Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 11.11.
Martin
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Vesnice
Autor: Frazim (Občasný) - publikováno 18.1.2007 (12:11:42)

Vesnice

 

     Po neudržované cestě se blížilo auto. Zanechávalo za sebou zvířený prach, který jen pomalu a váhavě usedal zpět na vyjeté koleje. Zpustlá pole po obou stranách cesty byla ohraničená kamennými zídkami a sem tam i pletivem. Jedinými živými tvory v této Bohem opuštěné krajině bylo hejno vran, které se polekalo poskakujícího auta. Suchý, osamělý strom po levé straně se pomalu kymácel v občasných poryvech větru.

     „Tak a jsme tady!“ řekl spokojeně muž ve sportovní bundě.

     „Bezva! Už jsem se bála, že jsme zase zabloudili!“ odpověděla brunetka a složila mapu.

     „Říkal jsem ti, že to bude chvilku trvat. Na mapě tahle cesta není skoro vidět. A ten chlápek v hospodě? Rozuměl jsem mu každé páté slovo…“

     „Ale vypadá to slibně. Pěkný výšlap! Co ty na to?“ zasmála se hnědovláska a obouvala si pohorky.

     Zbrusu nová oktávka byla celá od prachu a bláta. Nevadí, pomyslel si Dan, alespoň ji nikdo neuvidí. I když ten povaleč říkal, že tu potkáme leda tak ty vrány. Nebo jsou to havrani? Hlavně, že se výlet líbí Janě.

     Šla dobrých dvacet metrů před Danem po pěšině, kterou tvořilo trochu štěrku a kameny. Byla ráda, že na chvíli vypadli z města. Nejdřív vlastně jeli jen tak, po cestě snad něco najdou. Nakonec se zastavili ve vesnické hospůdce na oběd. Dan se dal do řeči s jediným člověkem v hospodě, s místním opilcem. A teď jsou tady.

     Cíl jejich snažení měli přímo nad sebou. Strmý kopec, kolem kterého se vinula sotva znatelná kamenitá cesta. Zdatný jedinec by zvládl cestu tam a zpátky za dvě hodiny. Když vyjížděli z města, bylo docela pěkně. Teď se ochladilo a na nebi se objevily první mraky. Krajina pod kopcem se změnila. Dan, který byl vždy o něco pozadu než Jana, se otočil a podíval se na pole a na cestu. Strom se kymácel o poznání rychleji a vydával při tom kvílivé zvuky. Klidná, netečná pole byla teď plná pohybu. Střídavě se objevovaly a zase mizely kruhy, spirály a další obrazce. Fantazii se meze nekladou, pomyslel si Dan. Otočil se a dal se opět směrem vzhůru. Jana právě zdolávala další výstupek. Pak se pomalu posadila a odpočívala.

     „Dáte se po tý silnici, co vede přímo ke křižovatce. Kolem kamenný zídky. Musíte ji mít pořád napravo. Pak podél koloniálu a dál to střihnete kolem starého kostela s hřbitovem. Zídka pořád na pravé straně, jasný? No a pak furt rovně… nemůžete to minout…“ zasmál se místní opilec. Fajn. Bloudili ještě půl hodiny po odjezdu z vesnice. Mapa jim moc nepomohla. Byla nová, ale cesta, kudy se měli dostat ke kopci, tam nebyla. Zvláštní, mohli se přeci orientovat podle toho kopce, ne? Jak tak Jana přemýšlela a odpočívala, prohlížela si krajinu před sebou. Viděla v podstatě to samé co Dan, ale krajina se měnila dál. A víc. Obloha teď byla temná, ze stromu se stal prst, který se dál kymácel v sílícím větru. A jakoby varoval. Vrány nebylo nikde vidět. Byli sami.

     „Dane? Neměli bychom jít zpátky? Nechce se mi to moc líbit. Podívej se nahoru! Co nevidět začne pořádná bouřka!“

     „Taky si myslím. Ale když už jsme tady, tak bych to zkusil a došel až nahoru. Nebude to poprvé co zmoknem, ne?“

     „Mě se nelíbí ani to, jak to vypadá dole!“

     Dan konečně došel k výstupku, o který se teď opírala Jana a podíval se dolů. Vše bylo stejné, jako předtím, až na to, že strom se kýval čím dál tím víc, ostatní ustalo v pohybu. Tráva nebo klasy na poli. Dřevěné kůly, které byly spojeny pletivem. Jen ten strom. Starý, suchý dub. Pohyboval se. Ze strany na stranu. Rytmicky.

