Zlomená kopretina a dětskej hrob
ti padly do oka,
a kráter po granátu, kterej zabil tvýho kamaráda.
Chceš narovnat tu kopretinu,
aby aspoň ona přežila.
Ale už stejně nemá šanci,
stejně jako ty.
Díváš se na svoje rozpáraný břicho
a je ti najednou všechno jedno,
je tu takovej klid,
jakej jsi už dávno nepoznal,
jen když jsi naposled spočinul
matce v náručí.
Vzpomínáš na ruku,
která tě hladila,
na stěny,
které dýchaly domovem.
Všechno je to už dávno pryč…
Víš, že ten dům rozbila bomba
a zůstala tam i tvoje matka.
Slyšíš cvrčka,
cvrká jako vždycky,
jakoby se nic nedělo,
a přitom třeba někde v rozvalinách
podzemní chodbičky
zůstala jeho družka.
A ten cvrček zpívá svou písničku
dál jako dřív.
Najednou máš strach,
že jsi poslední člověk na Zemi,
poslední člověk,
který stejně umře.
Vzdálený křik umírajícího ti vrací naději,
že aspoň někdo přežije,
že budou lidé…
A vnukové zapomenou na osud dědů
a budou se zabíjet,
poteče jejich krev.
I ty jsi viděl krev,
cizí i svoji,
moc krve,
krev stejně červenou,
ať byla z jakýchkoli tepen.
Viděl jsi trávu červenou od krve
a nemůžeš to nikomu říct.
I ta kopretina,
která ti zůstala v ruce,
je červená.
Zastrčil sis ji do knoflíkové dirky,
aby zemřela s tebou.
Měl´s ještě co říct,
ale nikdo to neslyšel.