Žiješ, když necítíš chlad, opravdu jsi, kdos nepoznal hlad?
Ještě před rozbřeskem se šest mladých mužů vykradlo ze svých chýší a pomalu se plížilo k východnímu cípu vesnice. Psi ještě spali, když se šestice bojovníků vydala na dlouhou cestu. Vyběhli směrem k východu a když se první paprsky slunce vyhouply nad obzor zbylo z nich jen šest malých teček v dáli. Už několik hodin udržovali stejné tempo, vznášeli se nad krajinou a za nimi jen tupé dzm dzm, jak jejich nohy rytmicky jemně dopadaly na suchou trávu.
Oknem kdesi u stropu se dovnitř vkradl paprsek prvního ranního světla a zamířil do středu chladné místnosti. Osvětlil skupinku šesti mužů sedících na kamenné dlažbě v lněných kápích. Schoulení v sobě tvořili malý kroužek a pomalu přesýpali kameny svých růženců. Téměř neslyšná šestihlasá modlitba se otírala o vlhké stěny a než dolétla k otvoru pod stropem rozpouštěla se.
„Věříš na intuici?“ Zeptala se vážně. „Nevím.“ Odpověděl bez přemýšlení. „To není odpověď, co si myslíš?“ Nedala se odbýt. „Cože?“
Stáli proti sobě na vybledlé chodbě, dívala se na něj ze svých stosedmdesáti centimetrů, rozcuchaná, tak trochu vzteklá. Už zase byl někde jinde, nebyl s ní, neposlouchal, nereagoval. Vždyť to byl on, ON, kde se zase ztrácel?
„Víš, jak jsme tenkrát leželi, vzpomínáš na letní den v parku? Vzali jsem si víno a celý den jsme proleželi na trávě pod tím stromem co má to zvláštní latinské jméno. Vzpomínáš si?“ „Vzpomínám.“ „Říkal jsi“, odmlčela se. „Říkal jsi - chci aby tenhle den nikdy neskončil.“ Posmutněla. Nevěděl kam směřuje a tak vystřelil naprázdno. „To jsem říkal?“ „Napadlo tě někdy, že by se to vyplnilo?“ Zeptala se rázně.
Šest palem na obzoru, šest oslů v karavaně, šest velbloudů, šest vyschlých studní v šesti souhvězdích, šest žen.
„Najednou jsem dostala strach z toho tvého přání, víš!“ Zašeptala.
Den se převalil na druhý bok a šest lovců zastavilo u strmé skály. Celý den nepili, nejedli, celý den vystaveni slunci, jejich nohy celý den narážely na suchou trávu a vyhýbaly se kamenům. Muži zastavili a mlčeli, nebyli udýchaní, nebyli žízniví, neměli hlad, jen přestali běžet, stáli. Stáli tak několik okamžiků až jeden z nich promluvil. „Přesně, jak jsem říkal! Celý den jsme na cestě, celý den naše nohy narážejí na suchou trávu, ale copak má některý z vás žízeň, copak jste unavení?“
„Život je zvláštní! Už třicet dní sedíme v téhle cele, už třicetkrát nám oznámil sluneční paprsek příchod nového dne, už třicet dní a nic.“ Řekl muž, který se chvíli před tím napřímil a sundal si z hlavy kápi. „Čekali jsme zázrak a on nepřišel, třicet dní modliteb, chladu a ticha, třicet dní bez jídla, bez vody, třicet dní. Tušil jsem to!“
Tisíckrát si můžete říkat, že...
|