     Sem tam.

     Sem tam.

     Nebe teď bylo téměř černé, ale vítr ustal. Rozhostilo se ticho.

     Jana se podívala na Dana.

     „Jdeme nebo se vracíme?“ zeptala se celkem zbytečně, protože ho znala.

     „Pokračujeme. Za chvíli jsme nahoře. Můžeme udělat pár fotek a až budeme dole, můžeme se podívat na ten strom. Podle mě to má co dělat se setrvačností.“

     Pokračovali.

     Za slabou hodinku byli u cíle. Oddechovali a odpočívali. Stáli na rovince, ne příliš rozlehlé. Lemoval ji kamenný val. Nebo spíše zídka. Tohle zespodu neviděli. A ani nemohli. Rozhlíželi se kolem. Zídka byla na mnoha místech porušená. Někde byla vyšší, někde zůstalo jen pár kamenů. Ale jako celek připomínala půdorys domu. Většího. V levém rohu trouchnivěl pahýl stromu.

     „O tom, že tady je zřícenina, ti taky ten opilec řekl?“

     „Rozuměl jsem mu sice každé páté slovo, ale o tomhle mi myslím nic neříkal.“

     „Dobře. Uděláme pár fotek a pak padáme dolů. Je už dost zima a začíná se stmívat. Chci domů. Nelíbí se mi tu.“

     Zpáteční cesta byla rychlejší než výstup, i když byla ztížená rychle postupující tmou. Za necelou půl hodinku byli u oktávky. Cestou minuli strom, který se jim nezdál.

     Nehýbal se.

     Udělali další fotky. Když byli zase zpátky na silnici, trochu si oddechli. Podívali se na sebe.

     „Dane? Já jsem se tam nahoře necítila dobře.“

     „Hm. Já taky. Moc rád bych se zeptal toho opilce, kam nás to vlastně poslal.“

     „Raději bych jela přímo domů. A ten opilec buď už bude doma taky nebo bude ve stavu, kdy nám moc nepomůže.“

     „Já vím. Ale zkusit to můžeme. Všimla sis těch nápisů? Na té zdi naproti pařezu? V té tmě se to nedalo moc přečíst, ale jsem zvědavý na fotky. A myslím si, že právě ten staroch by nám k tomu taky mohl něco říct.“

      Vesnická hospoda měla stále otevřeno. V sále sedělo několik místních štamgastů. O kousek dál, sám u stolu, seděl i staroch. Když zvedl hlavu, aby si prohlédl kdo si k němu přisedl, překvapeně zvedl obočí.

     „Áá, to jste vy…už jste se vrátili z vejšlapu? A jak se vám líbil?“ zabrumlal.

     „Šlo to. Nakonec jsme pěkně vymrzli. Ale tam nahoře je val nebo zídka, připomíná to zbytky nějakého stavení. A na zdech byly nějaké nápisy. V té tmě jsme je nemohli přečíst. Musela tam stát nějaká stodola nebo větší dům. Udělali jsem i nějaké fotky.“

     Stařec se dlouze zadíval na stůl.

     Třeba je to omyl.

     „Stodola? Nápisy? Pokud jste jeli, tak jak jsem vám popsal, tak jste na kopci mohli těžko něco vidět.“

     Jana se s Danem na sebe překvapeně podívali. Viděli to oba, a také to patřičně vyfotili. Jak zříceninu, tak i strom a věci kolem.

     „Jeli jsme tak, jak jste nám řekl. Na tom kopci jsou zbytky nějakého stavení. Pod kopcem jsou pole, prašná cesta a osamělý strom. Dub.“

     Stařec zavřel oči. Tohle přesně slyšet nechtěl. Takže žádný omyl jako minule. Minule to bylo jednodušší. Ukecal je a přesvědčil, že nic takového neviděli. Jenže tihle pitomci mají i foťák. A to by mohlo špatně skončit.

     Kolik let už je klid? Padesát nebo víc? Tihle se ukecat nedají.

     „Jeli jste špatně. Místo abyste měli zídku po pravé straně jste jí měli po levé.“

     „Jeli jsme po pravé.“    

     Tak nic.

     „Tak v tom vám moc nepomůžu. Znám tenhle kraj  dobře, narodil jsem se tu. Ale o žádné zřícenině na kopci nevím.“ Staroch upil ze sklenice a odmlčel se.

