Rozhovor pro Olomoucký večerník (listopad 2005)

Elišku Balzerovou proslavil seriál Nemocnice na kraji města, za roli sestry Alžběty Čeňkové je vděčná, ale dnes už se nechce se vzpomínkami opakovat. Už osmou sezónu ji můžete obdivovat v pražském divadle Na Fidlovačce, kde se dočkala velkých rolí. Vedle toho objevuje málo známé zahraniční hry, báječně se rozvádí a nikdy by si neobula boty s vysokým podpatkem.

Jaké sny se vám zdávají po veleúspěšných představeních?

Sny se mi zdají málokdy. Dneska, po třech hodinách jízdy do Olomouce jsem před divadlem vystoupila z auta, rychle se nalíčila a vyběhla na scénu, kde jsem dvě a půl hodiny bavila diváky. Je to tak vyčerpávající, že se mi opravdu sny nezdají, ulehnu a nevím o světě.

Myslím, že hra pro jednoho herce je velmi náročná. Ale také se domnívám, že jak nemáte na scéně partnery, tak si můžete dovolit mít výpadek paměti nebo si trochu vymýšlet a přibarvovat. Sáhnete někdy po takových možnostech?

Je to možné u improvizovaného představení, onewomanshow nebo besedy, kde je možné odbočit, změnit téma. Toto představení „Můj báječný rozvod“  je velmi přesně zrežírovaná, krásně přeložená hra irské autorky Geraldiny Aron. Požádali jsme renomovaného překladatele Pavla Dominika, který překládá významné autory jako je Nabokov nebo Rushdie. Panu Dominikovi se hra zalíbila a velmi pečlivě se jí věnoval. Ještě den před premiérou mi dal poslední připomínky, že chce vyměnit slovo, které se mu zdálo nepřesné. Dovedete si jistě představit s jak jemným pilníkem se muselo pracovat. Hra má přesnou stavbu, improvizovat není možné a musím se plně držet textu. 

Není vám líto, že ani syn ani dcera nepokračují v kumštu? Musela jste je třeba i odrazovat od „prken, která znamenají svět“?

Syn si vybral sám, vždycky tíhnul k jinému druhu studií, zajímají ho technické předměty  jako je chemie, fyzika nebo biologie. Vystudoval farmacii, ale přesto velmi rád do divadla chodí a myslím, že ho zajímá, protože vyrostl v neustálých diskusích o divadle a minout ho to nemohlo. Co se dcery týče, studovala v Brně na Masarykově univerzitě a teď se prvním rokem dostala na alternativní větev DAMU na dramaturgii a strašně ji to baví. Vlastně ta daleko od stromu nepadla.

Dočetl jsem se, že vaše dcera studovala taky ve Finsku. Jak se tam dostala?

Studovala na Masarykově univerzitě a nabízeli jí  možnost studia v zahraničí. Mohla jet leckam, vybrala si Finsko, kde studovala severské kultury. Objevila mi finskou literaturu a  dramatiku, kterou  tady neznáme a zjistila jsem, že je do češtiny přeložená. Bavilo mě přes ni nacházet nové světy.

Měla jste těžké spaní, když jste se někdy v roce 1995 rozhodovala, jestli zvítězí Vinohradské divadlo a učení na herecké škole nebo upřednostníte nejistý projekt Divadla na Fidlovačce?

Těžké spaní jsem neměla, protože důležitý zlom v lidském životě je rozhodnout se. To můžete mít jednu bezesnou noc, ale  když se rozhodnete, tak už to jde samo a nemáte čas litovat. Rozhodovat sama za sebe bylo vždycky v mojí povaze a dělala jsem to dřív, než rozhodl někdo za mě. Ale v hereckém životě o Vás pořád někdo rozhoduje. Mé dvacetileté angažmá na Vinohradech bylo takové vyhaslé manželství a člověk změnou vždycky pookřeje. Je to podobné jako když žena porodí ve vyšším věku dítě a  strašně jí to  omladí. Myslím, že se mi toto stalo a nabila jsem se novou energií. Učení na herecké škole probíhalo ještě  v souběhu s vinohradským angažmá. Na škole jsem odvedla jeden celý ročník až k maturitě a děti vyběhly do světa. Sleduju je, zvou mě na své projekty a vidím, že jsou moc šikovné. Pedagogická činnost je ale vedle aktivní práce v divadle, filmu, televizi velmi vyčerpávající.  Věděla jsem, že takovýto zápřah dlouho nevydržím, tak jsem je odvedla k maturitě a další ročník už nevzala. Právě v tu chvíli přišlo rozhodnutí uzavřít dveře do Vinohradského divadla a otevřít nová na Fidlovačku. Udělala jsem to velmi rychle a rezolutně, i když tomu kolegové nechtěli věřit a divili se, že opouštím krásné angažmá. Věděla jsem, že vstupuju do ještě krásnějšího. Na Fidlovačce hledá dramaturgie stále a neúnavně role pro konkrétní členy našeho souboru, aby zráli a nepromarnili talent. Děláme divadlo s velikým nadšením  a diváci v hledišti nám dávají najevo, že tu naši energii vnímají.   

K tomu podniku vás přemluvil kolega Tomáš Töppfer, který se nezdá, ale je celkem dobrý buřič. Pamatuju si ho jako vousatého vlasáče v listopadu 1989 při herecké stávce. Byl stejně bojovný i při budování Fidlovačky?

