|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Když v noci zaprší, ráno rosa sedá, nikdy mi to nedá, z výše svého stromu, abych se nepodíval. Za malým návrším - človíček v modré kostkaté košili si to rázuje přímo ke mě domů.
Nedivím se tomu, zvykl jsem si již, nikdy mi nezkřivil jediný brk, nikdy mým sousedům nezničil skrýš. Prostě ho sleduju, jak zdraví stromy, a ony mu kynou na pozdrav, každičké ráno, v dešti, přes pohromy, človíček příjde a ve vstupní bráně se ukloní. Našemu domovu ke zdem se přivine, k podlaze přivoní a úsměv má bratru od ucha k uchu. Není to jen kvůli silnému vzduchu, je prostě šťastný, jak jej chápu, když sedím vysoko v koruně kaštanu - pokyne stromům a potom i mě, starému havranu, letící tmě. Odpovím, i když náš hlas, ostrý a trhavý popěvek v nás, nehodí se do našeho chrámu.
A muž jde dál a já jdu s ním, bude mi trvat, než pochopím, proč padne do trávy a líbá květiny, proč kleká na půdu, kolena od hlíny, sem a tam, tam a sem, pro ten květ, pro jiný, sklání se do špíny, kterou pak voní. Nato se na chvíli položí do mechu, dívá se nad sebe, dívá se našemu chrámu na střechu, na modrobílou střechu, přímo do nebe, jediná svíce mu paprskem naznačí, že je vše pořád tak, jak má být. Nemusela to naznačit, vstane a skotačí na vlhkém koberci - poslední okamžik, ještě něž procitne. Pak pošle znovu tichý dík lesu a zvířatům, celému kostelu srdečně děkuje, na závěr slibuje, že příjde zas, a já mu věřím, on totiž příjde. Příjde zas zítra, stejně tak další den, další a další, příjde včas. Jen pro ten pocit, jen pro ten pocit, co je i v nás. Jak mu rozumím...
A když pak další noc pořádně zaprší, stařičký havran si na větev sedá. Dělá to každá den, prostě mu to nedá - z výše svého stromu, aby se nepodíval. Za malým návrším - človíček v šedivé kostkaté košili si to rázuje přímo k sobě domů. |
|
|