Být vámi,
zbavím se co nejrychleji obrazu, jenž vybledle zakrývá prostor nad gaučem, a prodám ten kousek ztuhlé lávy, který schraňujete ve vitríně. Vždyť je jen jednou z verzí nápěvu a neumožní vám rekonstruovat výbuch,
stejně tak jako nepoznáte, kdy přesně vyklidí břízy krajinu.
V únoru jsem navštívil svatbu. Primáš zpívaje přemáhal úsměv, jako by vinšoval, jako by přišel, a úsměv přemáhal jej; jiný hráč zdatně chytal tóny odpařující se z šicího stroje. Já, ačkoli jsem líbal ruku ženichově matce a bavil se porůznu řečmi, jsem tam vskutku nebyl, jen jako rekordér, který zaznamenával, jak brýle (prý geniálního!) výrobce smyčců nabírají mlhu.
Ale proč vám to říkám? Hned nazítří jsem odjel, a z lógru toho rána - vy víte přece, jak tomu nevěřím - bychom nevyčetli víc než z těchto knih, jež krčí hřbet na způsob přešlechtěných kocourů. Jde o jiný moment: to odpoledne před příjezdem na zámek a na obřad (rozbředlý sníh) autobus zastavil na křižovatce v hanáckých polích a čekal. Byla to chvíle - není jich mnoho -, která se nevzpírala zhudebnění, naopak, přála mu, vybízela, ba přímo sváděla k nesouvislým představám, k jejich plnosti... Seděl jsem, sucho v botách,
a nevynucoval si vysvětlení, pročže jsme tu stáli.
Nevím, proč zrovna tahle mi utkvěla, ale právě proto jsem o ní dosud nemluvil.
Pohleďte na tento vypínač: podobá se snad střídě samoty a podvojnosti? Je to setrvačnost, jež nás nenechá prostě změnit polohu, a je to splývání, jež posouvá a rozmazává do slz.
Teď už vás záhy pustím ke slovu, jen co uslyšíte příkaz, jenž měl znít jako pobídka od vás, když jsem přišel, teď však změnil směr a odvane od mých rtů. Myslete při tom na zvíře, již nepřítomné, kterému vyjde z mordy pěna v okamžiku, jímž se poroučí na onen svět:
odložte si. |