Znám ho od svých čtrnácti let, začali jsme spolu studovat na brněnské konzervatoři a věděli jsme o sobě i potom. Osud nás zavál do jednoho divadla – Vinohradského, kde jsme znovu navázali přátelství. Rozhodli jsme se oba dělat Fidlovačku a vím, že Tomáš má v povaze do něčeho se zakousnout a dotáhnout to k cíli, i kdyby ostatní klesali na duchu, tak on svojí myšlenkou ostatní „doslova zpábí“. Podařilo se mu dát dohromady lidi z různých oborů, což bylo na začátku potřeba. Před pár dny 28. října jsme zahájili osmou sezónu a právě otevření na den vzniku Československé republiky . Vždycky děláme slavnostní večer a tentokrát jsme trochu rekapitulovali a zjistili, že jsme odehráli 2114 představení, vidělo nás 750 000 diváků, 24. listopadu budeme mít čtyřicátou premiéru Werfelova „Jacobowski a plukovník“ a s dvaceti třemi tituly jsme  se museli rozloučit. Zkušenost našich starších kolegů říká, že generační divadlo vydrží deset let, tak jsme zvědaví, jestli opravdu po těch deseti letech zažijeme krizi nebo  to přežijeme.  

Dočetl jsem se, že jste na chvíli sběhla do nemocnice a pracovala jste jako zdravotní sestra. Hádám, že potom nebylo těžké se do role sestry Čeňkové v seriálu Nemocnice na kraji města vžít, ne?

Především Alžběta Čeňková byla doktorka. A moje osobní zkušenost s nemocnicí byla jenom chvilková záležitost. Po absolvování konzervatoře jsem hledala angažmá, protože se mi zdálo, že herectví se nenaučím ve škamnách a musím to dělat prakticky. Angažmá jsem si našla v Jihlavě u pana ředitele Panovce a měla jsem od nového roku nastoupit za kolegyni, která šla na mateřskou. Do té doby jsem se chtěla v Jihlavě usadit a našla jsem si práci v jihlavské nemocnici. Na JAMU ovšem šéfoval pevnou rukou pan režisér Miloš Hynšt, který mě měl hrozně rád. Později mi řekl, že mě nechtěl nechat zapadnout někde na oblasti a prostě mě na vysokou školu povolal. V září jsem byla ještě v nemocnici a už v říjnu na JAMU, takže toto byla jen epizodka a nijak to roli doktorky Čeňkové neovlivnilo. Být sestřičkou pro všechno, jakou jsem v Jihlavě byla, byla určitě jiná zkušenost, než být operatérkou na chirurgii v seriálu. Pilu do ruky musí vzít opravdu zkušený doktor a znalosti rolí jsme nabírali při stážích v nemocnici, kdy jsme při  operacích asistovali.   

Jak hodnotíte olomoucké publikum?

Tady je úžasné publikum, „Můj báječný rozvod“ v Olomouci hraju potřetí a příští rok na podzim přijedu znovu. Je tady tak úžasné divadlem vychované publikum, že se do Olomouce vyloženě těším. Hrála jsem o život, protože jsem si říkala, že diváci  jsou tak dobří, že musím být ještě lepší než oni. 

Byla jste letos stříbrná v anketě rozhlasových posluchačů Neviditelný herec. Co pro vás toto a další podobná ocenění znamenají?

Z ocenění mám velkou radost, protože mi sděluje, že lidi pořád poslouchají rozhlas a chtějí slyšet lidský hlas. Oni si dali práci zaposlouchat se do rozhlasové hry a pak ještě napsat do soutěže. Potěšilo mě, že si tu práci dali. Hanička Maciuchová, olomoucká rodačka v anketě zvítězila a rády se při takových společenských událostech vidíme. Cítím, že rozhlas nezhyne, protože ty nesmyslné reality show a pohyblivé obrázky nutí lidi zaposlouchat se do krásné hudby nebo lidského hlasu.

Kdybych byl režisérem a hledal bych představitelku lady Diany, tak budete první které bych tu roli nabídl. Jak to děláte, že jste stále tak krásná?

Na tuto otázku se ženě těžko odpovídá: Myslím, že stárnu jako všechny ostatní, ale je pravda, že některé ženy stárnout nechtějí  a  tím jsou  trošku směšné. Řekla jsem si, že mám za sebou hezký život, třicetiletého syna, dvaadvacetiletou dceru a nemůžu se tvářit  že mi je dvacet. Nemám s tím problém, každá má vráska v tváři je některý den mého života. Kupříkladu v té hře je jedno místo, kde ta Angela nejprve řekne, že je jí osmatřicet, pak přidá, zkouší co diváci unesou, pak zvýší na  čtyřiačtyřicet, přidává  až do jednapadesáti. Rozhodla jsem se, že řeknu nahlas svůj vlastní skutečný věk a počítala jsem, že se tomu diváci budou strašně smát.  Na premiéře seděla  autorka Geraldina Aron a po představení se mě ptala, čemu se v tom místě diváci smáli. Vysvětlila jsem jí, že jsem řekla svůj skutečný věk, který je všeobecně známý. Zalíbilo se jí to  a rozhodla se to ve hře nechat. Dala  mi práva na hru na šest let a slíbila mi, že se schválně přijede podívat, až budu z jeviště říkat, že je mi  dvaašedesát.   

                                                                                                                                                            +++