Když večer zhasne světlo, nasere se mu do hlavy nicneříkající panika.
to má ještě z toho, jak býval malý a nedospělý.
ne, že by teď byl kdovíjak dospělý, ale stále se cítí býti více velkým
nežli malým, protože už nemá strach jako tehdy a protože vedle něj
leží poloosvícená postava ženy, která JE v té posteli jen na poloviční
úvazek.
Leží schoulená jako vysušená africká postavička a její ramena jsou v
té přepanické tmě něco jako dva věšáky za které se občas pověsí.
Pak se stejně bojí, ale už má pocit jakési opilosti.
Kdosi kdesi ve tmě poposkakuje a to ho dohání až k šílenému
tikotu levého oka.
„Bim bam brgutfgposh“
Nahoře se dějí divné věci a my bychom se od nich chtěli distancovat.
Kurvahergot !
Takříkajíc polyká hrdličky a ona se pohne trochu dál od něj.
Stále má v hlavě nasranou paniku a nic nic nic nic jen to nic leze
po těle.
A hlas jako ventil se snaží zadržovat to k čemu má dojít.
Sám dobře ví, že by měl spát.
Nedá mu to a tak je v té tmě stále a stále hloub až se holubičky
mění v havrany.
Šílenost po šílenosti.
AD ABSURDUM !
Ona se najednou otočí směrem k němu, otevře zatopené oči
a do té letargie vpluje nezištným
„ Miláčku, ty nespíš ?“
|