jak se říká, můžeš bejt blbej, ale musíš mít štěstí. A to výjimečně a jednoznačně zabodovalo v můj prospěch. Navíc se mi i povedl i husarský kousek za úplatu do kapsičky vsunuté stovky, že do konce směny téhož dne byl zlořečený materiál ještě na místě. V ten den jsem se do práce už nevrátil. Venku byl slunný lednový den se slušnou sněhovou pokrývkou, kterou se tvrdošíjně, ale marně pokoušelo sluníčko narušit. Jel jsem jen tak naslepo, až mně do oka padla informační tabule, lákající do vyhřátých prostorů botanické zahrady. Usmál jsem s myšlenkou „ nakonec proč ne?“ a nabral kurs avizovaným směrem. Za pouhé tři kačky jsem se stal majitelem vstupenky a záhy vdechl provlhčené provlhlé teplo příjemně vyhřátých skleníků.
Ani po čtvrt hodině jsem nepotkal, mimo personálu, živou duši. Až tam vzadu mezi orchidejemi se procházela jakási mladá žena v dlouhém kabátě lemovaným kožešinou. Vůbec nevnímala své okolí, zřejmě uchlácholená notorickým liduprázdnem. Dlouho stála u mohutného trsu zeleně a teprve, když jsem v zákrytu rostlin přišel blíže, viděl jsem, jak se urputně snaží něco vydloubnout. Také se jí to po chvilce povedlo a lup rychle zmizel v kapse kabátu.
Udělal jsem několik svižných kroků a dostal se těsně za ni. Ani teď mě ještě nezpozorovala. Fakt nevím, co mě to tenkrát napadlo, ale drze jsem jí zapíchl ukazováček do ledvin a vykřikl to známé a osudové „ jménem zákona!“
Ve vteřině se proměnila v mramorovou sochu a snad v ten moment ani nedýchala.
„ Byla jste ,dámo ,přistižena přímo při činu. Všechno, co teď řeknete nebo uděláte, může být použito proti vám! Pomalu zvedněte levou paži nad hlavu a pravou rukou mi předejte předmět doličný!“ syčel jsem s vážnou důrazností.
Zareagovala jak naprogramovaná. Levá ruka se pomalinku přenesla za hlavu a pravá zalovila v kapse. Když otevřela dlaň chvějící se ruky, krčilo se v ní něco malinkého zeleného s několika vlasovými kořínky.
Neotočila se, ani nepromluvila. Jenom na konečcích vlasů a lemu kabátu bylo zřetelně vidět, jak se celá chvěje. Můj pohled sjel až ke kozačkám a zase zpět.
„ Pomalu se, prosím, otočte a žádné hlouposti!“ nařídil jsem.
Dala se dle příkazu do pohybu. Nejdříve jsem s napětím sledoval ustrnulý profil její tváře s výrazně otevřenými ústy a pak jsme stáli pár vteřin tváří v tvář.
„ Petře, ty darebo nenapravitelnej! Já tě snad budu muset jednou do mrtva zabít, jinak se tvých blbinek snad nikdy nezbavím!“ vydechly překvapením její strachem odkrvené rty.
„ Evo? Je to vůbec možný? Jsi to opravdu ty?“ vylovil jsem z hloubi své paměti krásnou tvář, s kterou jsem se před lety důvěrně sblížil na nějakém školení.
„ Ještě chvilku a mázlo to se mnou…“ spustila paže, zavřela dlaň a s evidentním ulehčením vydechla své napětí.
„ To snad není pravda, Evičko? Ty jsi po letech čím dál krásnější? Jak to ty, moje štěstí, jen děláš?“ políbil jsem překvapenou ženu na rty.
„ Kde se tady vůbec bereš?“ tvář se jí roztančila v ulehčení překrásným úsměvem.
„ No, přišel jsem tě sem zatknout, co jinýho?“ zaškaredil jsem se vážně.
„ Já si snad na ty tvoje legrácky do smrti smrťoucí nezvyknu.“ šoupla mi ještě jednu pusu.
„ Ani nemůžeš, když se vypaříš bůh ví kam a vidíme se jednou za století. Kde ses tady vlastně vzala? Pokud si pamatuji, tak bys měla bydlet někde sto, stopadesát kilometrů jinde.“ „ Pamatuješ si dobře Petře. Za tři hodinky mi taky jede vlak. Měla jsem tady služebně co dělat a zvládla jsem to tak rychle, že mně ještě zbyl čas se jít podívat sem, do těchto překrásných skleníků.“ „ To mě ale docela mrzí, že ještě pořád tak nestoudně kradeš. Já si myslel, že tě tenkrát ten případ v té samoobsluze nadobro vyléčil.“ „ Já tě snad budu muset opravdu zahlušit. A tu samošku, tu mi snad ani nepřipomínej. To byla taková vostuda u tý kasy...a nejhorší na tom bylo, že ti ta naivní kasírka věřila každé slovo. A za mnou stálo víc jak dvacet lidí...“ „ Jo holka, tenkrát to byla legrace, ale co spolu podnikneme nyní?“ nahodil jsem zamyšlený výraz tváře. „ Nechceš mi tím nakonec říct, že ses dal k policajtům?“ zvážněla.