     Rozloučili se.

     Během jízdy bylo ticho. Těšili se domů. Na sprchu, klid, teplo.

 

------------------------------------------------------------------------------------------

 

     Jana otevřela obal s vyvolanými fotkami. Nechali si je udělat expres.

     Byli zvědaví.

     Na strom, co se kývá, když se kývat nemá.

     Na zbytky stavení, které prý nejsou.

     Na hospodu a starce. Fotka udělaná potají.

     Na krajinu a vesnici celkem, 

     Postupně probírali jednotlivé snímky a řadili je podle místa a času zhotovení. Příjezd do vesnice. Klasické baráčky. Kašna, Kostel a hřbitov. Kopec. Výstupek. Krajina. Strom. Krajina. Vrchol a kamenná zídka. Detail pahýlu. Nápisy. Krajina. Strom. Hospoda večer. Všechny snímky pozorně pozorovali.

     „Jano! Kostel a hřbitov je na levé straně?! Měl snad být na pravé, ne?“

     „Jasně, že je na pravé straně…ukaž!“

     Jana se pozorně zadívala.

     Fotka se povedla. Dělala ji ona. Takže kostel a hřbitov byl logicky napravo.

     Jenže on byl nalevo.

     Dokonce koukal i kousek Danovy ruky na volantu. Prst.

     Odložila snímek a začala si znovu prohlížet ostatní fotky.

     Dan se usmíval.

     „Tak je to jasný. Ten staroch měl pravdu. Jeli jsme po opačném konci vesnice a špatným směrem. Byli jsme na jiném kopci. Takže o nějakém stavení nemohl vědět.“

     Jana mu beze slova podala další fotku.

     Taky pěknou.

     Tuhle dělal Dan.

     Na snímku byl kopec, nad kterým bylo vidět již první mraky, Tam, kde se kopec málem dotýkal prvních mraků stálo stavení.

     Nefalšované. Zdi, okna, střecha, komín.

     Z komína se kouřilo.

     Oba na to koukali s otevřenými ústy. Vše kolem nich se náhle zastavilo a oni se jen s úžasem dívali na pěknou fotku.

     Dan beze slova sáhl po dalším snímku.

     Byla na něm krajina, vyfocená shora. Kolem prašné cesty se vinula krásná alej vzrostlých dubů. A ještě něco. Bylo vidět přijíždějící bílou dodávku.

     Nechápavě se na sebe podívali.

     Po další fotce sáhla Jana.

     Ani jí nepřekvapilo, co viděla. Dana trochu ano.

     Vzrostlý strom za levým rohem stavení zastiňoval bílou, novotou zářící lavičku.

     Dan zasténal.

     Na dalších snímcích bylo vidět krajinu, která se pěkně vyjímala v záplavě posledních večerních paprsků slunce. Nebe bez mráčku.

     Nápisy, jejichž detail udělali, byly mimořádně vyvedené. U kývajícího se dubu. Založeno 5. 4. 1884 Noclehy a snídaně. Vítáme vás. To vše pěkně pod sebou a s patřičnými mezerami.

      Alespoň, že ten kývající se dub na té fotce je. I když jen ve formě nápisu, pomyslel si ponuře Dan. Zasmál se.

     Jana se horečně prohrabovala dalšími fotkami. Hospoda, kde byli ještě před výstupem, byla plná. Hospoda po výstupu zavřená, s výrazným nápisem na ceduli Zavřeno až do odvolání.

     Žádný opilec.

     Nic nedávalo smysl.

     Vše bylo obráceně a jinak, než si pamatovali a věděli. Měli před sebou stůl plný nesmyslných a nelogických fotek. Věci, které nikdy neviděli.

     Problém. A velký, přiznejme si to.

     „Jedeme zpátky do té zatracené vesnice. Chci to všechno vidět na vlastní oči ještě jednou. A fotky si beru sebou.“

     „Dane, já mám strach…“

     „Z čeho? Musí přece existovat nějaké rozumné vysvětlení, ne? Byli jsme na výletě, udělali si fotky, protože se nám něco nezdálo. A teď máme na stole něco, co jsme vůbec nefotili.“

     Právě, že máme to, co jsme fotili!  Kopec, zdi, krajinu, hospodu, kostel, hřbitov…všechno tam je! Ale jinak!“

     Viděla už jen Danova záda. A to bylo také naposledy, co ho viděla živého a zdravého.

