Za oknem se tříští kapky deště o beton,

úplněk je tu a v dálce zvoní zvon.

V parku zvolna mlha stoupá,

omítka se z domu lopupá.

Stane se to, já to vím.

Proč ovládat to neumím?

Dřív to takhle nebylo,

slunce zapadlo a nic se nedělo.

Nastala však doba temna,

něco, jak když praskne stěna.

Stěna velké přehrady,

co vyhladí celé národy.

Přes je vše v pořádku,

lidé slyší pohádku.

Jejich mysl ovládám,

co chtějí slyšet,to jim dám.

Ti, co si se mnou jen pohráli,

už dlouho se takhle nebáli.

Ti, co si myslí, že jsou chytřejší,

již brzy prchnou do houští.

Přes den se to zvládnout dá,

světlo v sobě sílu má.

Však padá na mě tíha s šerem,

bodá do mě nože s jedem.

Tvář města se mění, je to znát.

Na ty světla radost podívat.

Cítím se sám, jen krásné vzpomínky,

mé břímě je těžší víc než kdy jindy.

Má duše odešla ze světa.

Má láska je navždy ztracena.

Musím se s tím poprat sám,

radost z mého splínu vám neudělám.

Teď už nechci nikoho obviňovat.

Když už nemohu spát, budu aspoň podřimovat.

Máme tu ráno, konec trápení.

Nastává nový den, nové tápání.

Tápání, co s životem počít si

                                                                                                                                                 když všude kam hledím jsi ty.