Kdysi mi ukradli básně
ten mistr učňovské dílny
měl v hlavě jen železo, pilníky a Stranu
a duši prochlastanou
pod rámem Husáka
glasnost i pjerestrojka
do které balil jitrnice
z Rudého práva
jak pak se stává
učni v internátu
z Vítkovských drátů
pracovního tábora
že prchá po ranway
knihovního řádu
ten mladík v modrácích
odsouzený k třem letům
Pak se strhla věčná hesla
a pionýrské šátky
sněžilo v listopadu
do té podivné revoluce
byly to tytéž ruce
už né rudou hvězdu
vztyčené prsty Občanského fóra
a stejná noční můra
jejich hloupost a chlast
Kdysi mi ukradli to poslední lidství
to jak v modrých teplácích
honili nás po cvičišti
opilý mocí
ve vojenském prostoru Libava
vidět tupce byla vlastně zábava
jeden major druhý kapitán
třetí taky blb
A těm, co po(t) /d/lízali zůstal hrb
Svět se musel otřást
poťukat si na čelo
nechal jsem se okrást
to stádo bučelo
šéf hospodářské komory
občas zaveršuje
o něm a o básních
však z mládí ( z učňáku) vím svoje!
|