     Vyběhla za ním.

 

------------------------------------------------------------------------------------------

 

     Na výpadovce z města nebyl skoro žádný provoz. Dan proto mohl jet docela rychle, a tak už za půl hodiny byl na okresce, vedoucí do vesnice. Cestou se již stačil trochu uklidnit. Musí existovat přeci nějaké rozumné vysvětlení.

     Když něco fotím, předpokládám, že to samé budu mít i na papíře, ne?

     Kousek před vesnicí, kterou viděl z poslední zatáčky, zapnul světla. Stmívalo se. Vzpomněl si na Janu. Matně si uvědomoval, že na něj něco křičela a dokonce když odjížděl, tak koutkem oka zahlédl jak vyběhla z domu. Jen tak. V košili a krajkových kalhotkách.

     Vjížděl do vesnice. Vše bylo tak, jako má být. Hospoda, kostel, hřbitov, zídka. Všude se svítilo. Čas na večeři. Zakručelo mu v břiše. Však si něco dá v hospodě. Zároveň se však se zakručením dostavil ještě jeden pocit.

     Strach? Obavy? Nebezpečí?

     Nejprve se chtěl stavit v hospodě. Logicky, tam to vše začalo. A ten chlapík se mu také nezdál. Zaparkoval těsně před vchodem. Jak se rozhlížel a zamykal auto, překvapila ho jedna věc. Vlastně to mozek zaregistroval již při příjezdu do vesnice, ale teprve teď to vyhodnotil.

     Hospoda se štítem, domy, kostel, hřbitov, i zídka vypadaly nově. Ne, to není ten správný výraz. Celá vesnice zářila novotou! I lampy, osvětlující hlavní ulici, svítily nově. To člověk prostě pozná.

     Vešel do sálu. U výčepu stál hostinský a plnil sklenice zlatavým mokem. Na pultě ležel tác a na něm dvě malé skleničky. Plné. Pozdravil a v tu chvíli poznal, že tu doopravdy něco nehraje. Definitivně odhodil zbytky svých pochybností a už se jen soustředil na to, zjistit co to všechno má znamenat.

     Vše bylo nové a zároveň jak na počátku 20. století. Hostinský i celá hospoda. To nebyly sklenice, to jsou korbele, uvědomil si Dan. Seděl tu jen jeden člověk. Dana, ani nepřekvapilo, že je to onen známý opilec. Vše souhlasilo, až na oblečení, které neodpovídalo jedenadvacátému století. Vesta, kalhoty, bílé podkolenky a dřeváky. Strakonický dudák.

     Opilec se po pozdravu podíval nejprve na příchozího, usmál se a kývl na hostinského. Za chvíli byly před ním dva korbele a dva panáky kořalky. Dan si beze slova sedl a čekal.

     „Když jsem tady byl minule, vše vypadalo normálně.

     Stařec mlčel. Zvedl své pivo, zhluboka se napil, utřel si pěnu a podíval se smutně na Dana.

     Normálně to tu vypadá právě teď. Doufám, že se vám u nás líbí!“

     „Ne, nelíbí. Co to má znamenat? Vše vypadá jinak. Udělali jsme si pár fotek, a na nich je něco, co naprosto neodpovídá skutečnosti. Vyfotíme si zříceninu, a na fotce je nějaký zájezdní hostinec. Vyfotíme si vás, a je tam prázdná hospoda. Vyfotím si jeden blbej, kývající se strom, a je tam nádherná alej. A takhle bych mohl pokračovat dál.“ Dan se napil. Co to ksakru je? K pivu má tohle hodně daleko. Hořký. Byl v šoku.

     Hostinský se díval netečně do dálky. Ne, on se díval do blba, napadlo Dana. Byl unavený a stále čekal na nějaké vysvětlení. Rozumné vysvětlení.

     „Vy a vaše přítelkyně se nám moc líbíte! Takže jsme si vás vybrali. Takových lidí jako jste vy, bychom potřebovali víc. No, ale na to také dojde. Potřebujeme to tady trošku pozvednout a k tomu je zapotřebí mladé krve. Přilákat další a další.“

     Zatímco Dan poslouchal starce, sál se začal zaplňovat nově příchozími. Vesničané. Všichni byli oblečeni jak na nějaký masopust či šibřinky. Kroje. Postupně se všichni usazovali kolem dubových stolů a zvědavě se dívali po Danovi. Za chvíli měl každý před sebou korbel a kořalku.

