Sklonila se nad studánkou, vyloupali jí oči. Vyreklamovala vlčí, soví atd.
Přidělili jí Pána slov, aby představil stavidlo před ty katarakty,
před příval, prudký proud, aby se vůbec mohla nadechnout.
Až tolik je nekontrolovala!
Vypínal ji hlavně na noc, aby město mohlo spát. To se vždycky
protáhnul mříží kanálu, vylezl a rovnal se v kříži,
vyšplhal po břečťanu k jejímu okénku, venku chvilku čekal, zahnutým drátem si otevřel,
čekal, čekal, čekal a skočil. Přitočil se k ní zezadu a zašeptal to tajné.
Pak si Pán slov oddechl, uvolnil se. Mlčela o zločinech, o lásce mlčela, mlčela o sobě,
mlčela o deváté, mlčela o půlnoci, mlčela k pěti.
Pak ptáci začali zpívat, kouzlo se zlomilo, zabimbal z kostela zvon.
Poslední v řadě byly žluté oči. Python molurus. Ale jak a kde k nim přišla? Ten
poslední
zastavárník byl pravda trochu divný...
Jenže všimněte si toho, když vidíte všude samé vlky! |