„ K policajtům zrovna ne, ale stal se ze mě zapřísáhlý milovník a hlavně ochránce přírody.“ „ Pojď do vedlejšího pavilonu ,ty kecko, tady je to jak v sauně...“ s ulehčením se do mě zavěsila a nedočkavě pospíchala z místa činu.
Během další půlhodinky jsme si s chutí zavzpomínali na společně prožitou dobu minulou a vzájemně se informovali o aktuálním stavu našeho současného bytí. Seděli jsme na lavičce pod mohutným exotickým keřem, který navozoval nebezpečnou iluzi jistého intimního bezpečí. Snad z dlouhé chvíle, nebo pod vlivem vyvolaných vzpomínek, jsem se pomalinku zkusmo rukou propracoval pod její rozepnutý kabát a proplížil se až na horkou pokožku jejích zad.
„ Jsi stále jako elektrická. Sotva se tě člověk dotkne, je okamžitě jak pod proudem...“ šeptal jsem jí do ucha a, když jsem nabral důležité jistoty, že se nemíní bránit, vyrazil jsem přes její bok na důslednější průzkum přední strany jejího těla.
„ Mohu se také přesvědčit, jestli je i u tebe všechno, jak má být?“ šeptly její rty a položila si packu do mého klína.
Skoro znervózněla, když hned na první pokus nic nenahmatala. Ale když jsem si poposedl a ona mi rozepnula kalhoty, s úsměvem spokojeně vydechla.
„ Ty jsi mi vždycky tak krásně sladce lhal...“ utrousila šeptem.
„ Proč si to myslíš?“ posunul jsem se ještě malinko výš a rukou narazil na pevné sevření její podprsenky.
„ Tak...“ vypustily potichu její našpulené rtíky a prstíky několikrát něžně stiskly.
„ Jak, tak?“ reagoval jsem víc formálně a přeběhl rukou ještě výš se snahou rychle dosáhnout na její bradavky, protože jsem si moc dobře pamatoval, když se usadím na tomto bodě jejího těla, tak je mi beznadějně vydaná napospas.
„ Petře, ty smilníku, změníš se taky někdy?“ zavzdychla a já cítil obrovský tuhý nárůst mezi prsty.
„ A opravdu bych měl?“ shrnul jsem horní část krajky a dal ukazováčku příkaz ke kroužení.
Reakce byla snad okamžitá. To rychle tuhnoucí nic se proměnilo v mohutný hutný špalíček, vysílající do jejího těla dlouhé kulometné salvy gradující rozkoše, rozmetávající okamžitě i sebemenší obranné postavení varujícího rozumu.
Její tělo se zachvělo, svezlo se na lavičce o poznání níž a její plíce začaly ve zrychleném tempu pumpovat kubíky kyslíku. Kolínka se jí rozestoupila a její levá ruka v mém klíně silně ožila.
Pravou si dokonce sama rychle rozepnula blůzku a bez velkého ostychu odhalila svá krásná plná ňadra.
I já jsem přidal na aktivitě. Prudce jsem zatáhl břicho a krátce se nadzvedl tak, aby do své dlaně mohla bez problémů nabrat celý ten můj napínající se poklad.
Následovalo příjemné povolení bleskem rozepnutých kalhot Než jsem se nadál, sletěly její uvzdychané rty za vysvobozeným a hrozivě do výšky trčícím znakem mé mužské podstaty. Až mi málem vyběhly oči z důlků, jak rychle si mě její rty nasály.
Sama se stočila na lavičce tak, že mohla žebravě zvedat svůj klín. Nemusela samozřejmě už říkat vůbec nic. Já jako zkušený čmelák jsem nasál tu úžasnou paličku medujícího květu a mohl jsem sát a sát až do úplné opilosti. Eva se v ten moment již poddala naplno svému chtění a nabízela mi všechny své plody, jak se říká, přímo na stříbrném podnose. Tedy přesněji řečeno spíše plným klínem. Ten se zvedal, kroužil a bušil do opěrky lavičky tak, až se otevřel uzávěr jejího přiškrceného hrdla, které si muselo přidušeně vykřičet svůj vrcholný prožitek do listoví našeho keře.
Když jsem i podruhé dobyl její přesladký kvítek, který již po několikráte nanovo aktivoval její hlasivky, sjela na bobek a pomalu se zvedla v hlubokém předklonu a širokém rozkročení, rukama se křečovitě držíc lavičky.
