|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Já a ti druzí čili jak se teda dohodneme? Autor: Jpks. (Občasný) - publikováno 18.1.2002 (17:22:11)
|
| |
Tento text by chtěl být polemikou jak s idealisty, tak materialisty.
Protože: kolem nás je v nás a v nás je kolem nás.
Já a ti druzí
čili
jak se teda dohodneme?
Vnitřní svoboda a duše, matérie a zákon, jazyk a svět. Všichni mluvíme o tomtéž, ale nemůžeme se shodnout. Čím to je? Víme, že svět existuje, ale jak to víme? Svět máme schovaný v sobě a protože si na něj nemůžeme sáhnout, nezbývá nám, než věřit, že je skutečně takový, jaký si jej představujeme. A schizofrenik, či jiný "duševně nemocný"? Jeho svět existuje stejně objektivně jako ten náš.
Žijeme ve skutečném světě a i naše já je skutečné. Obojí je na stejné úrovni reálnosti. Zdálo by se, že naše představy o světě jsou sekundární, protože mysl je pouze obrazem světa, nemá nic, co by nepocházelo z materiálního. Zároveň ale obraz světa existuje právě jen v naší mysli, neoddělitelně od ní. Nikdy nemůžeme říct: "tohle je objektivní svět a tamto se ti jen zdá", protože nemáme žádné kritérium. "Objektivní" (materiální) se proto nedá nadřadit "subjektivnímu" (ideálnímu), ani naopak. Jedno je totiž v druhém a odděleně by neexistovalo.
Rozpor tu přesto je. Reálný svět je vidět, a lidé, nemohouce svůj obraz srovnat s obrazy jiných, si představují, že všichni vidí stejně. Svět proto považují za uzákonitelný, popsatelný exaktně a jednou provždy. Do duše vidět není a tak se předpokládá, že pro ni žádné zákony neplatí nebo jsou nepoznatelné. Tak vzniká propast mezi objektivitou světa a subjektivitou duše.
Na jejím udržování má zásadní podíl jazyk. Jazyk, který se vyvinul jako pracovní nástroj, instrument koordinace činností, a který je z neznámého důvodu považován za základ komunikace mezi lidmi. Jazyk, jak plyne z jeho instrumentální povahy, musí redukovat skutečnost. Je tu proto, abychom se dohodli alespoň na minimu nutném k životu ve společnosti. Tváří v tvář nesouměřitelnosti vnitřních světů lidí se ale jazyk zarazí a trapně se usmívá.
Bobr říká, že jazyk vytváří svět. Čistě materiální svět tím jistě nemyslí. Ale ani náš vnitřní svět není vytvářen pouze jazykem, ale setkáváním, interakcí s jevy světa vnějšího. Každé takové setkání je událostí, která na nás působí bez zprostředkování jazyka, bez ohledu na to, co si o ní "myslíme", a jedině takovými událostmi se tvoří lidská psychika. Protože je pak svět nadřazen tomu, co o něm říkáme a co si myslíme, není jazyk dostatečný prostředek, jak se vyjádřit někomu druhému. Můžeme jen chodit po ulici a ukazovat si na věci a skrze ně si navzájem ovlivňovat svoje světy.
Konkrétní věci jsou "díry do světa". Konkrétní věci, nahodilé souvislosti, ukazují na podstatu. Jistě, vytváříme si zákony, o kterých si myslíme, že se na nich "všichni shodneme". Ale v tom právě spočívá jejich iluze. Zákony, které svou podstatou musí být jednoznačné, redukují svět. Jaký zázrak, že se shodnem na to, že se v domě dá bydlet a že strom roste ze země! Neviděli jsme ale ve svých snech domy, které jsou pravou negací bydlení, které nás nezvladatelně přitahovaly svou prázdnotou odlišující je od okolního zabydleného světa, neviděli jsme stromy vyrůstající z milenčina ramene?
Obě složky skutečnosti, ta uzákonitelná i ta všemu se vymykající, mají stejné právo na existenci. Ignorovat kteroukoli z nich vede ke slepotě. Mezi matérií a ideou žádný rozpor v podstatě není. V jejich podstatě ne - nám se ale zdá, že je, protože náš svět je přece tak jiný než světy ostatních, jak jim to mám říct, co ve mně pluje za ideje? Máme přitom pocit, že s materiálním světem tahle potíž není, máme přece ty zákony! Pro idealisty je tak materiální svět svou předpokládanou jednoznačností degradován. Mnoho(značnost myšlení) je přece více než jedno(značnost materiálního světa)! Protože ale svět, jak už jsem ukázal, existuje (alespoň pro člověka) pouze v myšlení, nejsme schopni jej od idejí nijak odlišit.
Dostávám se tedy znovu do zdánlivého protimluvu. Svět a člověk jednou jsou. Ale protože všechno existuje pouze v naší mysli a my si myslíme, že mezi člověkem a světem, mezi ideou a matérií je propast, ta propast pak objektivně existuje. Myslí si to i tera (opravdu žijeme pouze v podvědomí, svět nás nezajímá) i Bobr (do podvědomí nesmíme utíkat, žijeme přece teď a tady mezi věcmi).
Oddělení světa věcí a světa idejí je možné pouze jako metoda, jak je lépe spojit. Totiž uvědomit si, že nás náš způsob řeči opravdu od světa odděluje. Nemajíce jiný nástroj, můžeme pak řeč použít jako kladivo, které buší do světa, který je nesnesitelný, tak dlouho, dokud v něm neuděláme díru, kterou do něj pak skočíme a splyneme s ním.
Řeč vytváří všechny naše stereotypy, které nám brání projevit svobodnou vůli. Ale může je stejně tak i rozbít.
Anebo jinak. Neříkala snad tera, že pomocí lásky vskočila jednou do světa? Já také stále ještě věřím, že to je nejrychlejší, okamžitý způsob, jak spojit dva nesouměřitelné světy dvou lidí, jak žít, alespoň na chvíli, ve skutečnosti.
|
|
|