Každé ráno prosilo
neboť samozvané slunce v mém pokoji
nad prázdnou postelí bylo pouze
třískou z párátka bolestně zaraženou
mezi zuby
V ruce se mi houpe
kadidelnice plná akvarijních rybiček
Úzkostlivě odměřené obláčky strachu
doutnají nad oplakaným kusem žhavého železa
leč kuje v tvé dusné kovářské komoře
již srdce jiné
Ty mé obláčky tě štípají v očích
jako písek sypaný větrem
Vyslzet jej nemůžeš
tak se ho snažíš vytřepat hlavou
Smutně hledím na kyvadlo tvé hlavy
co se hýbe zleva napravo
od východu na západ
na západ
|