     Staroch se zvedl. Jediným pohledem si zjednal klid.

     „Připíjím na zdraví nového obyvatele naší vesnice. Jeho žena dorazí co nevidět. Vítej v Kývajícím se dubu! Na zdraví!“

     Dan jen matně vnímal třískání korbelů a hlahol. V hlavě mu utkvěla věta: Jeho žena dorazí co nevidět. Nechápal už vůbec nic. Napil se.

 

------------------------------------------------------------------------------------------

  

     „Číslo je RH-12-98, béžová oktávka. Můj přítel odjel včera večer a ještě se nevrátil. Mám  o něj strach.“

     „Říkala jste, že odjel někam na venkov?“ zeptal se mladý policista. Před sebou měl pohlednou mladou ženu. Pod košilí tušil moc hezká ňadra. Dokonce se mu zdálo, že i ženiny bradavky jsou ztopořené a prosvítají hedvábnou košilí.

     Jana přemýšlela. Čekala celou noc, než se Dan vrátí. Pořád věřila, že vše je jen nějaký přelud. Jenže Dan se nevrátil. Na policii šla už hned ráno. Řekla vše, mimo fotek. Zdálo se jí, že mladý policista spíše sleduje její hruď než její vyprávění. Vše mu zopakovala dvakrát. Nemá to cenu, povzdychla si. Cítila, že od onoho výšlapu a návštěvy vesnice, jdou události víceméně mimo ní. Byla unavená.

     „Dobře. Prozatím děkuju. Dám to kolegům z pátračky. Ihned vás budeme informovat. To je prozatím vše, co pro vás můžeme udělat. Škoda jen, že si nemůžete vzpomenout na jméno té vesnice. V okruhu, jaký jste nám udala, jsou vesnice tři, z toho jedna je víceméně opuštěná.“ podotkl policista. Rozloučili se.

     Jana vyšla z budovy.

     Pojede za Danem. Když jí policista ukázal na mapě ony tři vesnice, nebyla schopná určit, kterou z nich vlastně s Danem navštívili. Ve všech byl kostel, hřbitov, zídka a v blízkosti i kopec. Na žádném z nich však nebylo žádné stavení. To jí řekl policistův kolega. Oblast dobře zná, byli tam s kamarády na čundru. Ale pokusí se určit místo, kam její přítel jel a najít ho.

     Oktávka se nemůže propadnout do země.

     Jana si tím tak jistá už moc nebyla.

     Doma se jen osprchovala a vzala si čisté prádlo. Černou podprsenku a tanga. Přehodila přes sebe džíny a triko. Nějaké maličkosti s sebou. Láhev vody. Foťák. S novým filmem.

     Malý volkswagen se pomalu šinul po okresce, kterou o víkendu jeli společně s Danem. Nevěděla jak, ale prostě jí to sem táhlo. Obavy, že netrefí a že bude hledat, se nenaplnily. Zamrazilo jí. Slunce bylo schované za mraky a venku se zvedal vítr. Pustila topení. Za chvíli by měla být ve vesnici.

     Musí nejdřív zastavit u hospody. Pokud nebude Dan tam, zkusí se zeptat v koloniálu. Pak se uvidí. Necítila se vůbec dobře.

     Byla na místě. Před hospodou. Kde stála oktávka. Béžová. Zaprášená.

     Vešla dovnitř.

 

------------------------------------------------------------------------------------------

    

     Sál ztichl. Všichni se upřeně dívali na mladou, krásnou ženu ve džínách a v tričku. Usmívali se. Ale nějak unaveně, nezdravě.

     Dubové stoly a lavice byly srovnány ve tvaru podkovy. Přímo v čele, uprostřed nejkratší strany, seděl Dan. Nevypadal vůbec dobře. Místo kapsáčů a mikiny měl na sobě kroj. A v očích nepřítomný pohled. Vedle něho seděl staroch. Usmíval se. Po opilosti a ubohém oblečení předcházejícího setkání ani stopy. Nejkrásnější kroj měl právě on. Vůdce?

     A pak jí to došlo. Nenásilně. Sezení obecní rady. Neboli starších vesnice. A v čele je starosta.

     „Posaďte se. Čekali jsme na vás. Jsme sice už u konce, ale váš muž vám vše dokonale osvětlí.“ řekl starosta a ukázal na prázdné místo po Danově pravici.

