Ač se tomuto označení brání, je Věra Chytilová především režisérkou, specializující se na ženskou problematiku. A její poslední film, Hezké chvilky bez záruky, jehož scénář napsala společně s renomovanou psycholožkou Kateřinou Irmanovovou, není v tomto směru výjimkou.
Vypráví o dvou ženách středního věku, psycholožce (Jana Janěková) a její pacientce, výtvarné kurátorce (Jana Krausová), které obě procházejí obdobím zásadních změn a problémů. Zatímco psycholožka se musí vyrovnávat s odchodem manžela a výchovou dospívajícího potomka, její klientka, která se zoufale snaží udržet si mládí, začíná neperspektivní vztah s vrstevníkem svého dospělého syna.
Jejich příběhy doplňuje mozaika lidí, kteří se střídají v ordinaci psycholožky: znuděný bohatý podnikatel, který se do doktorky zamiluje; muž chorobně žárlící na svou manželku; žena týraná mužem; a nespočetně manželských párů, jejichž vztah je v různém stupni rozkladu.
Všechny tyto postavy a jejich příběhy jsou viděny v mírně groteskním nadhledu, realita je tu poněkud deformovaná: Těžko věřit tomu, že by do psychologické ordinace neustále vtrhávali lidé bez vyzvání, fyzicky se tu napadali, nebo že by psycholožka řešila osobní hovory v pracovní době…Ne, tento snímek se opravdu nedá chápat realisticky, jinak by se určitě začal bránit každý, kdo u psychologa někdy byl. Chytilová chce zjevně říci víc: chování nás všech je do jisté míry nenormální, každá žena trpí problémy, které jí ani psychologie nepomůže vyřešit (vždyť sama lékařka v osobním životě selhává), a koneckonců každý vztah mezi mužem a ženou má za následek rozčarování. Nijak optimistické uvažování, pravda, ale Chytilová v žádném ze svých filmů optimistkou nebyla…
Obě hlavní hrdinky předvádějí dosti civilní výkony, v kontrastu s onou sbírkou figurek, které je obklopují. Obě také přesně odpovídají typu „zachovalá dáma v mladším středním věku“ - natolik, až jsou výtky psycholožce od její matky, že zanedbává svůj vzhled, trochu v rozporu s přitažlivou Janěkovou. Za trochu typově nešťastné považuji obsazení milence kurátorky Martinem Hoffmanem, který má být bývalým spolužákem jejího syna v podání Davida Krause. Rozdíl mezi představiteli činí sice v reálu pouze dva roky, ale chlapecký Kraus
a plešatící a usedle vyhlížející Hoffman působí dojmem různých světů. Člověk pak nemá vůbec pocit, že hrdinka sbalila nějakého „zajíčka…“
Trochu nadsazené je možná také to, jak hlavní hrdinky neustále vzbuzují zájem mužů, zejména mladých, a jak jim zpravidla snadno podléhají. O takovém zájmu by mohla snít leckterá mladá žena…
O autorčině skepsi k ženskému údělu svědčí to, jak nevýznamné jsou vlastně nakonec kontrasty mezi uvažováním hlavních hrdinek- jedna se na začátku snaží držet pohromadě rodinu a nedbá příliš o svůj vzhled, druhá, dávno rozvedená, se ze všech sil snaží vypadat dobře a žít mladistvě a nevázaně. A ani jedna nakonec nevyhraje…Příběh nekončí jednoznačnou pointou, spíše hořkým povzdechnutím. O tomhle je náš život, a dá se najít něco, na čem tu vlastně záleží? Odpověď už je na divákovi. Režisérka mu jako obvykle nic neusnadňuje.
A v přijetí této otevřenosti spočívá také přijetí filmu divákem. Chytilová se každopádně po opravdu nepodařeném Vyhnání z ráje vrátila s filmem, ve kterém je osobitá a svá.
|