Zase jsem ji beze slova pochopil. Jedním ladným hmatem jsem přehodil cíp kabátu přes rozpálenou hlavu a nasadil svůj oteklý sosák, který se do nabídnutého okvětního kalíšku s určitou nedočkavostí nekompromisně zavrtal. Silně se prohnula v kříži a hlasitě zavrněla. Mé hladové dlaně zalovily na její hrudi a stabilizovaly rychlý rozkmit do sebe narážejících prsů. Každým úderem mého klína také s hlasitým zaskřípáním popojela lavička o centimetry blíž pod keř. Závěrečná exploze s vteřinovou přesností ve shodě nás už zastihla smotané v tenkém větvoví křoviny a nohy lavičky se na zadní straně silně propadly do měkkého záhonu.
Sladce zakvílela a padla vyčerpaně na kolena. Můj ogárek vyletěl z hlasitým mlasknutím a já si v ten moment rázem připadal hrozně pitomě s kaťaty smotanými kolem kotníků. Ruce najednou nevěděly, co mají podniknout, a hrály si s cípem promočené košile. Ona se pomalinku, sedíc na bobku, otočila ke mně a pevně se chytla za mé boky. Milimetr po milimetru se soukala vzhůru a jejím rtům cestou neuniklo fakt vůbec nic. Nasála si mě tak vášnivě, že jsem se opravdu chvílemi bál, aby ze mě neudělala holčičku.
„ Tak vážení, bylo to moc hezký a bylo toho dost. Pro dnešek tady končíme!“ přibil nás k zemi znenadání hluboký bas a následné hlasité zatleskání, které se z ničeho nic ozvalo za mnou.
Eva se vyděšeně zhroutila na kolenou, lesknoucí se ústa zůstala pootevřená, až se hlasitě zakuckala.
„ Momentíček, už dojíždíme na konečnou...“ vypadlo mi z huby, když jsem zahlédl klasického zahradníka, opírajícího se o hrábě, se slamákem na hlavě a přiblblým úsměvem ve tváři.
„ Mějte, vašnostové, taky uznání...“ zabručel přátelsky. „ Jsem tady od šestý ranní a kámoši na mě už čekají s partičkou mariáše.“ vysvětloval víc jak trpělivě.
Eva se přimlaskla na mé tělo jako užovka a bleskem si zapínala knoflíky. Bez varování se náhle odlepila a v panice se dala na bezhlavý úprk.
„ Evičko, počkej přeci...“ rozhodil jsem bezradně ruce a nemohl pochopit, že mě nechala samotného tak surově přibitého na pranýři.
„ Pane, zvládnete si natáhnout ty pobryndaný katě sám, nebo si přejete moji pomoc?“ nabízel se přeochotně zahradník, který nezměnil svou posici ani o milimetr.
„ To je dobrý...myslím že to ještě zvládnu sám...“ reagoval jsem jako ze spaní a teprve následně mi dokonale sepnulo.
Bleskově mi vyletěly kalhoty vzhůru a náhlý třes rukou mi silně zkomplikoval zapínací operaci.
„ Kde jste se tady, člověče, tak najednou vzal? To nemůžete alespoň zaklepat?“ vypadlo ze mě vyčítavě.
„ Zaklepat? Vážený pane, já jsem tady doma a dokonce tady i pracuju...a zaklepat bych bejval mohl tak akorát hráběmi na tu vaši zpocenou prdel…“ pohnul významně svým pracovním nástrojem. „ A aby bylo jasno, od vás teď dostanu čtyřicet pět padesát za nedobrovolný přesčas...“ natáhl s takovou jistotou ruku, že jsem do ni bez protestu vrazil hned celou padesátku a vypálil za Evou.
Ta stála venku jako bohyně pomsty. Kolem ní se ještě v mrazivém ovzduší vnášel lehký opar páry, vystupující z každé skuliny jejího oblečení. Nervózně kouřila a mračila se jako stádo rozdivočených čertů.
„ Já si zprvu myslela, že se zase jedná jen o nějaký tvůj další nejapný fór! Ale když jsem zahlédla toho šílenýho dědka v klobouku, tak bych byla nejraději na místě umřela...“ „ No tak, to bychom si fakt byli pomohli oba…“ rozhodil jsem s určitým výrazem omluvy paže. „ Neudělal ti nic?“ dokonce o mě projevila náhlou starost.
„ Nic vážnýho. Jenom mě zkasíroval o padesátku...“ „ O padesátku? Tak to jsme dopadli ještě dobře, že?“ začala se uklidňovat. „ Hodíš mě, prosím, na nádraží?“ „ Jasně. Ale jestli chceš, tak si s ním můžeš ještě promluvit...“ ukázal jsem významně za ni.
„ Proboha...“ vyjekla, když viděla zase jeho přihlouplý úsměv a rychle zmizela v autě.
„ Až zase jednou budeš tady ve městě, dej o sobě alespoň předem vědět. Znám opravdu bezpečnější místa, který jsou fakt úplně bez zahradníků a podobných strašidel...“ „ Skutečně?“ konečně se zase jednou usmála. „ Přísahám...“ „ Tak slibuji...“ políbila mě na tvář.
„ A ta padesátka za to určitě stála…“ křiknul jsem za ní.
„ Vyjímečně s tebou, Kliftone, souhlasím…“ mávla mi na rozloučenou.
|