     Udělalo se jí nevolno. Sál, a vůbec celá hospoda, vlastně teď už celá vesnice vypadala dost nezdravě.

     Sedla si.

     Dan se k ní otočil, vzal za ruku, políbil. Porada všech vesničanů, mezi které patřili už i Dan a Jana, pomalu končila.

     Jana, stejně tak jako předcházející noci Dan, nechápala vůbec nic. Napila se z korbele, vedle kterého měla malou sklínku kořalky.

     Byla zvědavá na to osvětlení.

     Venku se mezitím setmělo.

     

------------------------------------------------------------------------------------------

 

     Dvě ze tří vesnic, které policisté prohledali, byly v pořádku. Nikdo neviděl ani béžovou oktávku, ani jeho řidiče. Nikdo samozřejmě neviděl ani malý volkswagen ani jeho řidičku. Pátrání po mladém páru komplikovala nadcházející zima.

     Třetí vesnici navštívila policie víceméně z povinnosti. Nikdo v ní totiž nežil, alespoň oficiálně. Kostel, zídka, hřbitov. Nad vesnicí se tyčil kopec. Vesnice byla prázdná a mrtvá. Podle policejních zpráv se odsud poslední obyvatelé vystěhovali v důsledku hospodářské krize do města. Když pominula, někteří se vrátili, ale vše ztroskotalo na nezájmu mladých. Vesnice vymřela.

     Policejní auto zastavilo před dřívější hospodou.

     Jeden z policistů nahlédl dovnitř.

     Uviděl staré, zpuchřelé dubové lavice, polorozbitý výčep a zaprášené stoly. Na nich stály převrácené korbele a sklínky na kořalku.

     „Nic!“

     „Tak jedem. Necítím se tady vůbec dobře.“

     Policisté odjeli.

     Na starém hřbitově, hned za kostelem, bylo zhruba šedesát hrobů vesničanů, kteří zde zůstali. Na samém konci třetí řady, byly dva, které se odlišovaly od těch předcházejících.

     Byly novější.

     Manželský pár.

     Hrob starosty byl o řadu dál.

     Fotografie v malých rámečcích ukazovaly mladou, krásnou ženu s čepcem a mladého muže v vestě. Oba se dívali zasmušilým, vševědoucím pohledem.

     Pod nimi byl vytesán epitaf: Některé věci nejsou ve skutečnosti takovými, jakými se zdají být.

     Místo narození bylo nečitelné, avšak místo skonu čitelné bylo, spolu s letopočtem.

     Kývající se dub, 5. září 1902.  

 

------------------------------------------------------------------------------------------   

 

     V celkem hezkém, moderně zařízeném bytě byli dva muži. Jeden měl na sobě montérky, druhý košili a džíny. Starší v montérkách měl v ruce krabičku, napojenou na počítač. Ten obsluhoval jeho kolega. Oba pracovali pro společnost Plynoservis, s.r.o. dlouho. Dost toho zažili.

     „Tak a je to. Žádný únik. Vše dokonale těsné.“

     „Ještě koupelna.“

     „Tu jsem zkontroloval. Takže to můžeš podepsat. Vše je v pořádku.“

     Zatímco mladší ťukal do klávesnice protokol o revizi plynu, starší zasunul krabičku do kalhot a odpojil ji. Rozhlížel se po bytě. Krásný. Škoda toho páru, co tu bydlel, povzdychl si. Mladší kolega se k němu tázavě otočil. Mávl rukou, a otočil se.

     Kolik jim vlastně bylo? Pětadvacet? Zmizeli, neznámo kam. Mladší kolega, který přerušil jeho úvahy hlasitým cvaknutím notebooku, se právě skláněl ke kuchyňské lince. Uviděl tam něco lesklého. Zvedl to, sfoukl prach a díval se na fotografii, Obyčejnou fotografii, kterou tam někdo zapomněl nebo ztratil při stěhování.

     Na snímku byl šťastný, usmívající se pár, který se právě chystal na túru. Oba stáli u auta – oktávky - a za ním se tyčil kopec, na jehož vrcholu byly vidět zbytky jakéhosi stavení, možná bývalého statku. Na levé straně stál suchý, mrtvý strom.

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Lokianna (Občasný) - 19.1.2007 > Dobré....připomíná mi to Stephena Kinga:-)
Body: 4
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter